ECLI:CZ:US:2022:2.US.2201.21.1
sp. zn. II. ÚS 2201/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Savencia Fromage & Dairy Czech Republic, a. s., se sídlem Vyskočilova 1481/4, Praha 4, zastoupené JUDr. Andreou Kůs Považanovou, advokátkou se sídlem Elišky Peškové 15/735, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2021 č. j. 23 Cdo 2282/2020-1203, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2019 č. j. 3 Cmo 67/2019-1149 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018 č. j. 21 Cm 6/2011-1084, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení zákazu libovůle rozhodování soudů zakotveného v čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatelka je výrobcem sýrů APETITO. V řízení před obecnými soudy se domáhala ochrany svých ochranných známek, zejména slovní ochranné známky č. 178903 a kombinované ochranné známky č. 252125, a související ochrany před nekalou soutěží. Měla za to, že žalovaná, společnost BEL Sýry Česko, a. s., na trh uvádí sýr s názvem SMETANITO, který je zaměnitelný s názvem jejích výrobků, a v obalech, na nichž užívá dominantní prvky, které se podobají těm, které na svých obalech používá stěžovatelka a které jsou pro její výrobky příznačné, konkrétně určitý odstín modré barvy a písmo v tučném fontu v mírném zvlnění s mírným náklonem nahoru doprava s obrysem. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem její žalobní návrh zamítl, Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil a Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že nalézací soud se ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval řadou rozhodujících skutečností, neprovedl navržené důkazy a nevypořádal se s argumentací stěžovatelky. Stěžovatelka v řízení namítala nejen porušení práv vyplývajících z ochranné známky "APETITO", ale i nekalosoutěžní jednání. Zdůrazňuje, že k závěru o existenci nekalosoutěžního jednání postačuje nižší míra podobnosti označení, než k závěru o existenci pravděpodobnosti záměny či asociace ochranných známek. Nalézací soud se však otázkou, zda obaly výrobků "SMETANITO" mohou vyvolat klamnou představu o spojení s výrobky stěžovatelky, nezabýval. Nevyjádřil se tak k jedné ze základních právních otázek řízení. Nalézací soud dále nesprávně aplikoval §135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, když přihlédl k odůvodnění rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví a rozsudku Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka dále rozporuje závěr nalézacího soudu, že výrobky nejsou zaměnitelné z důvodu, že spolu dlouhodobě koexistují na trhu a spotřebitelé je rozeznávají. Má za to, že dlouhodobá koexistence výrobků na trhu je zapříčiněna dlouhotrvajícím soudním řízením. Rozsudek nalézacího soudu je rovněž podle stěžovatelky nepřezkoumatelný, neboť nedostatečně specifikuje, které závěry byly převzaty z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
5. Rozhodnutí odvolacího soudu je dle stěžovatelky zatíženo stejnými vadami jako rozhodnutí nalézacího soudu, neboť rozhodnutí nalézacího soudu potvrdilo. Stěžovatelka zejména rozporuje odkaz odvolacího soudu na závěr Nejvyššího správního soudu, že slovní a grafické označení "SMETANITO" a "APETITO" si nejsou podobná. Upozorňuje, že Nejvyšší správní soud tyto závěry vyslovil pouze ve vztahu k otázce vyvolání pravděpodobnosti záměny či asociace se starší ochrannou známkou "APETITO", nevyjadřoval se k tomu, zda označení a obaly výrobků "SMETANITO" mohou s výrobky "APETITO" vytvořit spojení. K této otázce stěžovatelka odkazuje na judikaturu Soudního dvora Evropské unie. Protiústavnost rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka spatřuje v tom, že se dovolací soud nezabýval právní otázkou podobnosti označení "APETITO" a "SMETANITO" při zohlednění dobrého jména starších ochranných známek "APETITO". Stěžovatelka rovněž namítá, že se Nejvyšší soud odchýlil od své ustálené judikatury a aproboval stěžovatelkou vytýkané vady soudů nižší instance, zejména neprovedení navrhovaných důkazů a závěr o dlouhodobé koexistenci označení výrobků na trhu. Závěrem stěžovatelka rozporuje závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolacích otázek č. 2 až 8.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. V posuzované věci Ústavní soud ústavně relevantní nedostatky neshledal. Ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že pokračuje v polemice s právními a skutkovými závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy, zejména ve svém odvolání. Pokud jde o procesní námitky, obecné soudy provedly důkazy potřebné pro své rozhodnutí, přičemž neprovedení dalších důkazních návrhů odůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou logická a úplná. Při svém rozhodování obecné soudy zohlednily ve smyslu §135 odst. 2 občanského soudního řádu rozhodnutí správních orgánů o přihláškách relevantních ochranných známek, jejich zápisu či zneplatnění. Dále se ztotožnily i s některými závěry Úřadu průmyslového vlastnictví, resp. Nejvyššího správního soudu, uvedenými v odůvodnění jejich rozhodnutí, avšak pouze na základě svých vlastních zjištění a vlastního skutkového a právního hodnocení.
10. I se stěžovatelčinými věcnými argumenty se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích, přičemž Ústavní soud jejich závěry shledává udržitelnými. V rozporu s tvrzením stěžovatelky obecné soudy řádně oddělily její žalobní tvrzení vztahující se k ochraně ochranných známek a tvrzení vztahující se k nekalosoutěžnímu jednání. Ve vztahu k nekalosoutěžnímu jednání konstatovaly, že podmínkou závěru o tom, že podobnost mezi výrobky má za následek neoprávněné těžení z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména ochranné známky nebo jim je na újmu (tzv. parazitování), je, aby si relevantní část zákaznické veřejnosti vytvořila mezi těmito označeními spojení, i když je nezaměňuje. S ohledem na tato kritéria pak obecné soudy posoudily podobnost označení a obalů výrobků z hlediska vizuálního, fonetického, sémantického, jakož i z hlediska celkového dojmu. Posouzení přípustnosti dovolacích otázek patří do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě nedodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk spravedlivého procesu.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu