ECLI:CZ:US:2022:2.US.2238.22.1
sp. zn. II. ÚS 2238/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Antonína Kostky a Pavly Kostkové, zastoupených Mgr. Davidem Kroftou, advokátem, se sídlem Újezd 450/40, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2022 č. j. 22 Cdo 2282/2021-355, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. března 2021 č. j. 11 Co 3/2019-316 a proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12. listopadu 2018 č. j. 9 C 283/2015-174, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť jsou přesvědčeni o tom, že jimi došlo k porušení jejich práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s ust. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2282/2021-355 ze dne 23. 5. 2022 bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů jako žalobců ve sporu proti žalovanému Alexi Nádvorskému (vedlejšímu účastníkovi v řízení před Ústavním soudem) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 11 Co 3/2019-316 ze dne 18. 3. 2021, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 9 C 283/2015-174 ze dne 12. 11. 2018.
2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně popsali vývoj daného případu. Zejména uvedli, že se z titulu vydržení domáhali žalobou podanou k Okresnímu soudu v Litoměřicích určení vlastnického práva k části pozemku parc. č. X1, nacházejícího se v k.ú. H. o velikosti 103 m2. Tato část pozemku je v katastru nemovitostí vedena jako pozemek ve vlastnictví vedlejšího účastníka, byť je fakticky součástí sousedícího pozemku žalobců parc. č. X2, přičemž plot oddělující oba přímo sousedící pozemky se historicky nachází o několik metrů dále, než je hranice pozemků zakreslená v katastrální mapě. Stěžovatelé jako žalobci v tomto ohledu od počátku řízení tvrdili a rovněž prý prokázali, že vlastnické právo ke svému pozemku parc. č. X2 s rodinným domem nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 7. 10. 1978, resp. dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku ze dne 5. 10. 1983. Tento pozemek stěžovatelé od uvedené doby nepřetržitě užívají v rozsahu jeho historických hranic tak, jak jim byl předán, tedy včetně předmětné sporné části. Poloha plotů ani zdí ohraničujících užívaný pozemek nebyla za dobu, po kterou nemovitosti užívají, nikdy změněna. Žalobci v řízení akcentovali zejména to, že pozemek spolu s rodinným domem zakoupili v dobré víře a že reálná hranice nabývaného pozemku odpovídá průběhu plotu. Žalobci se o daný pozemek v rámci jeho faktických hranic po dobu desítek let starali jako o vlastní - zejména na něm sekali trávu a sázeli a pěstovali ovocné keře a stromy.
3. V soudním řízení se stěžovatelé prý snažili velice pečlivě a nejrůznějšími přímými a relevantními důkazy prokazovat, že jim patří ta část pozemku, o kterou se v rámci své zahrady desítky let starali. Stěžovatelé pak mají za to, že tento svůj nárok prokázali. Obecné soudy se však v této věci přiklonily k závěrům opřeným podle názoru stěžovatelů o čistě spekulativní úvahy, nemající vazbu na provedené dokazování. V předmětných řízeních bylo soudy údajně argumentováno pasážemi z encyklopedie Wikipedia, domýšlením toho, jak se věci mohly odehrát, či nekritickým přejímáním závěrů od toliko jednoho vybraného svědka, majícího navíc zájem na výsledku věci. Tento svědek nadto veškerými svými "informacemi" disponoval toliko z doslechu. Naopak k důkazům a skutečnostem svědčícím ve prospěch stěžovateli uplatněných nároků (mj. k prohlášením a svědeckým výpovědím učiněným dlouholetými obyvateli obce H. o tom, že žalobci danou část pozemku užívali a starali se o ni jako o vlastní či například ke znaleckému posudku potvrzujícímu, že žalobci na dané části pozemku před desítkami let vysázeli stromy) soudy adekvátně nepřihlédly. Výsledkem takto vedených řízení bylo podle stěžovatelů to, že soudní rozhodnutí neodrážela zjištěný důkazní stav, ale pouze libovůli ve věci rozhodujících soudů.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů z hlediska jejich zákonnosti a v rovině ústavněprávní proto zůstává k posouzení, zda napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení respektují principy spravedlivého procesu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Z ústavního principu nezávislosti soudu vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů; jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují ústavně zaručená základní práva stěžovatelů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu možno považovat až takovou situaci, kdy skutková zjištění by byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, k takové situaci však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Ústavní soud v postupu ani v odůvodněních napadených soudních rozhodnutí rozhodně neshledal čistě spekulativní úvahy ani libovůli. Naopak zde bylo dostatečným způsobem vyloženo, o jaké závěry byl konečný verdikt opřen. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti je tak pouze polemikou stěžovatelů s názorem obecných soudů. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená usnesení obecných soudů jsou řádně a srozumitelně odůvodněna a zřetelně z nich vyplývá, proč bylo rozhodnuto shora uvedeným způsobem. Jestliže učiněné závěry jsou ve svém celku dostatečně podložené a odůvodněné, pak není místa pro námitku, že ve vztahu ke stěžovatelům došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces.
5. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu