ECLI:CZ:US:2022:2.US.2253.22.1
sp. zn. II. ÚS 2253/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Z., zastoupené Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem se sídlem Španělská 770/2, Praha 2, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha - východ ze dne 9. 6. 2022, č. j. 0 ZN 2213/2021-46, za účasti Okresního státního zastupitelství Praha - východ, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V Ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 15. 8. 2022 stěžovatelka navrhla Ústavnímu soudu zrušení napadeného usnesení Okresního státního zastupitelství Praha - východ (dále jen "státní zastupitelství"), a to pro údajná porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným usnesením státního zastupitelství dozorový státní zástupce zamítl stížnost stěžovatelky proti usnesení policejního orgánu - Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Praha venkov-východ, Oddělení hospodářské kriminality ze dne 14. 4. 2022, č. j. KRPS-158980-77/TČ-2021-011581, jímž policejní orgán dle §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů odložil trestní věc, v níž byly dne 16. 7. 2021 na podkladě trestního oznámení podaného stěžovatelkou zahájeny úkony trestního řízení dle §158 odst. 3 trestního řádu pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu dle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka s usnesením o odložení věci nesouhlasí a má za to, že zamítnutím stížnosti proti němu dozorovým státním zástupcem došlo k porušení jejích shora uvedených základních práv.
3. Než se Ústavní soud může zabývat věcnou argumentací stěžovatelky, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost však všechny tyto procesní předpoklady nesplňuje.
4. Dle §75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
5. Řízení dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je totiž zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 293/97 ze dne 19. 12. 1997 (U 22/9 SbNU 467), usnesení sp. zn. Pl. ÚS 38/10 ze dne 9. 2. 2011 (U 1/60 SbNU 759), usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621) či nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) - pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavních stížností [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475) či nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)].
6. To znamená, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatelé ještě nevyčerpali všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních lidských práv a svobod [srov. k tomu rovněž usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)].
7. Úkol střežit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci. Ústavní soud se tak nemůže věcně zabývat ústavní stížností, pokud stěžovatelé předtím, než se obrátili na něj, neumožnili příslušným orgánům veřejné moci způsobem k tomu stanoveným napravit všechna jimi pociťovaná porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
8. Tak tomu je i v nynější věci. Stěžovatelka netvrdí ani neprokazuje, že by v návaznosti na napadené usnesení podnět k výkonu dohledu dle §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství").
9. Ústavní soud přitom dlouhodobě zastává právní názor, že podnět k výkonu dohledu dle §12d zákona o státním zastupitelství je třeba považovat za účinný právní prostředek ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2166/14 ze dne 28. 8. 2014 (U 14/74 SbNU 623); či nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016 (N 91/81 SbNU 485), bod 27.]. Tento právní názor plně dopadá i na stěžovatelčinu věc, neboť Ústavní soud již v minulosti rozhodl, že výše uvedené se uplatní právě i v situaci ústavní stížnosti směřující proti usnesení policejního orgánu o odložení věci, resp. proti usnesení státního zástupce o stížnosti proti němu [viz nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691)].
10. Prostor pro potenciální zásah nadřízeného státního zastupitelství na podkladě podnětu k výkonu dohledu dle §12d zákona o státním zastupitelství se tedy i v této procesní situaci otevírá. Ústavní soud ovšem zdůrazňuje, že po věcné stránce nijak argumentaci stěžovatelky nehodnotil, tedy rozhodnutí o podnětu k výkonu dohledu nikterak nepředznamenává. Úvahy v předchozím odstavci toliko v obecné rovině zdůvodňují, proč je podnět k výkonu dohledu dle §12d zákona o státním zastupitelství třeba považovat za účinný procesní prostředek ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
11. Stěžovatelka přitom ani netvrdila, ani neprokazovala splnění některého z důvodů dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, umožňujících Ústavnímu soudu výjimečně ústavní stížnost neodmítnout pro nepřípustnost. Ústavní soud proto z meritorního hlediska nemůže její stížnost posoudit a je nucen ji odmítnout.
12. Ze všech těchto důvodů považuje Ústavní soud ústavní stížnost za předčasnou, a proto ji mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť před jejím podáním stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky ochrany, které jí zákon k ochraně jejích práv přiznává, a Ústavní soud v její věci neshledal naplnění žádného důvodu pro neodmítnutí ústavní stížnosti dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2022
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu