ECLI:CZ:US:2022:2.US.2085.22.1
sp. zn. II. ÚS 2085/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Conseq Investment Management, a.s., sídlem Rybná 682/14, Praha 1, zastoupené Mgr. Martinem Brabcem, advokátem, sídlem Školská 483, Milovice, směřující proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 6. 2022 č. j. 12 Nc 46/2013-90; za účasti Okresního soudu v Kladně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. Má za to, že obecný soud svým postupem porušil její vlastnické právo zaručené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojeného soudního rozhodnutí, stěžovatelka je společností obchodující s cennými papíry. V květnu 2022 byla Okresním soudem v Kladně (dále jen jako "okresní soud") vyzvána, aby mu v rámci jeho dohledové činnosti sdělila stav na stěžovatelkou vedeném investičním účtu nezletilého dítěte. Tyto údaje stěžovatelka soudu poskytla a spolu s tím nárokovala úhradu věcných nákladů spojených s poskytnutím údajů z evidence investičních nástrojů ve výši 350,90 Kč. Vyplacení náhrady stěžovatelka odůvodnila odkazem na §115 odst. 5 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu ve spojení s §2 odst. 3 vyhlášky č. 210/2010 Sb., o způsobu stanovení výše vynaložených věcných nákladů a způsobu jejich úhrady při poskytování údajů centrálním depozitářem a osobou, která vede samostatnou evidenci investičních nástrojů. Dále stěžovatelka upozornila, že předmětná ustanovení považuje za speciální vůči §128 a 129 občanského soudního řádu. Okresní soud napadeným usnesením náhradu nákladů stěžovatelce nepřiznal. Odůvodnil to tím, že stejné údaje po stěžovatelce požaduje pravidelně již od roku 2015 a ta nikdy náhradu nežádala. Pokud tak hodlala učinit, měla postupovat analogicky k pozici svědka a nárokovat náhradu hotových výdajů. Jestliže pouze uvedla, že náklady jsou spojené s poskytnutím údajů z evidence investičních nástrojů, nezbylo okresnímu soudu než náhradu nepřiznat.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatelka s v záhlaví uvedeným rozhodnutím nesouhlasí. Ustanovení §115 odst. 1 písm. a) zákona č. 256/2004 Sb. ukládá subjektu, který vede samostatnou evidenci investičních nástrojů, soudu poskytnout pro účely soudního řízení údaje z této evidence; podle §115 odst. 5 stejného zákona pak má osoba poskytující předmětné údaje vůči žádajícím subjektům nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů, jejichž výši stanoví zvláštní předpis (tím je shora citovaná vyhláška). Není pochyb o tom, že daná ustanovení jsou ve vztahu k §128 občanského soudního řádu, stanovujícímu každému povinnost poskytnout soudu bezplatně skutečnosti významné pro řízení, ustanoveními speciálními - tento závěr podporuje důvodová zpráva k zákonu č. 256/2004 Sb. i odborná literatura. Stěžovatelka dále dokládá, že v obdobné věci u Okresního soudu v Pardubicích jí byla náhrada nákladů přiznána, a to s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi obecných soudů (doloženou citací rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích).
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný. V napadeném rozhodnutí sice okresní soud připustil možnost podání odvolání, šlo však evidentně o mylné poučení [srov. §202 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu] a Ústavní soud tak k němu nepřihlédl.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem pojem bagatelnost nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád obecně podání odvolání u sporů o částku nepřevyšující 10 000 Kč, nebylo jistě záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance v těchto věcech nahrazoval Ústavní soud. Nepřípustnost podání odvolání u svědečného a jiných nároků založených na §139 odst. 3 občanského soudního řádu je samozřejmě založena na stejné logice, tj. že tyto nároky nemohou svou výší významně zasahovat do základních práv účastníků. Částku 351 Kč, o kterou jde v tomto řízení, lze v tomto ohledu proto považovat za jednoznačně bagatelní (také např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 53/10).
8. Na druhou stranu Ústavní soud vzhledem k výše vymezené možnosti uvážení dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu. Jedním z takových případů je míra dotčení stěžovatele - vzhledem k majetkovým či sociálním poměrům mohou totiž u některých osob mít i malé částky zásadní negativní dopad na jejich situaci (např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 262/16). U stěžovatelky podobná intenzita v daném řízení zjevně nenastává a ani ji netvrdí. Druhou z možností, ve které Ústavní soud překážku bagatelnosti překonává, je potřeba vyjádření právního názoru na velké množství typově podobných případů, zejména se jedná o situace, kdy ke sjednocení judikatury (právě z důvodu bagatelnosti sporů) nemohly přistoupit odvolací soudy či Nejvyšší soud (např. nález ze dne 1. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3250/14). Ani tuto linii argumentace však stěžovatelka dle všeho nevznáší. Naopak přikládá jiné soudní rozhodnutí, které cituje ustálenou judikaturu odvolacích soudů zastávající právní názor pro stěžovatelku příznivý.
9. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že napadené usnesení není v souladu se stěžovatelkou doloženou judikaturou vyšších soudů, konkrétně Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích. Není ovšem úkolem Ústavního soudu zjišťovat, nakolik je tato judikatura skutečně ustálená a do jaké míry je dodržována napříč všemi okresními soudy. Ve vztahu k přezkoumávané věci je zásadní, že žádné systémové vady v tomto směru (ani vůči sobě, ani v obecné rovině) stěžovatelka nedokládá a z ústavní stížnosti lze naopak spíše odvodit, že napadené usnesení okresního soudu má charakter jistého excesu. Není totiž možné přehlédnout, že stěžovatelkou zastávaný právní názor ohledně speciality příslušných ustanovení zákona č. 256/2004 Sb. ve vztahu k občanskému soudnímu řádu vyznívá velmi přesvědčivě a odůvodnění okresního soudu se s ním nijak nevypořádává. Jak již ale bylo výše vysvětleno, stěžovatelka nijak nevysvětlila, v čem by dané rozhodnutí nepřiznávající jí náklady ve výši 351 Kč zasluhovalo derogační zásah Ústavního soudu.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu