ECLI:CZ:US:2022:2.US.1963.22.1
sp. zn. II. ÚS 1963/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupeného Petrem Čichovským, advokátem, sídlem Družstevní 411, 257 41 Týnec nad Sázavou, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 98/2022-1273 ze dne 23. 3. 2022, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 219/2021 ze dne 5. 10. 2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 3 T 47/2020 ze dne 26. 5. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 byl stěžovatel uznán vinným jednak přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, jednak přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, který měl spáchat samostatným jednáním. Této trestné činnosti se měl stěžovatel dopustit v souvislosti s výkonem služby příslušníka Policie České republiky, v jehož rámci měl bez oprávněného služebního důvodu a s úmyslem opatřit své tehdejší přítelkyni neoprávněný prospěch získat neveřejné informace z databází Policie České republiky, ke kterým by jinak neměla přístup. Za to byl stěžovatel odsouzen k podmíněnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku se zkušební dobou v délce dvou let. Odsuzující rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, jež Městský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodné zamítl. Následné dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními i právními závěry soudů. Dále namítl, že skutkový stav zjištěný soudy nenaplňuje zákonné znaky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Soudy zde dle jeho názoru pominuly, že předpokladem pro naplnění subjektivní stránky daného přečinu je mimo jiné to, že pachatel jedná v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch, který v rozhodnutích nijak neidentifikovaly. Sama jeho někdejší přítelkyně A. D., které se mělo týkat způsobení škody či újmy, nikdy v průběhu řízení neuvedla a ani netvrdila, že by jí měla nějaká škoda nebo újma vzniknout. Jednání stěžovatele dle jeho slov nebylo vůbec způsobilé přivodit mu jakýkoli neoprávněný prospěch. Skutečnosti popsané obžalobou a převzaté soudy jsou v rozporu se samotným vyjádřením A. D., že v plném rozsahu ruší své trestní oznámení, vyjádření z výslechu v přípravném řízení i další vyjádření u soudu. Podle stěžovatele soudy dovodily jeho trestní odpovědnost chybně jako odpovědnost za následek, který ani nenastal. Stěžovatel soudům též vytkl, že aplikovaly hmotné právo na skutek, který nebyl totožný se žalovaným skutkem. Dle jeho mínění je patrné, že proti jeho osobě nemělo být vůbec vedeno trestní řízení, neboť bylo nepřípustné, když došlo jen k porušení předpisu nižší právní síly, tedy pokynu policejního prezidenta o provádění lustrací. Případ měl být řešen maximálně v rámci kázeňského řízení. Stěžovatel má za to, že celý případ ve skutečnosti ztělesňuje řešení vzájemných vztahů mezi mužem a ženou, kdy oba vůči sobě chovali citové vazby, pročež na své odsouzení nahlíží jako na justiční omyl. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud pokládá v prvé řadě za nutné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění nebo přehodnocení skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze či výkladu skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jedině on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Hodnocení veškerých okolností spáchání trestných činů stěžovatelem proto bylo a zůstává výsadou trestních soudů. Případný zásah Ústavního soudu se omezuje pouze na vážné excesy v tomto hodnocení, popřípadě na jiný ústavně významný nedostatek, jež ovšem Ústavní soud v souzené věci neshledal.
Ústavní soud dále podotýká, že ústavní stížnost je veskrze opakováním obhajoby, již stěžovatel uplatnil v řízení před trestními soudy a s níž se soudy v napadených rozhodnutích dostatečným způsobem vypořádaly. Shodně s Nejvyšším soudem je přitom nucen poznamenat, že i ústavní stížnost se z velké části vyznačuje "nebývalou nepřehledností a nezřídka i nesrozumitelností, kdy některé námitky jsou na různých místech textu i vícekrát opakovány, jiné nejsou naopak doplněny žádnou argumentací, a u některých není zřejmé, kam [stěžovatel] svými výhradami směřuje" (viz bod 10 usnesení dovolacího soudu). Navzdory tomu Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí ozřejmil, proč se stěžovatel se svojí námitkou nepřípustnosti trestního stíhání ocitl zcela mimo zákonem předvídané důvody takové nepřípustnosti (srov. bod 11 téhož usnesení). Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti neuvedl, v čem dle jeho názoru tkví protiústavnost dovolacím soudem zaujatého závěru. Obdobně to platí i o dalších námitkách, které stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl.
Ústavní soud zjistil, že soud prvního stupně se ve svém rozsudku vypořádal s provedenými důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech (srov. zejména body 25 - 29 rozsudku obvodního soudu), vysvětlil, proč výpověď A. D. hodnotil jako nevěrohodnou (bod 24 téhož rozsudku), jakož i proč nepřijal obhajobu stěžovatele pro její nelogičnost a účelovost (bod 25 téhož rozsudku). Rovněž odvolací soud nezjistil v postupu soudu prvního stupně žádný deficit, s výjimkou nevýznamného pochybení, jež spočívalo v absenci provedení dílčích listinných důkazů (konkrétně šlo o fotokopie SMS komunikace mezi stěžovatelem a tetou A. D.). Po doplnění těchto listinných důkazů ve veřejném zasedání (body 11 a 12 usnesení městského soudu) odvolací soud zdůraznil obsah provedených důkazů a neopomněl se vypořádat s odvolacími námitkami stěžovatele (srov. body 15 až 22 téhož usnesení).
Pokud jde o naplnění zákonných znaků trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, Nejvyšší soud vyložil, že u obou trestných činů, jimiž byl stěžovatel shledán vinným, vystupuje pohnutka jako obligatorní znak subjektivní stránky skutkové podstaty. Dospěl však k závěru, že tento povinný znak soudy neopominuly. Dovolací soud připustil, že popis skutku ve skutkové větě výroku o vině se na některých místech jeví poněkud zavádějícím, když za neoprávněný prospěch označuje získání neveřejných informací o A. D. Na druhou stranu však poukázal na to, že samotné získání neveřejných informací o její osobě nebylo dostatečným důvodem (pohnutkou), který stěžovatele vedl ke spáchání trestného činu, nýbrž pouhým prostředkem k dosažení cíle, jímž bylo vyřešení jeho vztahu k A. D. (snahou o získání prostředků k pomstění se jí, popřípadě uskutečnění tlaku na ni, aby se do vztahu vrátila). Tato skutečnost je pak v odůvodnění odsuzujícího rozsudku již uvedena výstižně (viz především bod 18 usnesení Nejvyššího soudu). Takové vypořádání se s dovolací argumentací považuje Ústavní soud za racionální a srozumitelné, prosté ústavně zapovězené svévole. V podrobnostech postačí na odůvodnění napadených soudních rozhodnutí zcela odkázat.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu