ECLI:CZ:US:2022:2.US.1846.22.1
sp. zn. II. ÚS 1846/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele A. P., zastoupeného Mgr. Janem Matznerem, advokátem, se sídlem Liberec, 8. března 21/13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2022, č. j. 7 Tdo 267/2022-324, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne ze dne 23. září 2021, č. j. 55 To 340/2021-371, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 20. května 2021 č. j. 4 T 80/2020-247, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a ústavní stížnost
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v trestní věci, neboť jimi měla být porušena ústavně zaručená práva stěžovatele zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 2, odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a také práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci byl obviněný stěžovatel uznán vinným přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a byl za to odsouzen podle §345 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce 18 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 2 roky a 6 měsíců.
3. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se stěžovatel dopustil uvedeného přečinu jednáním spočívajícím v tom, že dne 4. 9. 2019 v době od 12:30 hodin do 14:00 hodin ve Vazební věznici Liberec během výkonu vazby křivě s cílem přivodit trestní stíhání příslušníku Vězeňské služby České republiky J. H., vrchnímu dozorci oddělení výkonu vazby a trestu, který vůči němu vykonával úkony vyplývající z jeho pracovního zařazení, pro přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tím, že po řádném poučení mimo jiné i o následcích křivého obvinění podle §345 tr. zákoníku uvedl do protokolu o trestním oznámení č. j. GI-3055-13/ČJ-2019-842031-K sepsaném příslušníkem Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen "GIBS") skutečnosti, které se nezakládaly na pravdě, a to, že byl dne 20. 8. 2019 ve 13:00 hodin na cele č. 214 J. H. napaden údery pěstí do obličeje a kopy do hrudníku, čímž mu měly být způsobeny pohmožděniny na celém těle, které si vyžádaly ošetření, přičemž prověřováním policejním orgánem GIBS bylo zjištěno, že se jedná o lživé oznámení.
4. Stěžovatel prostřednictvím obhájce podal proti rozsudku soudu prvního stupně včas v zákonné lhůtě odvolání. Dne 22. 10. 2021 bylo stěžovateli doručeno usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, kterým se podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") odvolání zamítá. Nejvyšší soud podané dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť dokazování neprobíhalo v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., tedy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Tím došlo v rámci dokazování k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Soud prvního stupně se dostatečně nezabýval posouzením věrohodnosti svědka J. H., který byl v procesním postavení poškozeného, a svědků, jimiž byli jeho kolegové z vazební věznice stěžovatele. Konkrétně nebyla dostatečně zohledněna skutečnost, že poškozený měl zájem na výsledku řízení, jeho kolegové z práce pak zprostředkovaně taktéž, svědek M. Š. se pak mohl vyjádřit pouze k tomu, co slyšel. Soud nevysvětlil, z jakého důvodu uvěřil verzi poškozeného a jeho kolegů, ačkoli ji nepodporovaly žádné jiné důkazy. Jejich věrohodnost nebylo možné bez dalšího konstatovat s odkazem na skutečnost, že vypovídali shodně a byli poučeni o následcích nepravdivé výpovědi, resp. ani s odkazem na to, že jednání poškozeného nebylo příslušným orgánem zjištěno. Skutkový stav mohl soud prvního stupně rozumně vyložit i ve prospěch obviněného, který neměl důvod si vymýšlet a vystavit se tak postihu, čímž porušil zásadu in dubio pro reo, k čemuž obviněný odkázal na řadu rozhodnutí Ústavního soudu týkajících se zmíněné zásady, a rovněž na soudní praxi zaobírající se hodnocením věrohodností výpovědi za situace "tvrzení proti tvrzení". Stěžovatel poukázal na to, že samotná skutečnost, že"poškozený", jenž byl "pachatelem" obviněn z trestného činu, nebyl pro tento trestný čin v trestním řízení odsouzen, neboť mu nebyla prokázána vina, nemůže automaticky postačovat k závěru, že šlo o křivé obviněné ze strany "pachatele" (srov. rozsudek ESLP ze dne 30. 6. 2011, stížnost č. 30754/0, ve věci Klouvi proti Francii, bod 42). Stěžovatel tak odkazuje například na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. 6. 2016, dle kterého existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch.
6. Dále stěžovatel namítá existenci opomenutého důkazu, konkrétně znaleckého posudku, kterým by bylo objektivně a odborně zjištěno, jaké utrpěl zranění, jaký byl mechanismus jeho vzniku, a zda tento mechanismus odpovídal popisu uváděnému obviněným či poškozeným. Jeho návrh byl však bez důkladného odůvodnění soudem prvního stupně zamítnut, ačkoli soud neměl pro posouzení těchto otázek dostatek odborných znalostí. Jako nepřípustné obviněný odmítl posuzování jeho věrohodnosti podle vyjádření psychiatra, které bez dalšího nevylučuje, že by jeho výpověď byla nevěrohodná. Podle stěžovatele soud prvního stupně své rozhodnutí navíc opřel o nepřípustný důkazní prostředek, a to o protokol o podání trestního oznámení, který nemohl být s ohledem na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. Tpjn 300/2019, proveden jako důkaz.
7. Jednání stěžovatele konečně nenaplnilo základní znak skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění. Trestný čin křivé obvinění totiž vyžaduje výslovné obvinění ze spáchání trestného činu. Z protokolu o výslechu stěžovatele jako obviněného ničeho nevyplývá ohledně obvinění poškozeného z trestné činnosti, pouze uvedl, že byl fyzicky napaden. Lživé obvinění se tak musí týkat tvrzení, že se poškozený dopustil trestného činu. To však nijak netvrdil, pouze popsal jednání poškozeného, aniž by je jakkoliv právně kvalifikoval. Neobvinil tak poškozeného z trestné činnosti, protože trestný čin křivého obvinění vyžaduje výslovně obvinění ze spáchání trestného činu. Stěžovatel dodal, že vzhledem k tomu, že nebyl vypracován znalecký posudek, nemohl soud řádně kvalifikovat jím popsané fyzické napadení.
II. Hodnocení Ústavním soudem
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
10. Přes odkazovaná ustanovení Listiny je zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy výhradně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve. Ústavní stížnost je doslovnou rekapitulací podaného dovolání, které však Nejvyšší soud spolehlivě vypořádal. Stěžovatel tak nyní po Ústavním soudu nepřípustně očekává, že závěry zejm. dovolacího soudu podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
11. Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedenými obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel svým jednání naplnil skutkovou podstatu trestného činu, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal.
12. Jak stěžovateli osvětlil již Nejvyšší soud, prvostupňový soud považoval znalecké zkoumání stěžovatelova zranění za nadbytečné, přičemž tento právní názor dostatečně odůvodnil zejména charakterem zranění obviněného, který zcela zásadně (a tudíž bez potřeby odborného ověření) nekorespondoval s jím tvrzeným způsobem útoku poškozeného vůči jeho osobě. Dále stěžovatel namítal, že mělo dojít k psychiatrickému zkoumání, avšak žádný takový důkazní návrh v rámci hlavního líčení ani veřejného zasedání neučinil, pročež se tato námitka nyní jeví jako nedůvodná.
13. I podle Ústavního soudu byl protokol o trestním oznámení v případě stěžovatele přípustným důkazním prostředkem. Namítané stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. Tpjn 300/2019, publikované pod č. 1/2019 Sb. rozh. tr. sice skutečně omezuje použití trestního oznámení jako důkazu ohledně skutečností v něm tvrzených, které je třeba dokazovat postupy výslovně stanovenými v hlavě páté trestního řádu. Naznačené závěry se ovšem svojí podstatou zaobírají procesní účinností trestního oznámení v řízení, které bylo tímto oznámením iniciováno. Podle stanoviska nicméně trestní oznámení může být ve výjimečných případech důkazním prostředkem i z hlediska jeho vlastního obsahu, a to například v rámci trestního řízení vedeného pro trestný čin spáchaný podáním trestního oznámení (tj. i trestný čin křivého obvinění podle §345 tr. zákoníku). Stěžovatelova obhajoba tak v tomto směru neobstojí.
14. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele, na základě jakých důkazů učinily závěr o jeho vině a trestu. Stěžovatel i v ústavní stížnosti opakuje svoji obhajobu a repetitivně předkládá argumenty, s nimiž se již obecné soudy srozumitelně a dostatečně vypořádaly. Proto nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho základních práv; ani jeho nespokojenost s výsledkem řízení není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti.
15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu