ECLI:CZ:US:2022:2.US.2307.21.1
sp. zn. II. ÚS 2307/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele T. Ch., zastoupeného Mgr. Julií Chocholovou, advokátkou se sídlem Královopolská 874/84, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 105/2021-481 ze dne 9. června 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 105/2021-481 ze dne 9. 6. 2021, neboť má za to, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo na rodinný život dle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen jako "Úmluva"), právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, právo na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a řádně dle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatel je otcem nezletilé, s jejíž matkou je rozveden. Rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 82 Nc 78/2014-27 ze dne 30. 9. 2014 byla schválena dohoda rodičů o výchově a výživě nezletilé, přičemž nezletilá byla svěřena do péče matky a stěžovatel se zavázal přispívat na výživu nezletilé dohodnutým výživným. Styk stěžovatele s nezletilou upraven nebyl a zůstal ponechán na vzájemné dohodě rodičů. Dohodu o styku stěžovatele s nezletilou pomohl upravit mediátor, ale dohodnutý rozvrh nefungoval, a tak se stěžovatel dne 26. 10. 2015 obrátil na Městský soud v Brně s návrhem na úpravu výkonu rodičovské odpovědnosti soudně.
3. O návrhu stěžovatele Městský soud rozhodl rozsudkem č. j. 82 P 84/2015-189 ze dne 23. 10. 2017 tak, že stěžovatel byl oprávněn se s nezletilou vídat každý třetí víkend a každý týden v úterý odpoledne, přičemž v případě víkendů vždy nezletilou převezme a zase vrátí do místa bydliště matky.
4. Od té doby byly ve věci jak ze strany stěžovatele, tak ze strany matky nezletilé k Městskému soudu v Brně podávány četné návrhy na nařízení různých předběžných opatřeních, jimiž docházelo k drobným změnám v rámci péče o nezletilou. Usnesením Městského soudu v Brně č. j. 82 P 84/2015-210 ze dne 22. 1. 2018 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 103/2018-254 ze dne 18. 5. 2018 pak bylo nařízeno předběžné opatření, které ukládalo matce povinnost předávat nezletilou stěžovateli ke styku každé úterý od 15.00 do 18.00 hodin a každou sobotu v sudém kalendářním týdnu v roce od 9.00 do 18.00 hodin, vyjma dnů 6. 2. 2018 a 5. 6. 2018 a období od 15. 7. 2018 do 31. 7. 2018 a od 15. 8. 2018 do 31. 8. 2018 s tím, že matka je povinna nezletilou ke styku včas a řádně připravit a předat stěžovateli v místě bydliště nezletilé a otec je povinen po skončení styku nezletilou matce včas a řádně v místě bydliště nezletilé vrátit.
5. Ze strany matky pak byl k Městskému soudu v Brně podán návrh na vydání předběžného opatření, resp. o úpravu již pravomocně nařízeného předběžného opatření, kterým by z úpravy styku bylo vyloučeno období jarních prázdnin a období oněch 17 dnů v červenci a srpnu každoročně. Městský soud v Brně tento návrh matky zamítl usnesením č. j. 82 P 84/2015-475 ze dne 22. 4. 2021. Matka usnesení napadla odvoláním. O odvolání matky proti usnesení městského soudu rozhodl Krajský soud v Brně výše nadepsaným usnesením č. j. 14 Co 105/2021-481 ze dne 9. 7. 2021 tak, že návrhu matky vyhověl a v požadovaném rozsahu změnil usnesení soudu prvního stupně. Matka tak nadále není povinna nezletilou předávat stěžovateli ke styku každý sudý rok v období jarních prázdnin a každoročně v období od 15. do 31. července a od 15. do 31. srpna. Krajský soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že je potřebné umožnit nezletilé trávit čas s matkou, do jejíž péče je svěřena, požadovaný čas o letních a jarních prázdninách. Poukázal přitom mj. na nevyjasněný zdravotní stav stěžovatele, o kterém má být rozhodnuto meritorním rozhodnutím ve věci.
6. Stěžovatel nyní brojí ústavní stížností proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 105/2021-481 ze dne 9. 7. 2021, kterým bylo předchozí předběžné opatření modifikováno, čímž mělo být porušeno jeho základní právo na rodinný život, spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení. Porušení svých ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení spatřuje stěžovatel především v tom, že krajský soud mu před rozhodnutím o odvolání matky ohledně návrhu na vydání předběžného opatření vylučující daná období ze styku stěžovatele s nezletilou nedal možnost se vyjádřit, neboť mu odvolání nedoručil. Stěžovatel tak v rozporu se zásadou rovnosti zbraní a příležitostí nedostal prostor se k projednávané věci vyjádřit, na rozdíl od matky jakožto druhého účastníka řízení. Stěžovatel ohledně uplatnění zásady rovnosti zbraní i při rozhodování o předběžných opatřeních poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3524/19 ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 743/19 (N 118/94 SbNU 400) ze dne 25. 6. 2019 a sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69) ze dne 19. 1. 2010.
7. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dále vyjádřil ke svému zdravotnímu stavu, jež v dosavadním rozhodování obecných soudů hraje nemalou roli. Stěžovatel uvedl, že obecné soudy stále vycházejí z původního znaleckého posudku konstatujícího, že stěžovatel trpí schizoidní poruchou osobnosti, jež byl vypracován pro účely rozhodnutí městského soudu o návrhu stěžovatele na úpravu výkonu rodičovské odpovědnosti v roce 2017. Toto rozhodnutí však bylo k odvolání stěžovatele zrušeno s ohledem na chybnost znaleckého posudku. Stěžovatel pak nechal vypracovat dva znalecké posudky vyvracející závěry posudku prvního, přičemž dobrovolně též navštěvuje psychologa i psychiatra, aby prokázal, že opravdu žádnou duševní poruchou, jež by mu ve styku s jeho dcerou bránila, netrpí. Dle stěžovatele však obecné soudy pozdější znalecké posudky i lékařské zprávy jím navštěvovaného psychologa a psychiatra ignorují. K porušení práva na rodinný život pak stěžovatel uvádí, že napadené rozhodnutí narušuje citové, morální a sociální vazby mezi ním a jeho dcerou, neboť ve věku nezletilé je vztah rodiče a dítěte velmi důležitý. Obecné soudy pak dle stěžovatele dostatečně nereflektovaly ani fakt, že vztah stěžovatele s nezletilou je láskyplný a nezletilá se opakovaně vyjádřila, že má otce ráda a chtěla by k němu jezdit častěji. Stěžovatel dále uvedl, že v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) ze dne 25. 9. 2014 stěžovateli není umožněno pečovat o nezletilou stejně jako matce, ač na to dle čl. 32 odst. 4 Listiny a ve světle daného nálezu mají stejné právo. Veškerou výchovu a péči dle stěžovatele zajišťuje matka, přičemž stěžovatel dceru vídá pár hodin týdně a během letních prázdnin ji nemá možnost vidět téměř vůbec, což dle stěžovatele rozhodně není v souladu s právy jeho jako rodiče ani jeho dcery. Stěžovatel též poukázal na negativní důsledky omezování a odpírání jeho styku s dcerou na vývoj nezletilé a celkově jejich vztah, které již zpětně nepůjde zhojit.
8. Stěžovatel dále připomenul další rozhodnutí Ústavního soudu týkající se povinnosti soudů a jiných orgánů veřejné moci respektovat rodinný život a činit opatření za účelem sloučení rodiče s dítětem [nález sp. zn. II. ÚS 838/07 (N 157/47 SbNU 53) ze dne 10. října 2007], posuzovat, zda jsou oba rodiče schopni pečovat o dítě [nálezy sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739) ze dne 30. 5. 2014 a sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) ze dne 26. 5. 2014], rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte podle kritérií, jimiž jsou existence pokrevního pouta, míra zachování identity dítěte a rodinných vazeb, schopnost rodiče zajistit vývoj a potřeby dítěte a přání dítěte či neomezovat právo rodiče dle čl. 38 odst. 2 Listiny a umožnit též otci participovat na výchově dítěte (usnesení sp. zn. I. ÚS 3082/10 ze dne 17. 3. 2011). Dle stěžovatele obecné soudy těmto požadavkům vyřčeným Ústavním soudem v jeho případě vůbec nedostály, když mu bezdůvodně jeho vztah s dcerou omezují a společný styk zbytečně odpírají. Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel poukázal též na délku řízení, které trvá již od roku 2015 a po celou dobu tak stěžovatel bezdůvodně nemá dostatečný styk se svou dcerou a nezletilá tak de facto vyrůstá bez něj, což považuje za nepřijatelné a rovněž nezhojitelné.
II. Hodnocení ústavní stížnosti
9. Ústavní stížnost byla podána včas a oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. Současně se jedná o návrh přípustný ve smyslu §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a Ústavní soud je k jeho projednání příslušný.
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
11. Ústavní soud považuje předně za nezbytné podotknout, že k soudním rozhodnutím v rodinně právních věcech přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy (srov. dále) velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření, a tedy i hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání, změnu či zrušení, je především věcí obecných soudů.
12. Ústavní soud dále připomíná své obecné závěry týkající se způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Ústavní soud se v této rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil tak, že rozhodnutí o předběžných opatřeních věcně přezkoumává pouze výjimečně, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků nezasahují konečným způsobem a není jimi ani prejudikován konečný výsledek sporu. Proto je podrobuje ústavněprávnímu přezkumu jen v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti. Při takovém testu zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole [čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny].
13. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu je také flagrantní porušení zásad spravedlivého procesu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1121/20 ze dne 11. 8. 2020). Předběžná opatření tedy zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany řízení, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jedná se o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta.
14. Ústavní soud dále připomíná obecnou premisu řízení ve věcech rodinně právních, v rámci kterých vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
15. V nyní projednávané věci došlo napadeným rozhodnutím ke změně předchozí úpravy styku předběžným opatřením, a to o letních prázdninách a jarních prázdninách. Konkrétně bylo krajským soudem z úpravy styku vyloučeno období jarních prázdnin a období sedmnácti dnů v červenci a srpnu s ohledem na to, že tak bude moci být zajištěn dlouhodobý ozdravný pobyt (u moře, na horách), jehož vhodnost pro nezletilou byla doložena lékařskou zprávou. Na zajištění tohoto pobytu pro nezletilou se rodiče nebyli schopni dohodnout jinak, což plyne rovněž z písemné komunikace mezi rodiči v soudním spisu. Ústavní soud přezkoumal tato rozhodnutí prizmatem shora předestřených kritérií, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Podle Ústavního soudu bylo řízení před soudy konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
16. Odvolací soud adekvátně uzavřel, že byly osvědčeny okolnosti svědčící o potřebě změny nařízené zatímní úpravy poměrů nezletilé ve prospěch faktického rozšíření styku s matkou o prázdninách - avšak k realizaci ozdravného pobytu nezletilé. Učinil tak ve vztahu k daným okolnostem. Je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze polemizuje se závěry napadeného rozhodnutí. Skutečnost, že stěžovatel učiněné skutkové a právní závěry odmítá akceptovat, však sama o sobě porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Z obsahu a z charakteru uplatněných námitek je totiž patrné, že stěžovatel jimi brojí především právě proti samotnému, pro ni nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, přičemž ústavní stížnost pro ni představuje další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrátit ve svůj prospěch. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu však nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení.
17. Prvostupňové rozhodnutí bylo stěžovateli řádně doručeno. Stěžovatel argumentuje tím, že posléze neměl možnost se k odvolání ve věci úpravy předběžného opatření vyjádřit. V obecné rovině zákon neukládá obecným soudům povinnost doručovat protistraně opisy odvolání směřujících proti nikoli meritorním rozhodnutím. Ústavní soud při posouzení této otázky musel odkázat na svou ustálenou judikaturu [reprezentovanou např. nálezy ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 310/05 (N 180/38 SbNU 443), ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 639/06 (N 15/44 SbNU 193) nebo ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 3428/11 (N 90/65 SbNU 213)], v nichž se Ústavní soud mimo jiné vyslovil k problematice ústavně konformní interpretace ustanovení §210 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."), z něhož vyplývá, že soud není povinen doručovat opisy odvolání směřujících proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení, a to z hlediska potenciálního rozporu s ústavně zaručeným právem účastníků řízení předložit své argumenty k podanému odvolání protistrany, jakožto součásti spravedlivého procesu ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny (v nálezu sp. zn. IV. ÚS 310/05 Ústavní soud dokonce posuzoval ústavnost citovaného ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř.). Ústavní soud dovodil, že "ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř. představuje kogentní příkaz pro soud prvního stupně, aby v případech, kdy odvolání směřuje proti rozhodnutí ve věci samé, je doručil ostatním účastníkům. Ze zákona tedy sice nevyplývá povinnost soudu doručovat opisy odvolání směřující proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení, to však neznamená, že tak soud prvního stupně nemůže učinit na základě úvahy (ústavně souladné) o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci. Takovou specifickou okolností, která zakládá povinnost soudu doručit opis odvolání protistraně, je např. dosavadní vývoj sporu v první instanci, který zřetelně naznačuje, že protistrana zaujímá k argumentům uváděným v odvolání zřetelně nesouhlasný postoj a odlišně je právně a skutkově hodnotí" [srov. nález ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 639/06 (N 15/44 SbNU 193)].
18. Jakkoliv bylo v některých věcech týkajících se předběžného opatření v minulosti dovozeno, že by v případě predikovaných neshod účastníků měl být návrh na nařízení předběžného opatření zaslán k vyjádření protistraně, Ústavní soud nicméně musel vzít v nyní projednávané věci v potaz, že napadené rozhodnutí modifikovalo již v minulosti nařízené předběžné opatření, a to prokazatelně v zájmu nezletilé ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Omezení styku o prázdninách totiž zajistilo realizaci ozdravného pobytu dítěte, na čemž by se rodiče jinak nedohodli. Nejednalo se tedy o případ flagrantního porušení kontradiktornosti, jakým bylo určení výživného předběžným opatřením, aniž by účastník měl kdy možnost se k okolnostem rozhodným pro jeho vyměření vyjádřit [nález sp. zn. IV. ÚS 802/19 ze dne 4. 6. 2019 (N 106/94 SbNU 297)], ani o případy, kdy se účastníci o samotném řízení o předběžném opatření dozvěděli až z usnesení druhostupňového soudu, přičemž rozhodnutí v prvním stupni jim doručeno nebylo [nález sp. zn. II. ÚS 3524/19 ze dne 17. 12. 2019 (N 215/97 SbNU 293) či nález sp. zn. III. ÚS 229/21 ze dne 9. 6. 2021]. Nadto stěžovatel ve své ústavní stížnosti nezpochybňoval klíčové (zdravotní) důvody, pro něž bylo v závěru návrhu matky vyhověno. S ohledem na všechny výše uvedené specifické okolnosti Ústavní soud neshledal důvod pro kasační zásah (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1121/20 ze dne 11. 8. 2020).
19. Stěžovatelova námitka, že obecné soudy dle něj stále vycházejí z původního znaleckého posudku konstatujícího stěžovatelovu schizoidní poruchu osobnosti, ve skutečnosti neměla vliv na výrok napadeného rozhodnutí. Zdravotní stav otce sice odůvodnění napadeného rozhodnutí zmiňuje, avšak toliko v rekapitulaci, proč má otec v zásadě časté, ale krátké návštěvy s dcerou. V tomto rozsahu však předběžné opatření styk neupravuje - týká se jen prázdnin, v průběhu kterých nezletilá může absolvovat ozdravné pobyty, jejichž realizaci nebylo možné zajistit dohodou rodičů.
20. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu