ECLI:CZ:US:2022:2.US.1944.22.1
sp. zn. II. ÚS 1944/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Radoslava Seidla, právně zastoupeného Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem se sídlem Plaská 623/5, Praha 5, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. dubna 2022, č. j. 6 Cmo 65/2021-1124, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv.
2. Stěžovatel byl žalovaným v řízení vedeném Krajským soudem v Hradci Králové, pobočkou v Pardubicích pod sp. zn. 54 Cm 90/2012. V tomto řízení se žalobce, Společenství vlastníků P., domáhalo uložení povinnosti žalovanému uhradit žalobci částku 88 049,75 Kč s příslušenstvím, a to z titulu neuhrazených příspěvků na náklady spojené se správou domu a pozemku a nedoplatků nákladů spojených s užíváním bytu. Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 5. 10. 2020, č. j. 54 Cm 90/2012-1049, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Obě strany podaly proti rozsudku odvolání. Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 6. 4. 2022, č. j. 6 Cmo 65/2021-1124, rozhodl tak, že ve výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně a vyhověl žalobě v rozsahu 20 565,60 Kč s příslušenstvím [výrok a)], ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení [výrok b)].
3. Odvolací soud rozdělil své právní posouzení na dvě části, a to na část týkající se tzv. fondu oprav a část týkající se úhrady služeb. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně příspěvků do tzv. fondu oprav. Uvedl, že tyto příspěvky má stěžovatel povinnost platit bez ohledu na to, zda jsou služby spojené s užíváním bytu a pravidelné náklady na správu a údržbu domu a pozemku vyúčtovány správně či nikoli. Vysvětlil, proč se podle jeho právního názoru na platby do tzv. fondu oprav nevztahuje stěžovatelem citovaná judikatura Nejvyššího soudu vztahující se k vyúčtování služeb souvisejících s užíváním bytu. Odvolací soud znovu provedl důkaz znaleckým posudkem soudního znalce Ing. Fialy včetně jeho výslechu. Při svém rozhodování z tohoto znaleckého posudku vycházel, neboť shledal, že znalec své závěry vysvětlil jasně a srozumitelně a vyjádřil se k námitkám vznášeným účastníky. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom ohledu, že vyúčtování za služby jsou chybná. Shledal však, že tato skutečnost nemůže vést k zamítnutí žaloby v celém rozsahu, jelikož stěžovatel nepopírá, že bytovou jednotku užívá a spotřebovává tak služby spojené s jejím užíváním. Znalcem zjištěné chyby ve vyúčtování přitom mohou mít za následek nesprávnost výše nedoplatku nejvýše v řádu jednotek procent. Zamítnutí žaloby v projednávané věci by tak mělo za následek, že za vodu, teplo a další služby užívané žalovaným zaplatí ostatní vlastníci jednotek v domě, kteří přitom svou spotřebu hradí řádně a včas. Takový stav by odvolací soud nepovažoval za spravedlivý. Odvolací soud dospěl k závěru, že pro konečné rozhodnutí v celé věci je třeba doplnit dokazování ohledně množství služeb, které žalovaný v zúčtovacím období spotřeboval, jakož i vyhotovit správné vyúčtování. Takto rozsáhlé dokazování však nelze provést v odvolacím řízení. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající výši (67 484,15 Kč s příslušenstvím) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Stěžovatel nesouhlasí se závěry odvolacího soudu a namítá, že byla napadeným rozsudkem zasažena jeho ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 36 Listiny, respektive čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve svém návrhu stěžovatel rekapituluje dosavadní průběh řízení. Namítá, že výklad právních předpisů provedený obecnými soudy je v rozporu s konstantní judikaturou a je též extrémně nespravedlivý. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva ze strany odvolacího soudu považuje za protiústavní, neboť nepřípustně postihuje jeho základní práva, případně pomíjí možný ústavně konformní výklad. Stěžovatel rovněž považuje napadené rozhodnutí za překvapivé, vykazující extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry a nedostatečně odůvodněné. Stěžovatel cituje judikaturu Nejvyššího soudu týkající se vyúčtování úhrad za služby, jeho argumentace však spočívá pouze v další polemice s právními závěry odvolacího soudu, které se vztahují čistě k výkladu podústavního práva.
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
6. Jde-li o přípustnost ústavní stížnosti, Ústavní soud shledal, že se návrhem nemohl zabývat v části, kterou napadá výrok b) rozsudku vrchního soudu. V případě zrušujících výroků obecných soudů, po kterých řízení nadále pokračuje, je totiž s ohledem na zásadu subsidiarity uplatňovanou v řízení o ústavní stížnosti nutno považovat podávání ústavních stížností za předčasné (srov. podrobněji např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 895/20). V části směřující proti uvedenému výroku proto Ústavní soud považuje ústavní stížnosti za nepřípustnou. Naproti tomu ve zbývající části dospěl k závěru, že ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost v části, ve které je přípustná, jakož i obsah napadeného rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní stížnost směřující proti výroku a) napadeného rozsudku vrchního soudu směřuje proti rozhodnutí o částce, kterou je z hlediska judikatury Ústavního soudu nutno označit za bagatelní. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, kterými zákonodárce pro civilní řízení bagatelnost vymezuje. Nepřipouští-li občanský soudní řád v současné době podat dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, nebylo jistě záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance plnil Ústavní soud. Částku 20 565,60 Kč, o které vrchní soud rozhodoval napadeným výrokem, lze tak jistě považovat za bagatelní. V bagatelních věcech Ústavní soud a priori shledává ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)], leda by byla napadená rozhodnutí stižena elementárními vadami řízení jako např. úplnou absencí odůvodnění, svévolnou interpretací právních předpisů či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci je totiž Ústavní soud veden úvahou, že bagatelní částky již s ohledem na svou výši zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele a jeho majetkové poměry.
9. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89), právní hranice bagatelnosti (jak směrem nahoru, tak pod hranici stanovenou zákonodárcem) nemusí být určující s ohledem na kvalitativní stránku věci. Pokud se tedy věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou, je možné - za splnění níže uvedených judikatorních výjimek - připustit bagatelní věc k meritornímu přezkumu před Ústavním soudem. V prvé řadě může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody (zpravidla půjde o zcela klíčové principy spravedlivého procesu, popř. absenci jejich uplatnění vůbec, viz výše). Do druhé skupiny je možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení otázky ústavněprávní relevance, mohou mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů. Takový případ nastane zejména tehdy, nebyla-li daná otázka dosud Ústavním soudem vyřešena a je zřejmé, že jeho rozhodnutí může mít vliv na posouzení velkého množství případů (s alespoň nepřímým ústavněprávním dopadem) projednávaných před obecnými soudy. Obdobně lze o projednání ústavní stížnosti uvažovat i v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu. Znovu je ale třeba zdůraznit, že i takové sjednocování vyžaduje "ústavněprávní" rozměr. Může se odehrávat výlučně na podkladě ústavní stížnosti, která není zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatel však žádné zvláštní okolnosti, které by byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci jeho případu, v ústavní stížnosti neuvádí. Jak již bylo uvedeno, vrchní soud provedl v napadeném rozsudku výklad podústavních právních předpisů, se kterým stěžovatel nesouhlasí. Do takového výkladu však nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, pokud neshledá zcela závažná pochybení popsaná výše. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí vrchního soudu neobsahuje žádnou z výše uvedených vad, které by mohly odůvodnit jeho ingerenci i přes to, že se jedná o tzv. bagatelní věc. Rozsudek vrchního soudu je minimálně v části, která se vztahuje k tzv. fondu oprav a kterou Ústavní soud přezkoumává, řádně a srozumitelně odůvodněn a neobsahuje svévolnou interpretaci právních předpisů.
11. Z důvodů vyložených výše Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu