ECLI:CZ:US:2022:2.US.2214.22.1
sp. zn. II. ÚS 2214/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky J. M., právně zastoupené Mgr. Ivanou Kutra, advokátkou se sídlem U Kříže 625/9, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. května 2022 č. j. 8 Co 224/2022-285, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, práva na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka je žalovanou v řízení vedeném u Okresního soudu v Písku, ve kterém se na ní žalobci domáhají zaplacení 25 000 Kč s příslušenstvím jako vydání bezdůvodného obohacení za "užívání společné nemovitosti". Stěžovatelku zastupoval v řízení její syn J. M. (dále jen "vedlejší účastník) na základě plné moci jako obecný zmocněnec. Okresní soud rozsudkem ze dne 22. 7. 2021 č. j. 12 C 251/2020- 203 žalobě vyhověl a stěžovatelka jej napadla odvoláním.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích v odvolacím řízení napadeným usnesením nepřipustil zastoupení stěžovatelky vedlejším účastníkem podle §27 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud shledal, že vedlejší účastník není způsobilý k řádnému zastupování. Krajskému soudu byl v průběhu odvolacího řízení doručen znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vyhotovený dne 1. 5. 2022 MUDr. Lenkou Fiedlerovou v trestním řízení vedenému proti vedlejšímu účastníkovi u okresního soudu pod sp. zn. 11 T 21/2021. Ze znaleckého posudku se podává, že vedlejší účastník trpí závažnou duševní chorobou - poruchou s bludy. Jde o zvlášť těžké onemocnění, které se u vedlejšího účastníka projevuje řadu let. Vedlejší účastník kvůli poruše není schopen sám se hájit před soudem, účastnit se jednání a chápat jeho smysl z důvodu bludných obsahů myšlení. Pro kvalitativně změněné myšlení odlišně interpretuje veškerou realitu včetně soudních jednání a měl by podstoupit psychiatrické léčení. Krajský soud proto dospěl k závěru, že není-li vedlejší účastník schopen hájit sám svá práva v trestním řízení, není způsobilý řádně zastupovat ani stěžovatelku.
4. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud již projednal ústavní stížnost vedlejšího účastníka pod sp. zn. I. ÚS 2076/22 a rozhodl, že stížnost se odmítá pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost stěžovatelky i ústavní stížnost vedlejšího účastníka projednaná pod sp. zn. I. ÚS 2076/22 napadají shodné rozhodnutí a obsahují též velmi podobnou argumentaci (ostatně stěžovatelka ve své ústavní stížnosti odkazuje na ústavní stížnost podanou vedlejším účastníkem), neshledal Ústavní soud důvod, proč by se měl od závěrů usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2076/22, odchýlit.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti závěrům rozhodnutí krajského soudu, kterým nepřipustil, aby ji jako účastníka občanského soudního řízení zastupoval vedlejší účastník (její syn) coby obecný zmocněnec podle §27 odst. 2 o. s. ř. Je třeba především uvést, že oprávnění soudu nepřipustit zastoupení účastníka občanského řízení má za cíl ochránit samotného zastoupeného před zastoupením nekvalifikovanou osobou [srov. usnesení ze dne 10. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2428/08 (U 2/52 SbNU 751)]. Na napadené rozhodnutí je proto třeba hledět především jako na projev ochrany zájmů zastoupeného účastníka, tj. stěžovatelky. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že krajský soud své rozhodnutí srozumitelně a logicky odůvodnil, nejde proto o projev libovůle či svévole.
8. Je sice pravdou, že krajský soud se spolehl výhradně na znalecký posudek vypracovaný pro účely trestního řízení vedeného proti vedlejšímu účastníkovi, avšak s ohledem na význam napadeného rozhodnutí lze úvahy krajského soudu akceptovat. Závěry znaleckého posudku se týkají psychického stavu vedlejšího účastníka a jeho schopnosti bránit svoje práva v soudním řízení. Použití jeho závěrů proto není nepřiměřené. Ústavní soud zdůrazňuje, že z ničeho, co stěžovatelka přednesla v ústavní stížnosti, nevyplývá, že by jí krajský soud upíral její právo na právní pomoc. Napadeným rozhodnutím rozhodl pouze o tom, že ji vedlejší účastník není způsobilý v řízení zastupovat. To však nebrání tomu, aby si stěžovatelka pro zastupování zvolila jinou vhodnou osobu coby obecného zmocněnce, nebo advokáta.
9. Zbylé odkazy stěžovatelky na rozhodovací praxi Ústavního soudu nejsou přiléhavé. Rozhodovací praxe se týká institutu omezení svéprávnosti, o který v nyní posuzované věci nejde. K tvrzení stěžovatelky o nesprávném doručení podle §50h o. s. ř. je třeba uvést, že doručení uložením zásilky a zanecháním výzvy podle §49 odst. 2 o. s. ř. je zákonem předpokládaným způsobem doručení písemnosti v občanském soudním řízení. V nyní posuzované věci nadto nejde o posouzení včasnosti odvolání (srov. stěžovatelkou odkazovaný nález sp. zn. II. ÚS 33/13). Ústavní soud proto "kvalifikované vady" u napadeného rozhodnutí neshledal.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh stěžovatelky na odložení vykonatelnosti rozhodnutí, jakožto návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti. Ústavní soud o návrhu samostatně nerozhodoval, protože o ústavní stížnosti rozhodl v krátké době od jejího podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu