ECLI:CZ:US:2022:2.US.2257.22.1
sp. zn. II. ÚS 2257/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromír Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Henryho Ertnera, zastoupeného Mgr. Janem Martynkem, advokátem, sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8, proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 19. 8. 2021 č. j. 12 C 307/2019-141, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2022 č. j. 26 Co 50/2022-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 16. 8. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Jak vyplynulo ze spisu, ústavní stížnosti a souvisejících rozhodnutí, mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem Jiřím Kaňokem byla dne 25. 10. 2013 uzavřena smlouva o nájmu bytu na dobu určitou od 1. 11. 2013 do 31. 10. 2014. Následně byla doba trvání nájmu opakovaně (i za použití §2285 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) prodlužována až do 19. 12. 2018, kdy byl nájem na základě dohody stran ukončen. O předání bytu byl vyhotoven zápis, ve kterém si strany ujednaly, že kauce ve výši 15 000 Kč a přeplatek na nájemném za období po skončení nájmu ve výši 5 800 Kč budou vráceny do konce prosince. Stěžovatel částku neuhradil, proto se vedlejší účastník jejího vrácení domáhal žalobou. Zároveň požadoval zaplacení úroku z kauce ve výši 10 % za období od 25. 10. 2013 do 7. 5. 2019. Okresní soud v Nymburce v rozsudku ze dne 19. 8. 2021 č. j. 12 C 307/2019-141, žalobě jako důvodné zcela vyhověl. Stěžovatel proti rozsudku podal odvolání. Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 18. 5. 2022, č. j. 26 Co 50/2022-173, napadené rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil.
Stěžovatelova argumentace před obecnými soudy byla založena na tvrzení, že se v bytě v důsledku nevhodného užívání vedlejším účastníkem začaly vyskytovat plísně. Náklady na jejich odstranění a uvedení bytu do obyvatelného stavu dosáhly 54 645,90 Kč. Stěžovatel v řízení uplatnil kompenzační námitku, v rámci které zamýšlel započíst svoji pohledávku proti pohledávce vedlejšího účastníka. Obecné soudy na základě provedeného dokazování došly k závěru, že k výskytu plísní v předmětném bytě docházelo prioritně z příčin tkvících ve stavebnětechnickém stavu budovy a bytu. O této vadě stěžovatel věděl, resp. jako řádný hospodář objektivně vědět měl, při uzavření smlouvy však vedlejšího účastníka na nutnost specifického způsobu údržby neupozornil. Povinnost udržovat byt ve stavu způsobilém k užívání (tedy mj. v takovém stavu, aby při běžné údržbě nedocházelo k tvorbě plísní) měl pronajímatel, nikoliv nájemce. Vzhledem k tomu, že stěžovatel o vadě věděl (měl vědět), nájemce nebyl povinen jej o existenci vady informovat. Na jejím vzniku se tedy nijak nepodílel a nenese odpovědnost za náklady vzniklé v souvislosti s jejím odstraněním. Stěžovatelova pohledávka proto neexistuje.
Stěžovatel v řízení rozporoval také výši úroku za poskytnutou jistotu dovozenou okresním soudem na základě §2254 a §1802 občanského zákoníku. Podle stěžovatele měl soud vycházet z průměru úrokové sazby z nově poskytnutých hypotéčních úvěrů se splatností do jednoho roku a výnosů dluhopisového koše státních dluhopisů ČR, který v době uzavření smlouvy činil 1,71 % ročně. Dle odvolacího soudu je třeba vycházet z úvěrů bezúčelových, spotřebitelských a s delší dobou splatnosti, neboť stěžovatel neměl nijak omezené možnosti nakládat s danou částkou. V případě nájmů je navíc běžnou praxí automatické prodlužování původně sjednaných období. Obvyklá úroková míra bank přitom na území ČR při poskytování spotřebitelských úvěrů domácnostem v době složení jistoty přesahovala míru 10 % požadovanou v žalobě.
Stěžovatel se domnívá, že uvedenými soudními rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práva vlastnit majetek a práva na stejný obsah a ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 2 Listiny základních lidských práv a svobod. Z toho důvodu se ústavní stížností domáhá zrušení těchto rozhodnutí.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především poukazuje na skutečnost, že předmětem řízení před nalézacím soudem byla povinnost zaplatit částku ve výši 29 072,60 Kč (ústavní stížnost navíc ve své prvé části rozporuje pouze úrok, který byl stanoven ve výši 8 272,60 Kč), kterou je nutno ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo (např. usnesení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 557/21, III. ÚS 3599/20, II. ÚS 886/20. I. ÚS 2026/20 aj.), že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12).
Této praxi ostatně odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze přesunul až do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje ostatně i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku, č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel nesouhlasí s výší úroku z jistoty, kterou obecné soudy dovodily na základě §2254 odst. 2 a §1802 občanského zákoníku. Stěžovatel přitom nerozporuje samotný nárok vedlejšího účastníka na úrok, soudy však dle jeho názoru chybně určily jeho výši. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy postupovaly v souladu se zákonem a řádně odůvodnily, proč při stanovení výše úroku vycházely z obvyklých úroků u bezúčelových, spotřebitelských úvěrů s delší dobou splatnosti. Pokud stěžovatel opodstatněnost ústavní stížnosti odůvodňuje tím, že se obecné soudy dopustily zjevného a neodůvodněného porušení standardů výkladu, který neodpovídá všeobecně uznávanému doktrinálnímu chápání dotčených právních institutů, nelze mu dát za pravdu. Dotčená otázka je odbornou literaturou považována za problematickou, přičemž žádné všeobecně uznávané a jednoznačné kritérium pro stanovení výše úroku uváděno nebývá (srov. např. Bajura, J., Salač, J. §2254. In: Švestka, J., a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. Praha: Wolters Kluwer, 2014). Skutečnost, že se obecné soudy přiklonily k jednomu z možných závěrů, se kterým stěžovatel nesouhlasí, nelze považovat za okolnost, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu navzdory bagatelní povaze věci.
Stěžovatel dále rozporuje závěry obecných soudů týkající se notifikační povinnosti nájemce. Je přitom zřejmé, že stěžovatel se v této části ústavní stížnosti domáhá přehodnocení skutkových zjištění a právních závěrů obecných soudů. Dle jeho názoru jej nájemce měl informovat o výskytu plísní, přestože stěžovatel o této skutečnosti s ohledem na stavebnětechnické řešení bytu věděl, resp. vědět měl. Svoji povinnost však nájemce nesplnil. Ústavní soud podotýká, že není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2056/21). Ústavní soud v napadených rozhodnutích takové pochybení neshledal. Obecné soudy dostatečně podrobně a přesvědčivě odůvodnily, proč stěžovateli nepřiznávají nárok na náhradu škody. Otázka porušení notifikační povinnosti byla přitom pouze jedním z argumentů, který k tomuto rozhodnutí vedl. V závěru obecných soudů, že nájemce neměl notifikační povinnost v případě vad, o kterých již pronajímatel věděl, resp. měl vědět, Ústavní soud neshledal takové excesy, které by v kontextu výše uvedeného odůvodňovaly uplatnění kasační pravomoci Ústavního soudu.
Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu