ECLI:CZ:US:2022:2.US.2263.22.1
sp. zn. II. ÚS 2263/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. ve výkonu vazby, právně zastoupeného Mgr. Petrem Dvořákem, advokátem se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 1. června 2022, č. j. 31 To 209/2022-20, a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 10. května 2022, č. j. 0 Nt 16005/2022-12, spojené s návrhem na přednostní projednání věci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu tvrzeného porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny. Dále stěžovatel namítá porušení čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v České Lípě ponechal stěžovatele ve vazbě podle §67 písm. c) trestního řádu (výrok I.), zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby (výrok II.), nepřijal záruky třetích osob (výroky III. a IV.), nepřijal písemný slib (výrok V.), nenahradil vazbu stěžovatele dohledem probačního úředníka (výrok VI.), ani nepřijal peněžitou záruku (VII.). Proti rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci zamítl.
3. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
4. Stěžovatel ve svém návrhu uvádí, že pro něj byla napadená rozhodnutí překvapivá. Je mladým mužem v produktivním věku, v minulosti nebyl nikdy trestán, řádně pracuje a stále žije s rodinou. V době zadržení sice nebyl zaměstnán, nicméně v podstatě od ukončení školní docházky pracoval mnoho let v rodinné firmě, kde musel skončit cca 2 roky před svým zadržením, neboť firma byla nucena ukončit svou činnost. Stěžovatel považoval vzetí do vazby v počátku trestního řízení za odůvodnitelné, po odpadnutí důvodu koluzní vazby však shledává vazbu neopodstatněnou. Stěžovatel předložil okresnímu soudu řadu opatření, kterými navrhoval vazbu nahradit. Stěžovatel má za to, že napadená rozhodnutí obsahují prvky libovůle a tzv. kvalifikované vady definované judikaturou Ústavního soudu. Podle názoru stěžovatele nejsou rozhodnutí dostatečně individualizována a nereflektují subsidiární povahu vazby. Poukazuje na to, že se k trestné činnosti doznal, svého jednání lituje a spolupracuje s orgány činnými v trestním řízení. Dále stěžovatel opakovaně uvádí argumenty, které již použil v řízení před krajským soudem. Podle stěžovatele tak odůvodnění napadených rozhodnutí nedostála požadavkům ustálené judikatury, usnesení odkazují pouze na předchozí trestnou činnost, byť je patrné, že v případě stěžovatele šlo o jednorázové zapojení do trestné činnosti organizované jeho otcem. Podle stěžovatele se soudy dopustily pochybení v podobě opomenutých důkazů; k tomu odkazuje na nálezy sp. zn. I. ÚS 50/03 ze dne 13. června 2006 (N 120/41 SbNU 499) či II. ÚS 124/97 ze dne 30. ledna 2001 (N 20/21 SbNU 175).
5. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však ve smyslu §68 odst. 1 trestního řádu nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 3662/19). Posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení, je věcí především obecných soudů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 2583/19). Zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů v tzv. vazebních věcech je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 689/05 (N 225/39 SbNU 379)].
6. Okresní soud v napadeném usnesení uvedl, že v případě stěžovatele nadále trvají vazební důvody podle §67 písm. c) trestního řádu. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel neobjasnil, jakou legální pracovní činnost v posledních několika letech vykonával, přičemž není jisté, zda vůbec někdy legálních příjmů dosahoval. V současnosti má sice několik příslibů zaměstnání, podle okresního soudu však nelze předpokládat, že by tyto případné příjmy mohly nahradit příjmy stěžovatele, kterých mohl dosahovat a pravděpodobně dosahoval trestnou činností. Vzhledem k rozsahu a dlouhodobosti trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel trestně stíhán, má tedy Okresní soud za to, že existuje důvodná obava, že bude stěžovatel v trestné činnosti pokračovat. Okresní soud dále srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů nepřijal ani jedno ze stěžovatelem nabízených opatření nahrazujících vazbu. Krajský soud dospěl při svém rozhodování ke shodným závěrům, byť je odůvodnil podrobněji než okresní soud.
7. Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal žádná kvalifikovaná pochybení, která by odůvodnila jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů. Ústavní soud nezjistil, že by v řízení byla porušena zákonná pravidla rozhodování o vazbě daná v trestním řádu, natož že by soudy zasáhly do základních práv stěžovatele. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat jednotlivé vazební důvody, neboť jsou to obecné soudy, které se znalostí okolností konkrétního případu mají dostatek informací i pravomoci posoudit je. Obecným soudům přísluší zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jakož i posouzení, jsou-li dány podmínky pro aplikaci konkrétního právního institutu. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu pouze při zjištění nejzávažnějších pochybení, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole, což Ústavní soud nezjistil. Z usnesení obecných soudů je zřejmé, o které skutečnosti se opírá závěr, že by se stěžovatel mohl chovat způsobem, který odůvodňuje vzetí do tzv. předstižné vazby. Reálnou obavu z opakování trestné činnosti soudy podložily úvahami o rozsáhlosti a dlouhodobosti prověřované trestné činnosti, z níž obviněným plynuly značné příjmy, přičemž u stěžovatele soudy nezjistily trvalé stabilní zaměstnání. Ústavní soud dodává, že k naplnění zákonného důvodu vazby a tím i k ústavněprávně souladnému odůvodnění může stačit v závislosti na individuálních okolnostech konkrétního případu i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu obviněného, ale i další okolnosti případu, mj. charakter trestné činnosti či hrozící vysoký trest (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 876/12, usnesení ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. I. ÚS 3668/19).
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svoji předchozí argumentaci - s tím, že k nepřijetí záruk a k ponechání ve vazbě neshledává žádný důvod. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), na podmínky řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny) i na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) zaručuje každému, že o jeho věci bude rozhodovat příslušný zákonem stanovený orgán veřejné moci na základě předem stanovených pravidel; uvedená práva nezaručují, že rozhodnutí takového orgánu bude splňovat očekávání účastníka řízení ani nestanoví povinnost vyhovět každému jeho požadavku či návrhu. Ústavní soud má za to, že odůvodnění obou napadených usnesení jsou srozumitelná a dostatečná. Polemika stěžovatele se závěry obecných soudů není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti.
9. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
10. Ústavní soud o žádosti o přednostní projednání nerozhodoval, neboť návrhu fakticky vyhověl, a rozhodl o ústavní stížnost bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu