ECLI:CZ:US:2022:2.US.1969.22.1
sp. zn. II. ÚS 1969/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Špačka, zastoupeného Mgr. Pavlem Ticháčkem, advokátem, se sídlem v Opavě, Dolní náměstí 13/13, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. května 2022 č. j. 10 As 213/2020-29 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. června 2020 č. j. 18 A 26/2019-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na tvrzené porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí. Správní žalobou, o níž rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem pod shora uvedeným číslem jednacím, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 5. 9. 2019, č. j. MSK 60761/2019 sp. zn. DSH/10901/2019/War, jímž jej uvedený správní orgán uznal vinným ze spáchání dopravního přestupku a uložil mu pokutu ve výši 1 500 Kč. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal stěžovatel kasační stížnost, jíž se domáhal zrušení tohoto rozsudku, avšak tato byla zamítnuta.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že se závěry Nejvyššího správního soudu nelze souhlasit, když jeho výklad lze prý označit za přepjatě formalistický. Smyslem institutu přestupků, a to i dopravních, a řízení o nich je postihovat jednání osob, která nějakým způsobem ohrožují základní společenské hodnoty, případně veřejný pořádek. Nelze se proto ztotožnit s přístupem, kdy je soudem zcela ignorována materiální stránka spáchání přestupku, a to z toho důvodu, že pokud tato naplněna není, popřípadě pachatel přestupku i při běžné míře opatrnosti nemohl, či mohl jen stěží spáchání přestupku předejít, lze pochybovat o smyslu a funkci sankce v podobě pokuty. Pokud totiž subjekt jednal s dostatečnou mírou opatrnosti, avšak z důvodu nešťastné shody okolností na místě se přesto nechtě přestupku dopustil, nelze si dost dobře představit, že by sankce mohla mít jakýkoliv efekt na osobu pachatele (který se již tak snažil počínat dostatečně opatrně) a pokud jde o odčinění újmy společnosti, pak i o této lze pochybovat, kdy má stěžovatel za to, že není v zájmu společnosti sankcionovat i takovéto případy. I při nejlepší vůli nelze zajistit, aby nikdy nedocházelo k nežádoucím situacím, proto není potřeba vždy najít viníka a tohoto ztrestat. S ohledem na umístění předmětného prostoru, v němž stěžovatel zaparkoval, si prý lze jen stěží představit, že by svým zaparkovaným vozidlem mohl kohokoliv omezit a jakkoliv narušit dopravní obslužnost či koordinaci dopravy v centru města. Právě skutečnost, že k ničemu z uvedeného nemůže na tomto konkrétním místě dojít, podporovalo stěžovatelovu víru v to, že jedná po právu.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů z hlediska jejich zákonnosti a není oprávněn přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda jejich postup nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že materiálním znakem přestupku se v daném případě zabýval magistrát na straně 11 rozhodnutí o přestupku. Konstatoval, že stěžovatel v místě stání omezoval ostatní účastníky silničního provozu a chodce; současně se neřídil svislým dopravním značením a nerespektoval tak místní úpravu, jejímž smyslem je zajistit dopravní obslužnost a koordinovat dopravu v centru města. Magistrát rovněž výslovně přihlédl ve stěžovatelův prospěch k tomu, že svým skutkem bezprostředně neohrozil bezpečnost silničního provozu a podle svého tvrzení si neuvědomoval působnost dopravní značky a domníval se, že stojí na parkovišti. Nejvyšší správní soud tedy měl za nepochybné, že stěžovatel stál se svým vozidlem mimo místo označené jako parkoviště, čímž spáchal dopravní přestupek. Správní orgány současně správně přihlédly k tomu, že si stěžovatel zakoupil parkovací lístek a zřejmě se skutečně domníval, že na parkovacím místě stojí, ačkoli objektivně tomu okolnosti nenasvědčovaly. K těmto závěrům nemá Ústavní soud co doplnit. Jestliže učiněné závěry soudů jsou ve svém celku dostatečně podložené a odůvodněné, pak není místa pro námitku, že ve vztahu ke stěžovateli došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, nehledě na bagatelní částku, kterou byl stěžovatel povinen zaplatit.
5. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu