ECLI:CZ:US:2022:2.US.2165.22.1
sp. zn. II. ÚS 2165/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Müllera, zastoupeného JUDr. Ing. Michalem Čapkem, advokátem, se sídlem v Písku, Na Boubín 203, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. května 2022 č. j. 19 Co 35/2022-220, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného soudního usnesení, neboť je přesvědčen o tom, že postupem odvolacího soudu mu nebyla poskytnuta soudní ochrana a došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 35/2022-220 ze dne 19. 5. 2022 bylo ve věci stěžovatele jako žalobce proti žalované společnosti FRONIUS Česká republika s.r.o. ve výroku o nákladech řízení potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Českém Krumlově č. j. 5 C 191/2019-187 ze dne 30. 11. 2021 ve znění opravného usnesení č. j. 5 C 191/2019-191 ze dne 6. 12. 2021, podle něhož je stěžovatel povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 58 806 Kč.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejdříve popsal vývoj daného případu. Zejména uvedl, že byl zaměstnancem žalované společnosti FRONIUS a zaměstnavatel mu dal výpověď, která byla následně soudem posouzena jako neplatná. Stěžovatel se domáhal žalobami náhrady mzdy za období, kdy měl být zaměstnán, přesto mu však zaměstnavatel nepřiděloval práci. Následně bylo také žalováno odstupné (po podání druhé, již platné výpovědi) a stěžovatel byl ve většině případů úspěšný a několika rozsudky mu byla přiznána náhrady mzdy a nárok na odstupné. Jádrem sporů bylo otázka, na jaké složky mzdy měl stěžovatel nárok. Stěžovatel se domáhal toho, aby mu byly přiznány stejné složky mzdy jako ostatním zaměstnancům na jeho pozici. Zaměstnavatel však v případě stěžovatele odmítal přiznat bonusové složky, kdy tvrdil, že stěžovatel nebyl řádně začleněn do jeho programu VSP. Celá záležitost prý byla komplikována přístupem žalovaného, jenž hradil stěžovateli v průběhu řízení nahodile různé částky. Tyto částky nebyly označeny buď vůbec, nebo zcela nesprávně. Stěžovatel posléze po úhradě částky 100 630,22 Kč podal návrh na zastavení řízení tohoto řízení, kde byla žalována částka ve výši 100 000 Kč. Stěžovatel vzal žalobu zpět z důvodu, že byl přesvědčen o tom, že žalovaná částka v tomto řízení byla uhrazena. Soud předmětné řízení zastavil, avšak uložil stěžovateli, aby uhradil náhradu nákladů řízení. V tomto postupu dle názoru stěžovatele soud chyboval, když prý nesprávně posoudil, proč bylo dané řízení zastaveno. Stěžovatel se proti rozhodnutí odvolal, leč odvolací soud napadeným usnesením výrok o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 418 Kč.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů z hlediska jejich zákonnosti a v rovině ústavněprávní proto zůstává k posouzení, zda napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení respektují principy spravedlivého procesu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Výše uvedené platí tím spíše, napadá-li stěžovatel pouze výrok o náhradě nákladů soudního řízení. Ústavnímu soudu do rozhodování o nákladech řízení "zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod" - srov. např. nález ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07. Ústavní soud proto posuzoval pouze to, zda závěr týkající se otázky náhrady nákladů řízení neobsahuje "prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti" (nálezy ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 a ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 800/06), popř. zda nedošlo k extrémnímu excesu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Takové pochybení v napadeném usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 5. 2022 č. j. 19 Co 35/2022-220 Ústavní soud neshledal. Rovněž není jeho úkolem podrobně přezkoumávat, z jakého důvodu byla žaloba v řízení před obecnými soudy vzata zpět. Jestliže učiněné závěry jsou ve svém celku dostatečně podložené a odůvodněné, pak není místa pro námitku, že ve vztahu ke stěžovateli došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces.
5. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu