ECLI:CZ:US:2022:2.US.2208.22.1
sp. zn. II. ÚS 2208/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti T. B., zastoupeného Robertem Cholenským, advokátem, sídlem Bolzanova 461/5, 618 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1490/2022-164 ze dne 25. 5. 2022, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 89/2021-135 ze dne 13. 10. 2021 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 19 C 15/2019-101 ze dne 13. 1. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městský soud v Brně zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, podané z titulu náhrady újmy způsobené nedůvodným trestním stíháním ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 9 T 126/2016. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že soudy se v napadených rozhodnutích odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3616/2011 ze dne 9. 2. 2012 a v něm citované judikatury) i judikatury Ústavního soudu (zejména od závěrů vyslovených v nálezu sp. zn. III. ÚS. 1976/09 ze dne 13. 12. 2011). Soudy zcela ignorovaly jeho tvrzení, důkazy i argumentaci, s níž se vůbec nevypořádaly. Přitom právě posouzení těchto tvrzení, důkazů i argumentace má stěžovatel za určující pro výsledek řízení. Nejvyššímu soudu pak vytkl, že v napadeném usnesení odmítl věnovat těmto pochybením jakoukoli pozornost, když pouze překvapivě uvedl, že tyto vady podle jeho názoru nezakládají přípustnost dovolání. V projednávané věci dle názoru stěžovatele šlo především o tvrzení, důkazy i argumentaci svědčící o intenzitě zásahu do jeho osobnostních práv i o rozsahu a formě přiměřené náhrady nemajetkové újmy z takového zásahu vyplývající. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je v prvé řadě nucen uvést, že stěžovatel byl soudem prvního stupně opakovaně (při jednáních ve dnech 15. 6. 2020 a 19. 7. 2020) vyzýván, s poučením podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, k doložení svých obecných tvrzení stran zásahu do osobnostních práv, jakož i k objasnění, jakým způsobem mělo trestní řízení zasáhnout do souběžně probíhajícího opatrovnického řízení, resp. jak se mělo projevit v meritorním rozhodnutí opatrovnického soudu. Stěžovatel však tyto výzvy ponechal bez odezvy (viz bod 8 rozsudku nalézacího soudu), což ostatně v ústavní stížnosti nezpochybnil. Za této situace ovšem nelze než uzavřít, že stěžovatel nevyčerpal procesní prostor k ochraně svých práv, který se mu v nalézacím řízení naskytl, pročež jeho námitky proti způsobu, jakým se soudy vypořádaly s problematikou dopadů trestního stíhání do jeho osobnostní sféry (k tomu srov. bod 24 rozsudku městského soudu), nejsou v řízení o ústavní stížnosti přípustné s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti. Jedná se přitom o stěžejní část nynějších výhrad stěžovatele.
Pokud jde o napadená rozhodnutí v rozsahu, v němž se věnují otázce délky trestního stíhání, Ústavní soud žádný exces či jiný ústavně významný nedostatek nezjistil. Soudy racionálně a srozumitelně vyložily, že na dílčích prodlevách v trestním řízení se nemalou měrou podílely i objektivní skutečnosti, kterým nebylo lze předejít (kupř. nutnost vyslechnout osobu v postavení poškozené, která se však ze zdravotních důvodů nemohla po delší dobu účastnit trestního řízení, odročení hlavního líčení na žádost stěžovatele z důvodu kolize účasti jeho obhájce na jiném soudním roku, námitky obhajoby proti ustanovenému znalci i námitka podjatosti proti předsedovi senátu, nezbytnost zadat a nechat zpracovat znalecký posudek a vyslechnout znalce apod.). Pakliže soudy přihlédly k těmto skutečnostem a na jejich základě dospěly k závěru o tom, že trestní řízení neprobíhalo po výrazně nepřiměřenou dobu, kterou by bez dalšího bylo třeba jako újmu odškodnit i v penězích, nepostupovaly ústavně nekonformním způsobem.
Ani při hodnocení hlediska významu trestní věci (myšleno obecně, nikoli optikou subjektivního vjemu stěžovatele) soudy nepochybily. Stěžovatel byl stíhán pro přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 1 trestního zákoníku, v důsledku čehož byl ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě do dvou let. Poznámka nalézacího soudu, že stěžovateli jako zcela bezúhonné osobě hrozil nepodmíněný trest s ohledem na trestní sazbu jen naprosto teoreticky, není nepřípadná, což zesiloval i fakt, že v průběhu trestního řízení stěžovatel nebyl stíhán vazebně.
Výtkám stěžovatele směřujícím proti usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání Ústavní soud také nepřisvědčil. Dovolací soud poznamenal, že přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Tento přístup Nejvyššího soudu odpovídá jeho ustálené rozhodovací praxi, v níž zaujal názor, že zvolenou formou satisfakce se zabývá až tehdy, byla-li by ve vztahu ke konkrétnímu případu zcela zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek sp. zn. 30 Cdo 4462/2009 ze dne 15. 12. 2010 nebo rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2933/2009 ze dne 23. 2. 2011). Z těchto důvodů se dovolací soud nemohl zabývat námitkami stěžovatele zaměřenými do oblasti skutkových zjištění, jelikož dle rozhodné právní úpravy dovolání nejde o způsobilý dovolací důvod (jímž je toliko nesprávné právní posouzení věci - §241a odst. 1 občanského soudního řádu). Krom toho stěžovatel formuloval některé své otázky na základě vlastních, a nikoli soudy zjištěných okolností případu, což přípustnost dovolání založit rovněž nemohlo, jako tomu bylo v případě stěžovatelova hodnocení údajné ukvapenosti a nerozvážnosti postupu orgánů činných v trestním řízení. Konečně vady, jež stěžovatel tvrdil (opomenutí tvrzení, důkazů a argumentů soudem odvolacím), nemohly samy o sobě založit přípustnost dovolání s ohledem na dikci §242 odst. 3 občanského soudního řádu.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu