ECLI:CZ:US:2022:2.US.1833.22.1
sp. zn. II. ÚS 1833/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., zastoupeného Mgr. Petrou Fialovou, advokátkou, se sídlem Vinohradská 1899/112, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2022 č. j. 58 Co 67/2022-1111, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku. Stěžovatel je přesvědčen, že byla porušena jeho základní práva a svobody zaručená zejména čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 14 Evropské úmluvy.
2. Městský soud v Praze svým výše specifikovaným rozsudkem rozhodoval o odvolání proti rozsudku Obvodního soudu v Praze 5 ze dne 18. 11. 2021 č. j. 50 P 219/2009-1016 ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 1. 2022 č. j. 50 P 219/2009-1030 o vyživovací povinnosti stěžovatele a K. K. (vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem) k jejich nezletilé dceři. Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl tak, že zvýšil výživné stanovené stěžovateli na nezletilou dceru na částku 25 000 Kč měsíčně (z původních 15 000 Kč měsíčně), přičemž částka ve výši 15 000 Kč měla být hrazena k rukám matky a částka ve výši 10 000 Kč měla být hrazena na účet nezletilé. Tímto rozhodnutím Obvodní soud pro Prahu 5 také zvýšil výživné K. K. na nezletilou dceru na částku 12 000 Kč měsíčně (z původních 7 000 Kč měsíčně) z toho 7 000 Kč k rukám otce a 5 000 Kč na účet nezletilé. Městský soud v Praze rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 změnil tak, že výživné stěžovateli bylo stanoveno ve výši 22 000 Kč měsíčně, z toho 19 000 Kč k rukám matky a 3 000 Kč na účet nezletilé a vyživovací povinnost matky byla změněna tak, že výživné činí 10 000 Kč měsíčně, z toho 7 000 Kč k rukám otce a 3 000 Kč na účet nezletilé. Zároveň byla změněna i úprava péče o nezletilou, a to tak, že se nezletilá svěřuje do střídavé péče rodičů a v péči otce bude vždy v každém lichém týdnu od úterý od 20:00 hodin do neděle do 20:00 hodin a v péči matky vždy v každém lichém týdnu od neděle od 20:00 hodin do úterý následujícího lichého týdnu do 20:00 hodin.
3. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že podle jeho názoru soudy věc posoudily nesprávně. V daném případě byly, a to do června 2021, kdy stěžovatel přišel o zaměstnání, oba rodiče osobami s nadprůměrnými příjmy. Vzhledem k formě střídavé péče jsou potřeby nezletilé dcery uspokojovány jednak každým z rodičů samostatně v rámci doby, kdy je nezletilá dcera v péči toho kterého z rodičů, a jednak prostřednictvím běžného měsíčního výživného. Jak již stěžovatel uváděl ve svém odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, tento soud prý provedl výpočet průměrného příjmu rodičů chybně a v neprospěch otce. Stěžovatel také namítal, že soud důsledně neprověřil majetkové poměry matky (oproti otcovým) a žádal odvolací soud, aby tak učinil. Městský soud v Praze se s touto argumentací vypořádal tak, že tuto námitku sice považuje za důvodnou, nicméně že matka oprávněně poukazovala na to, že výdaje otce z podnikání byly stanoveny paušální částkou, a že je tak možné, že příjmy z podnikání otce jsou vyšší. Městský soud shrnul, že i kdyby byly v daném případě zjištěny další příjmy rodičů, nevedlo by to k dalšímu navýšení výživného, neboť zjištěné příjmy plně postačují ke stanovení výživného, zajišťující potřeby nezletilé, odpovídající životní úrovni obou rodičů. Stěžovatel má za to, že Městský soud v Praze přímo zasáhl do jeho práv, a to zejména do práva na spravedlivý proces a rovné zacházení. Pokud by Městský soud v Praze správně vypočetl skutečné příjmy obou rodičů, tyto by byly zhruba ve shodné výši. Stěžovatelovy reálné příjmy jsou prý totiž mnohem nižší, než jak soudy vvpočetly. Argumentace soudu, že je možné, že příjmy z podnikání otce jsou kvůli paušální částce vyšší, nemůže bez řádného dokazování obstát; stejně tak by otec mohl tvrdit, že jeho příjmy mohou být mnohem nižší. Faktem však zůstává, že s ohledem na blížící se důchodový věk otec není schopen mít zaměstnání s nadprůměrnými příjmy jako do 31. 5. 2021. K této skutečnosti však prý soudy při stanovení výživného nepřihlédly. Městský soud v Praze navíc v rozsudku uvádí, že otec investoval v mezidobí do nemovitostí, takže lze předpokládat jeho dostatečné finanční zajištění. Soud však učinil tento závěr, aniž by se jakkoliv zajímal o hodnotu investic do nemovitostí, tuto hodnotu nezkoumal a neprověřil. Zároveň touto argumentací podle stěžovatele soud v zásadě navádí, aby lidé neinvestovali do majetku, který je zjistitelný ve veřejných registrech a nemysleli na budoucnost, ale finanční prostředky zatajovali, případně spotřebovávali. Stěžovatel uzavřel, že jelikož rodiče mají shodnou životní úroveň, je přesvědčen, že je spravedlivé, aby ani jednomu z nich nebyla stanovena povinnost výživného na nezletilou.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Napadené rozsudky jsou pečlivě a dostatečně odůvodněny a právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy), přičemž nevykazují žádné znaky protiústavnosti. Ústavní soud připomíná, že pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Stejně tak posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům. K námitce, že se při rozhodování soudy dopustily diskriminace stěžovatele, lze poznamenat, že podle čl. 3 odst. 1 Listiny je diskriminace obecně odlišné, právem zakázané zacházení s jednotlivci ve vymezených, srovnatelných situacích na základě rozdílu pohlaví a dalších důvodů (rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení). Zacházení lze považovat za diskriminační, jestliže odlišnému přístupu obecného soudu ve stejné či obdobné situaci schází objektivní a rozumné ospravedlnění, což v daném případě Ústavní soud rozhodně nezjistil.
6. Žádné zásadní pochybení zasahující do ústavní roviny tak Ústavní soud v dané věci neshledal, zejména nic, co by nebylo ku prospěchu a zájmu nezletilé. Stěžovatel sice zastává jiný právní názor, to však kasaci napadených rozsudků nemůže pochopitelně odůvodňovat.
7. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu