ECLI:CZ:US:2022:2.US.2041.22.1
sp. zn. II. ÚS 2041/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Pham Thi Thuy, zastoupeného advokátem JUDr. Hugem Körblem, sídlem Hybernská 1007/20, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. července 2022 č. j. 4 Azs 14/2022-34, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2021 č. j. 17 A 103/2020-60, spojené s návrhem na zrušení nařízení vlády ze dne 26. srpna 2019 č. 220/2019 Sb., o maximálním počtu žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování a žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat na zastupitelském úřadu, a s návrhem, aby Ústavní soud rozhodl, že stěžovatel má nárok na náhradu nákladů soudního řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených zejména čl. 3 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na zrušení nařízení vlády č. 220/2019 Sb., o maximálním počtu žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování a žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat na zastupitelském úřadu. Stěžovatel také navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, že stěžovatel má "nárok na náhradu nákladů soudního řízení, a to včetně řízení před Ústavním soudem".
Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel podal žádost o vydání zaměstnanecké karty, kterou Velvyslanectví České republiky v Hanoji (v řízení před správními soudy v postavení žalovaného) rozhodnutím č. j. 1910-2/2020-HANOKO ze dne 11. 8. 2020 označilo za nepřijatelnou, neboť žalovaný v daném kalendářním měsíci již přijal maximální počet žádostí o zaměstnaneckou kartu, který lze podat v rámci vládou schváleného programu, nebo maximální počet ostatních žádostí o zaměstnaneckou kartu podle nařízení vlády č. 220/2019 Sb. a §169h odst. 4 ve spojení s §181b odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů.
Proti tomu se stěžovatel bránil správní žalobou, kterou Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Jak městský soud uvedl, žalovaný postupoval v souladu s právní úpravou a nepřijetím žádosti stěžovatele nedošlo k zakázané diskriminaci. Stejný závěr poté vyslovil i Nejvyšší správní soud, který ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu kasační stížnost.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že kroky, které učinil v souvislosti se snahou podat žádost o vydání zaměstnanecké karty, byly od počátku promyšlené tak, aby dostal příležitost napadnout v rámci soudnictví kvóty stanovené vládou. Stěžovatelovým cílem dle vlastních slov je nejen získat pobytové oprávnění, ale dosáhnout přezkoumání legality současné právní úpravy v oblasti nastavených kvót. Jakkoli totiž dle stěžovatele je právní úprava z formálního hlediska oproti době minulé již v pořádku, její obsah zůstává protiprávní.
Jak stěžovatel poznamenává, maximální počet žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání byl u zastupitelského úřadu v Hanoji nařízením vlády stanoven na 0 ročně. Maximální počet žádostí o zaměstnaneckou kartu byl potom u téhož zastupitelského úřadu stanoven na 200 ročně, a to pouze v programu vysoce kvalifikovaný zaměstnanec nebo klíčový a vědecký personál.
V této souvislosti stěžovatel upozorňuje, že je "obecně známo, že právě nekvalifikovaná zaměstnání v České republice vykonávají především cizinci". Podle stěžovatele "čeští občané již nechtějí dělat podřadnější práce", nechtějí "pracovat monotónně u pásu v továrně, uklízet, doplňovat zboží, nosit těžké předměty", nýbrž chtějí "pracovat z vytápěných kanceláří, chtějí byt manažery, chtějí nejrůznější benefity v podobě služebního auta, volnější pracovní doby, delší dovolené, příplatků nad rámec základní mzdy, samozřejmě v podobě vyšší mzdy, v podobě možné práce v režimu home office a podobně". Přesto vláda údajně nyní říká, že cizinci již práce, které dosud v České republice vykonávají, vykonávat nebudou, neboť mají vykonávat práce kvalifikovanější.
Podle stěžovatele tomu tak ale nebude, na čemž dle jeho názoru nic nezmění ani přicházející ekonomická krize. Češi si údajně zvykli na kvalitní zaměstnání a navíc "je česká společnost již dost bohatá". Jak stěžovatel dodává, "představa vlády, že ochrání českou společnost tím, že uzavře pracovní trh cizincům, a Češi pak budou moci v klidu vykonávat monotónní práce v továrnách či uklízet s koštětem či celé dny zkrášlovat ženám jejich řasy a nehty, je lichá". Nařízení vlády však z této mylné představy vychází, a stěžovatel proti němu proto brojí. Stěžovatel nesouhlasí s omezením žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání na 0, neboť tím dochází nikoli k omezení, ale k vyloučení tohoto pobytového oprávnění konkrétní skupině cizinců. Nesouhlasí ani s omezením žádostí o zaměstnaneckou kartu, jelikož počet 200 "je zásadně špatně nastavený", navíc omezení jen na kvalifikované práce zcela zabraňuje určité skupině lidí ve výkonu práv.
Stěžovatel také nabízí srovnání vietnamské a ukrajinské menšiny. Poukazuje na počet občanů Vietnamu a Ukrajiny žijících na území České republiky a na stanovené limity, které jsou vůči občanům Ukrajiny podstatně vstřícnější. Stěžovatel má jako vietnamský občan oproti ukrajinskému občanovi 211x menší šanci podat žádost o zaměstnaneckou kartu. "Vietnamská komunita" získala dle stěžovatele stejný počet žádostí jako například "arménská komunita". Stěžovatel má za to, že nelze akceptovat, aby právní stát činil bez vážného důvodu rozdíly mezi jednotlivými skupinami cizinců podle jejich občanství. Nastavení kvót tak dle stěžovatele "není v pořádku", především "je v zásadní nerovnováze se sociologickou skladbou menšin žijících v České republice", a to za situace, kdy má vietnamská menšina v České republice velmi dobrou pověst.
Návrh, aby Ústavní soud rozhodl, že stěžovatel má nárok na náhradu nákladů řízení před správními soudy, je návrhem, k jehož projednání Ústavní soud není příslušný, neboť zákon takovou pravomoc Ústavnímu soudu nesvěřuje.
V části, jíž jsou napadány rozsudky správních soudů, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů, a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Aplikace podústavních předpisů ve správním řízení je záležitostí správních orgánů a soudů v rámci správního soudnictví, přičemž Ústavní soud smí přezkoumat pouze to, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva či svobody účastníků.
Naprostou většinu ústavní stížnosti stěžovatel věnuje neprávním argumentům, které nemají při posuzování, zda došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, prakticky žádný význam. Úvahy na téma, v jak vytopených kancelářích by chtěli pracovat čeští občané, zda mají vykonávat méně kvalifikovaná zaměstnání Češi, nebo cizinci, případně jak dobře se členové jednotlivých menšin adaptují v české společnosti, mohou mít své místo teoreticky při tvorbě migrační politiky, nikoli při přezkumu zákonnosti, natožpak ústavnosti tvrzeného zásahu do práv jednotlivců, k němuž má na základě přijaté právní úpravy docházet. Správní soudy ani Ústavní soud migrační politiku České republiky nevytvářejí a nemohou ani přezkoumávat, zda je ve světle stěžovatelových argumentů "správná", "vhodná" apod.
Pro posouzení, zda došlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, je určující, zda může stát v rámci migrační politiky rozlišovat podle míry dosaženého vzdělání žadatelů, případně podle státní příslušnosti. Jde přitom o dvě z nejtradičnějších kritérií, podle nichž se uchazeči o vstup na území státu tradičně rozlišují. Z ústavní stížnosti je ostatně patrné, že i sám stěžovatel souhlasí s rozlišováním podle státní příslušnosti (jak uvádí, nastavení kvót není podle něj v pořádku, neboť je v nerovnováze se sociologickou skladbou menšin v České republice), pouze nesouhlasí s tím, v jaká konkrétní čísla toto rozlišování vyústilo.
Na uvedeném nic nemění ani to, že maximální počet žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání byl u zastupitelského úřadu v Hanoji stanoven na nulu, neboť z ústavního pořádku neplyne povinnost poskytnout "alespoň někomu" vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Akcesorický návrh na zrušení nařízení vlády sdílí osud ústavní stížnosti.
Jde-li o náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud může podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v odůvodněných případech usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení, a to podle výsledků řízení. Podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pak odůvodňují-li to osobní a majetkové poměry stěžovatele, soudce zpravodaj rozhodne na návrh stěžovatele, že náklady na jeho zastoupení zcela nebo zčásti zaplatí stát, a to pokud ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti tedy stěžovateli náhradu nákladů přiznat nelze. Stěžovatel navíc svou žádost nijak neodůvodnil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu