ECLI:CZ:US:2022:2.US.2372.22.1
sp. zn. II. ÚS 2372/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Táni Plutíkové, zastoupené Mgr. Petrem Polánkou, advokátem, se sídlem v Brně, Zelný trh 12, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. června 2022 č. j. 26 Cdo 1489/2022-208, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. června 2021 č. j. 19 Co 28/2021-160 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. května 2020 č. j. 61 C 90/2016- 92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů s odkazem na tvrzené porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žalobou podanou k Městskému soudu v Brně dne 21. 3. 2016 se stěžovatelka jako nájemce bytu domáhala určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. V řízení rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 5. 2020 č. j. 61 C 90/2016-92, jímž byla žaloba zamítnuta a stěžovatelka zavázána uhradit žalované MUDr. Barbaře Taušové jakožto pronajímatelce náklady řízení. Stěžovatelka proti uvedenému rozsudku podala odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, a dále změnil výši nákladů řízení na straně žalované a rozhodl o náhradě nákladů řízení v odvolacím řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu pak stěžovatelka podala dovolání k Nejvyššímu soudu, který jej shora uvedeným usnesením odmítl.
2. Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedla, že předmětem sporu byla otázka, zda výpověď z nájmu bytu v bytovém domě na adrese X byla oprávněná. Podle žalované pronajímatelky MUDr. Barbary Taušové oprávněná byla, neboť žalobkyně jakožto nájemce byla dlužna za více než tři měsíční nájmy. Městský soud v Brně toto řízení přerušil až do pravomocného skončení řízení vedeného u stejného soudu pod sp. zn. 247 C 91/2014, jehož účastníky byly obě strany v opačném procesním postavení o dlužné nájemné. V uvedeném řízení byla stěžovatelka (coby žalovaná) zavázána uhradit žalobkyni 64 464 Kč s příslušenstvím. Podstatou uvedeného sporu byla otázka oprávněnosti výše nájmu v předmětném bytě. Stěžovatelka jakožto nájemce hradila od roku 2013 částku 5 818 Kč měsíčně a kvůli velmi špatnému stavu bytu zapříčiněnému pronajímatelkou nesouhlasila s jednostranně zvyšovaným nájemným až na částku 9 280 Kč. Z výsledku výše popsaného řízení pak vycházel Městský soud v Brně i v daném nalézacím řízení, když na základě existujícího dlužného nájemného posoudil výpověď z nájmu ze dne 11. 11. 2015 jako platnou a stejně postupoval i soud odvolací. Žalobkyně je však přesvědčena, že soudy obou stupňů měly zkoumat odůvodněnost výpovědi právě i s ohledem na stav bytu, který se od roku 1992, kdy přešel do vlastnictví žalované, vůbec nezměnil, nadále s přetrvávající vlhkostí a tvorbou plísní, způsobenými netěsnícími starými okny a nedostatečně provedenou fasádou domu v úrovni bytové jednotky, dále neodpovídajícím vybavením apod. Stěžovatelka rovněž poukazuje na údajné porušení svých ústavních práv již v původním řízení, tedy v řízení u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 247 C 91/2014, neboť zde v nalézacím řízení o povinnosti uhradit dlužné nájemné prý nebyla dostatečně soudem poučena o možnosti požádat o ustanovení zástupce podle ust. §30 občanského soudního řádu. Stěžovatelka dále upozornila na skutečnost, že v řízení vedeném Městským soudem v Brně pod sp. zn. 247 C 91/2014, i následném odvolacím řízení, na něž v tomto předmětném řízení odkazuje nalézací soud, byla protistrana stěžovatelky - žalobkyně MUDr. Barbara Taušová, označena nesprávným datem narození, a je tedy prý otázkou, zda se nejednalo o překážku v řízení, která sice byla odstraněna opravným usnesením č.j. 247 C 91/2014-335 ze dne 5. 8. 2021, leč po právní moci tohoto rozhodnutí, přičemž měla být po provedení lustrace v evidenci obyvatel soudem odstraněna na jeho výzvu již v začátku řízení.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Žádné zásadní pochybení zasahující do ústavní roviny Ústavní soud v dané věci neshledal a argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze polemikou stěžovatelky s právními závěry rozhodujících orgánů veřejné moci. Napadená rozhodnutí jsou řádně, podrobně a srozumitelně odůvodněna. Je v nich reagováno na všechny námitky a je tu dostatečně vyloženo, proč nemohla být stěžovatelka v řízení úspěšná. Rozhodnutí tak nelze považovat za nesouladná s ideou obecné spravedlnosti, jak se domnívá stěžovatelka. Za takové situace nepřísluší Ústavnímu soudu do soudního řízení zásadnějším způsobem vstupovat a napadená rozhodnutí podrobně přezkoumávat. Stěžovatelka sice zastává jiný právní názor, to však k vyhovění ústavní stížnosti samozřejmě nepostačuje.
5. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu