ECLI:CZ:US:2022:2.US.2269.22.1
sp. zn. II. ÚS 2269/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Dudové, zastoupené JUDr. Václavem Cidlinou, advokátem, sídlem Masarykova 998/31, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. června 2022 č. j. 11 Nc 5306/2022-62, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Mgr. Zbyňka Pánka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. U Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") nyní probíhá řízení vedené pod sp. zn. 20 C 27/2022, v jehož rámci se stěžovatelka po vedlejším účastníkovi domáhá náhrady škody vzniklé v důsledku profesního pochybení vedlejšího účastníka při výkonu advokacie. Soudkyně JUDr. Nadine Kovandová, jíž byla věc podle rozvrhu práce okresního soudu přidělena, navrhla spis předložit krajskému soudu k rozhodnutí o nutné delegaci podle §15 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. V návrhu uvedla, že se cítí být podjatá pro svůj vztah k vedlejšímu účastníkovi, jenž je jejím kolegou; vzájemný vztah označila za přátelský, byť s vedlejším účastníkem bližší vztahy mimo pracoviště neudržuje. Měla proto za to, že nemůže - stejně jako i zbývající soudci okresního soudu - o žalobě stěžovatelky rozhodnout. Krajský soud napadeným usnesením rozhodl, že soudkyně není z projednávání a rozhodnutí posuzované věci vyloučena, neboť neshledal existenci konkrétních skutečností, jež by svědčily o jejím bližším vztahu k vedlejšímu účastníkovi. Uvedl, že profesní přátelství samo o sobě podjatost soudce nezakládá; v té souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016 sp. zn. 11 Tvo 3/2016 a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2017 sp. zn. 16 Kss 1/2017.
3. Stěžovatelka předně namítá, že nedostala příležitost se k návrhu soudkyně vyjádřit, neboť jí nebyl doručen. Dále argumentuje, že je napadené rozhodnutí překvapivé a nekonzistentní s dřívější rozhodovací praxí krajského soudu; ten totiž v minulosti rozhodl o delegaci její věci, jež se týkala týchž účastníků a předmětu řízení, jinému soudu - konkrétně Okresnímu soudu v Teplicích. Konečně stěžovatelka krajskému soudu vytýká, že ve věci bude nyní rozhodovat podjatý soudce, což dokonce potvrzuje i samotná soudkyně Kovandová. Zpochybňuje aplikovatelnost závěrů usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tvo 3/2016 na její případ, jehož okolnosti jsou diametrálně odlišné. Uvádí, že vedlejší účastník bude mít - jako soudce rozhodujícího soudu - v porovnání s ní nesporně výhodnější procesní postavení.
II.
Přípustnost ústavní stížnosti
4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky projednání ústavní stížnosti stanovené Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávané věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.
5. Ústavní soud opakovaně uvádí, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu spočívají především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná i na https://nalus.usoud.cz)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity, jak plyne z §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Tento princip reflektuje čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoli pouze úkolem Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná (srov. např. usnesení ze dne 26. 11. 2004 sp. zn. IV. ÚS 372/04). Ústavní stížností by tak měla být napadána v zásadě konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí a procesní, byť proti nim není formálně přípustný opravný prostředek; jinak Ústavní soud ústavní stížnost zásadně odmítne jako nepřípustnou.
6. Takto Ústavní soud ve své konstantní judikatuře přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu soudního řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo a námitka podjatosti může být argumentem stěžovatele i v dalších fázích soudního řízení, respektive v řízeních o opravných prostředcích (viz např. usnesení ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. I. ÚS 2016/21, usnesení ze dne 17. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 2946/19, usnesení ze dne 13. 10. 2017 sp. zn. II. ÚS 3005/17 nebo usnesení ze dne 28. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2237/16).
7. V obecné rovině je sice namístě podotknout, že zásadám spravedlivého řízení by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudcem, kterým projednávána a rozhodována být neměla, jelikož z ní měl být vyloučen. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti však řízení ve věci samé nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými lze tvrzené pochybení napravit. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že stav protiústavnosti napraven nebyl, se může domáhat, aby Ústavní soud zasáhl.
8. Tento závěr se plně uplatní i v posuzovaném případě, kdy stěžovatelka napadá usnesení krajského soudu o nevyloučení soudkyně okresního soudu v řízení, jež k dnešnímu dni stále probíhá. Ústavní soud neshledal v dané věci ani naplnění výjimečných předpokladů přijetí ústavní stížnosti vymezených v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; ostatně stěžovatelka ani žádnou takovou konkrétní argumentaci neuváděla.
9. Ústavní soud proto rozhodl soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2022
Pavel Rychetský, v. r.
soudce zpravodaj