ECLI:CZ:US:2022:2.US.2441.21.1
sp. zn. II. ÚS 2441/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti S. Z., zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., Optátova 46, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2021 sp. zn. 4 Tdo 737/2020-IV a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2021 sp. zn. 4 Tz 32/2020, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2019 č. j. 7 To 234/2019-9728, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. března 2019 č. j. 3 T 151/2017-7523, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a ministra spravedlnosti, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") uznán vinným organizátorstvím přečinu křivého obvinění podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku k §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) trestního zákoníku, ve znění účinném od 1. 2. 2019, přečinem nadržování podle §366 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem podplacení podle §332 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl podle §345 odst. 3 trestního zákoníku, ve znění účinném od 1. 2. 2019, za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci, a to konkrétních finančních částek uvedených ve výroku rozsudku.
3. Na základě odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci (dále jen "vrchní státní zastupitelství") podaného v neprospěch stěžovatele (jakož i dalších čtyř spoluobviněných) Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek městského soudu v plném rozsahu zrušil a za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b), odst. 4 trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele v bodě I. výroku uznal vinným zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea první a druhá trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) trestního zákoníku, ve znění zákona účinném do 31. 1. 2019, který byl spáchán ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 trestního zákoníku, jako spolupachatele podle §23 trestního zákoníku, a přečinem nadržování podle §366 odst. 1 trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, který byl spáchán ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 trestního zákoníku, jako spolupachatele podle §23 trestního zákoníku, a v bodě II. výroku o vině přečinem podplacení podle §332 odst. 1 trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019. Odvolání stěžovatele, jakož i dalších spoluobviněných krajský soud samostatným výrokem podle §256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl.
4. Stěžovateli, jakož i dalším spoluobviněným, bylo (zjednodušeně řečeno) v části I. skutkové věty kladeno za vinu, že v období od září 2015 do prosince 2016 s jednotícím záměrem, úmyslem a cílem protiprávním způsobem ovlivnit jiná probíhající trestní řízení "jednali tak, aby orgány činné v trestním řízení na podkladě nepravdivých notářských zápisů či nepravdivých prohlášení nezjistily pravdivý skutkový stav a došly tak k nesprávnému rozhodnutí v těchto trestních věcech a aby policistům vyšetřujícím tuto trestnou činnost přivodili trestní stíhání a tak zpochybnili zákonnost vyšetřování těchto trestních věcí" (celá část I. skutkové věty je obsažena na s. 4 - 17 rozsudku krajského soudu). Sám stěžovatel pak byl obviněn též z toho (část II. skutkové věty - s. 17 rozsudku krajského soudu), že (zjednodušeně řečeno) v období od 28. 1. 2015 do 25. 2. 2015 v jiném trestním řízení vedeném proti němu požadoval za protihodnotu po přibraném tlumočníkovi, aby se záměrně nedostavoval k úkonům trestního řízení (seznámení se s vyšetřovacím spisem) v úmyslu a s cílem mařit úkony trestního řízení dosažením nedůvodných průtahů s úmyslem, aby plánovaná a následně prodloužená doba k prostudování spisu přesáhla konec maximální zákonem přípustné délky vazby pro přípravné řízení (jeden rok), která měla skončit dne 19. 3. 2015, a tím vyvolat zákonný následek propuštění z vazby na svobodu.
5. Dovolání stěžovatele, jakož i dalších spoluobviněných bylo podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 737/2020-IV odmítnuto.
6. Ve stejný den pak Nejvyšší soud podle §268 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl jako nedůvodnou též stížnost pro porušení zákona (sp. zn. 4 Tz 32/2020), kterou ve prospěch stěžovatele a dalších spoluobviněných podala ministryně spravedlnosti (č. l. 10923 - 10924 soudního spisu). Ve stížnosti pro porušení zákona bylo namítáno nenaplnění znaků "organizované zločinecké skupiny" dle §129 trestního zákoníku. Nejvyšší soud v napadeném usnesení o stížnosti pro porušení zákona (sp. zn. 4 Tz 32/2020), stejně jako ve shora uvedeném usnesení odmítajícím dovolání stěžovatelů (sp. zn. 4 Tdo 737/2020-IV), dospěl k závěru, že k naplnění znaků organizované zločinecké skupiny v případě stěžovatele a dalších spoluobviněných došlo.
II. Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v rozsáhlé ústavní stížnosti podrobně rekapituluje nejen průběh řízení před obecnými soudy, ale též průběh vyšetřování, resp. přípravného řízení a tvrdí porušení ústavních práv jak v průběhu přípravného řízení, tak v průběhu řízení před obecnými soudy.
8. Podle stěžovatele Nejvyšší soud nerespektoval zásadu kontradiktornosti, rovnosti zbraní a rovného zacházení, neboť neumožnil stěžovateli v dovolacím řízení podat repliku k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství. Dále tvrdí porušování práva na obhajobu spočívající v porušování důvěrnosti komunikace stěžovatele jakožto obviněného se svými obhájci. Orgány činné v trestním řízení dle stěžovatele dále nerespektovaly zásadu rovnosti zbraní, rovnosti zacházení a kontradiktornosti, když, "na rozdíl od stěžovatelových, neodblokovaly zajištěná elektronická zařízení spolupracujícího obviněného K. a zařízení spolupracujícímu obviněnému vrátily". Další námitka stěžovatele spočívá v tom, že spoluobviněnému K. byl odvolacím soudem přiznán status spolupracujícího obviněného, aniž by pro to byly splněny požadavky trestního řádu. Stěžovatel dále tvrdí, že policejní orgán i dozorující státní zástupce, kteří byli činní ve fázi prověřování a shromažďování důkazů, měli být z rozhodování ve věci vyloučeni z důvodu podjatosti, neboť měli zájem na výsledku trestního řízení. Podle stěžovatele též důkazy získané vůči němu nejsou procesně použitelné, neboť má za to, že došlo k policejní provokaci. Stěžovatel dále namítá, že neměl možnost seznámit se se zvukovým záznamem z hlavního líčení. Stěžovatel dále tvrdí, že v jeho věci rozhodoval nikoli nestranný soud, neboť příslušné senáty městského i krajského soudu byly podjaté. Podle stěžovatele mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu uloženou zákonem pro trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dále mělo dojít k nedostatečnému zjištění skutkového stavu, resp. k opomenutí důkazu majícímu vliv na hmotněprávní posouzení skutku. Stěžovatel dále tvrdí, že obvinění vznesená vůči němu byla neurčitá, čímž bylo popřeno jeho právo na obhajobu a právo na spravedlivý proces. Stěžovatel konečně tvrdí, že došlo k nedostatečnému zjištění skutkového stavu, resp. k nesprávnému právnímu posouzení, majícímu vliv na hmotněprávní posouzení skutku.
9. V důsledku shora rekapitulovaných pochybení mělo podle stěžovatele dojít k porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 95, čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 13, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 39, čl. 40 odst. 3 a odst. 6 Listiny a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) a d), čl. 7 a čl. 8 Úmluvy.
10. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel uvádí, že k porušení jeho práva na obhajobu vedlo též odposlouchávání schůzek vězňů s obhájci, ke kterému mělo systematicky docházet ve Vazební věznici v Brně v období od 7. 11. 2018 do 7. 5. 2019 a které bylo nařízeno v souvislosti s jiným případem. Tuto skutečnost stěžovatel zjistil z veřejných zdrojů až po podání ústavní stížnosti (odkazuje na článek ze zpravodajského webu Česká justice z prosince 2021), přičemž v době podání ústavní stížnosti nebyla tato skutečnost obecně známa. Tvrzený protiústavní postup orgánů činných v trestním řízení se dotýká i stěžovatele, který byl v dané době umístěn ve Vazební věznici v Brně a scházel se zde s obhájci. Skutečnost, že státní zastupitelství nezaložilo přepisy protiústavních odposlechů do spisu, nevylučuje, že s nimi nezákonně nakládalo. Stěžovatel žádá Ústavní soud, aby provedl jednání s cílem objasnit okolnosti odposlechu obhájců a vyslechl soudce městského soudu, který odposlechy nařídil, státního zástupce, který o nařízení odposlechů (monitorování prostor) požádal, dále provedl jako důkaz veškerou komunikaci městského soudu a vrchního státního zastupitelství týkající se nařízení a okolností provádění odposlechů a vyžádal si informaci, kolik bylo v období 7. 11. 2018 - 7. 5. 2019 uskutečněno ve věznici Brno porad stěžovatele s jeho obhájci.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud si vyžádal soudní spis a po konfrontaci obsahu ústavní stížnosti se spisovým materiálem a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud úvodem uvádí, že stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje tvrzená pochybení v řízení týkajícím se nejen nyní přezkoumávané věci, ale též jiné (daňové) trestní věci stěžovatele vedené původně před krajským soudem pod sp. zn. 46 T 5/2015 s tím, že "trestní věci sp zn. 46 T 5/2015 a sp. zn. 3 T 151/2017 spolu úzce souvisí" (s. 10 ústavní stížnosti). Trestní stíhání v daňové trestní věci stěžovatele bylo po podání nyní projednávané ústavní stížnosti ukončeno rozsudkem krajského soudu ze dne 29. 10. 2021 č. j. 46 T 7/2021-73, kterým byla na základě doznání stěžovatele schválena dohoda o vině a trestu (č. l. 11235 - 11244).
14. Ústavní soud se vzhledem k předmětu řízení, kterým je přezkum napadených soudních rozhodnutí, resp. posouzení tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v řízeních, které napadeným rozhodnutím předcházely, zabýval z povahy věci jen těmi otázkami, resp. těmi námitkami, které jsou z pohledu řízení o nyní projednávané ústavní stížnosti relevantní, resp. mají souvislosti s napadenými rozhodnutími.
15. K otázce porušení práva na kontradiktornost řízení, resp. rovnost stran v dovolacím řízení Ústavní soud uvádí, že z vyžádaného spisu není patrno, že by vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno stěžovateli. Touto otázkou se Ústavní soud již v minulosti zabýval a např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 1576/15 ze dne 11. 8. 2015 (U 9/78 SbNU 647) konstatoval, že Nejvyšší soud pochybil, když stěžovateli nezaslal vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, ovšem zároveň neshledal vybočení z ústavněprávních mezí spravedlivého procesu, jelikož samotné vyjádření státního zástupce nepřineslo pro řešení věci nic nového. Naopak v nálezu sp. zn. I. ÚS 3235/15 ze dne 26. 4. 2016 (N 80/81 SbNU 349) obsahovalo vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství konkrétní stěžejní argumenty k věci, jež představovaly zcela opačné posouzení, než na jakém setrvávala obžaloba v řízení před soudem prvního stupně i v řízení odvolacím, proto měl být dán prostor stěžovateli k reakci. Porušení ústavních práv tak Ústavní soud v citovaném případě shledal a ústavní stížnosti vyhověl. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 3418/18 ze dne 8. 4. 2021 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) pak Ústavní soud shrnul, že za pochybení "považuje procesní postup Nejvyššího soudu, spočívající v tom, že nezaslal stěžovatelce vyjádření státního zástupce k jejímu dovolání. Takové prolomení zásady kontradiktornosti dovolacího řízení lze podle Ústavního soudu připustit pouze tehdy, rozhodoval-li by soud ve prospěch obviněné osoby. V praxi jím pak může dojít dokonce k porušení ústavních práv osoby podávající dovolání s nutností kasačního zásahu Ústavního soudu [...]. To je však podle Ústavního soudu z hlediska hodnocení ústavní konformity napadeného rozhodnutí významné jen za předpokladu, že vyjádření státního zástupce přináší pro postup nebo výsledek trestního řízení nějaké nové relevantní argumenty nebo důkazní návrhy...". Zároveň Ústavní soud připomněl, že "podobně rozlišující náhled na jednotlivé případy má i Evropský soud pro lidská práva ve své recentní judikatuře (viz např. rozsudek ve věci Adamčo proti Slovensku ze dne 12. 11. 2019, stížnost č. 45084/14), v níž shledal, že k porušení práv obviněného dochází, nejsou-li mu k dalšímu vyjádření zaslána vyjádření státního zástupce v odvolacím a dovolacím řízení (sám státní zástupce podal odvolání proti rozsudku nalézacího soudu) a tato vyjádření přitom směřují k zvrácení soudního rozhodnutí ve prospěch stěžovatele. K takovému závěru však na základě vyjádření nejvyššího státního zástupce nelze dojít a k zvrácení napadeného rozhodnutí by nevedlo".
16. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nové argumenty či důkazní návrhy nepřináší; jeho argumentace je v zásadě ve shodě s argumentací státního zastupitelství prezentovanou po celou dobu trestního řízení. Závěry Nejvyššího soudu nevycházejí z nějakých nových tvrzených skutečností ze strany státního zastupitelství, přičemž pokud jde o stěžovatelem namítané odkazy na vyjádření státního zastupitelství ("ve shodě s vyjadřujícím se státním zástupcem"), jde typicky o výklad zákona např. spočívající v tom, že "z dovolatelem citovaného zákona o advokacii žádná povinnost tlumočníka zachovávat mlčenlivost ani možnost obviněného ho této povinnosti zprostit nevyplývá" (s. 53 rozhodnutí dovolacího soudu). Vzhledem k zásadě "iura novit curia" tak nelze optikou práva na kontradiktornost řízení dovozovat, že by bylo pro právní závěry soudu stanovisko státního zastupitelství určující. Nadto nelze nevidět, že stěžovatel souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, tedy se vzdal možnosti se při veřejném zasedání vyjádřit - skutečnost, že soudní spis obsahuje vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, mu musela být známa, neboť opatřit toto vyjádření je zákonnou povinností soudu I. stupně. Pokud některý z obhájců odsouzených v této věci požádal o zaslání vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, soud takové žádosti vyhověl. Ústavní soud tak neshledal, že by nezaslání stanoviska státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství stěžovateli porušilo jeho ústavně zaručená procesní práva, resp. že by pouze z daného důvodu bylo nutné napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit.
17. K námitce tvrzeného porušení důvěrnosti komunikace s obhájci, resp. práva na obhajobu, Ústavní soud uvádí, že stěžovatel v řízení opětovně podrobně argumentuje tvrzenými pochybeními orgánů činných v trestním řízení, část z nich se však k jeho nyní projednávané věci nevztahuje, nýbrž se týkají věci sp zn. 46 T 5/2015 (daňová trestní věc). Pochybení orgánů činných v trestním řízení týkající se založení důvěrné komunikace stěžovatele s obhájci do spisu se týkalo právě daňové trestní věci stěžovatele, která skončila dohodou o vině a trestu, jak bylo shora uvedeno. Dané pochybení bylo ostatně řešeno obecnými soudy v souvislosti s žalobou na náhradu nemajetkové újmy, následně vedlo k omluvě Ministerstva spravedlnosti stěžovateli, přičemž soudy zohlednily mj. též to, že přepis komunikace, ač byl založen po nějakou dobu do spisu, nebyl jako důkaz ani v daňové trestní věci stěžovatele použit (srov. též usnesení sp. zn. III. ÚS 1844/20 ze dne 22. 9. 2020).
18. Při posouzení možného porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, resp. práva na obhajobu je klíčové, zda mohlo mít jakékoli tvrzené pochybení orgánů činných v trestním řízení, popř. dalších orgánů veřejné moci, vliv na zákonnost důkazů, které vedly k závěru o vině stěžovatele tak, jak plyne z nyní napadených rozhodnutí. Jak již reagoval na tvrzení stěžovatele krajský soud, ve spisovém materiále v nyní posuzované věci se žádný záznam důvěrné komunikace mezi stěžovatelem a jeho obhájci nenachází (srov. bod 18 rozsudku krajského soudu), čemuž musí Ústavní soud přisvědčit. Z rekapitulace použitých důkazů i jejich obsahu, tak jak jsou shrnuty v napadených rozsudcích městského soudu i krajského soudu, je zjevné, že vina stěžovatele byla prokázána, aniž by při provádění důkazů došlo k jakémukoli využití důvěrné komunikace mezi stěžovatelem a obhájci.
19. Pokud jde o tvrzené porušení práva na obhajobu v důsledku nepřiměřenosti opatření ve vazební věznici (kontrola poznámek, špatné akustické podmínky) či v důsledku tvrzené přílišné blízkosti příslušníků Vězeňské služby při komunikaci stěžovatele s advokáty při hlavním líčení, resp. veřejném zasedání, neshledal Ústavní soud po studiu spisového materiálu, že by tvrzené skutečnosti měly být důvodem ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu. Právo na spravedlivý proces, resp. jeho jednotlivé komponenty, včetně práva na obhajobu, je nutno vždy hodnotit v kontextu celého řízení a posuzovat spravedlivost řízení jako celku. Ústavní soud nesouhlasí se stěžovatelem, že v jeho případě bylo "významně ztíženo právo se hájit, vést důvěrnou komunikaci se svými obhájci a možnost se řádně připravit na řízení před soudem prvého stupně i soudem odvolacím". Stěžovatel měl v řízení několik obhájců, kteří zpracovali velmi rozsáhlá podání shrnující snad všechny možné myslitelné argumenty svědčící ve prospěch stěžovatele, včetně postupného napadání dílčích procesních úkonů, jakož i vazebních rozhodnutí, přičemž řadou z nich se zabýval též Ústavní soud [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 278/18 ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. I. ÚS 1758/18 ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. III. ÚS 3238/18 ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 932/19 ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4342/18 ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 2889/19 ze dne 4. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 62/20 ze dne 24. 6. 2020 či vyhovující nálezy sp. zn. III. ÚS 1056/19 ze dne 28. 8. 2019 (N 151/95 SbNU 312) a sp. zn. III. ÚS 3939/19 ze dne 29. 9. 2020].
20. Z pohledu ústavních záruk práva na obhajobu měl podle Ústavního soudu stěžovatel možnost dostatečně skutkově i právně argumentovat v průběhu celého řízení, a to jak sám (z pohledu ústavního práva hájit se sám), tak za pomoci obhájců (z pohledu ústavního práva hájit se prostřednictvím právního zástupce), čehož ostatně v plné míře využil. Řadu argumentů obhajoby uvedené v ústavní stížnosti ostatně stěžovatel zmiňuje již v rozsáhlém odvolání podaném právním zástupcem JUDr. R. Jelínkem (srov. též rekapitulace odvolání na s. 42 - 51 rozsudku krajského soudu), které bylo následně osmkrát doplněno dalším z právních zástupců Mgr. D. Zahumenským (srov. rekapitulace doplnění odvolání na s. 51 - 56 rozsudku krajského soudu). Sám stěžovatel měl v řízení vždy dostatečný prostor pro svou vlastní obhajobu a lze na tomto místě připomenout část odůvodnění rozsudku městského soudu, který uvádí, že "senát si nepamatuje jakoukoli jinou trestní věc, kde by byl dán tak široký prostor k vyjadřování se obžalovanému, jako v předmětné věci. Neboť v podstatě devadesát procent veškerého času u hlavního líčení využil obžalovaný jak k poučování senátu a jeho urážkám, tak především k samotné trestní věci, jak vyplývá z mnoha stran protokolu o hlavním líčení, zabírajících v drtivé většině vyjadřování se obžalovaného" (bod 122). I ze spisového materiálu plyne, že prostor pro stěžovatele, resp. jeho jednotlivé obhájce (kterých bylo více než deset), ať již jde o ústní vyjadřování se v průběhu řízení, tak předložená písemná (začasté velmi rozsáhlá) podání právních zástupců, byl zcela dostatečný a ke zkrácení práv obhajoby nedošlo. Ústavní soud tak seznámen se spisovým materiálem neshledal, že by stěžovatel neměl možnost se v řízení efektivně hájit, ať již sám, nebo s pomocí právního zástupce, a že by tak došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na obhajobu, resp. práva na spravedlivý proces.
21. S tím úzce souvisí námitka stěžovatele vznesená v doplnění ústavní stížnosti týkající se tvrzeného odposlouchávání prostorů Vazební věznice Brno. Ústavní soud posuzuje ústavnost napadených rozhodnutí, přičemž případná pochybení orgánů veřejné moci v průběhu trestního řízení mohou být v řízení o ústavní stížnosti relevantní tehdy, pokud mohly mít vliv na rozhodnutí ve věci samé. Jak již bylo uvedeno, ve spisovém materiálu se dokumenty obsahující jakoukoli komunikaci mezi stěžovatelem a jeho právními zástupci nenachází, přičemž ani žádný z provedených důkazů z této komunikace nevychází. K tvrzeným odposlechům návštěvní místnosti ve vazební věznici mělo docházet od listopadu 2018 do května 2019, přičemž v této době byly již veškeré důkazy pro podání obžaloby shromážděny, přípravné řízení ukončeno (obžaloba byla podána v říjnu 2017), a probíhalo řízení před soudem prvého stupně. Jakékoli další důkazy, které by snad potencionálně mohly vycházet z důvěrné komunikace mezi stěžovatelem a jeho právními zástupci, však v rámci soudního řízení předloženy či prováděny nebyly. Případné pochybení vazební věznice tak nemělo vliv na zákonnost, potažmo ústavnost důkazů použitých ve věci stěžovatele, a proto zde Ústavní soud neshledává jakýkoli důvod ke kasaci napadených rozhodnutí či k provádění důkazů týkajících se postupu vazební věznice přímo v řízení před Ústavním soudem.
22. Pokud jde o tvrzenou protiústavnost postupu krajského soudu spočívající v tom, že spoluobviněnému K. byl přiznán status spolupracujícího obviněného, aniž by pro to splňoval požadavky trestního řádu, nelze stěžovateli přisvědčit. Výhrady stěžovatele vůči přiznání statusu spolupracujícího obviněného jsou založeny primárně na tvrzené nedůvěryhodnosti spolupracujícího obviněného, resp. jeho zájmu na výsledku řízení, které však plynou z odlišného hodnocení skutkových okolností posuzované věci stěžovatelem na rozdíl od skutkových závěrů soudu. Jakkoli Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutková zjištění obecných soudů, nic nenasvědčuje tomu, že by byl spolupracující obviněný nedůvěryhodný, resp. že by jeho tvrzení byla účelová či nepravdivá. Naopak zapadají do kontextu dalších důkazů. Sama skutečnost, že spolupracující obviněný částečně využil svého ústavního práva nevypovídat, na věci nic nemění. Pokud stěžovatel namítá, že odvolací soud měl opětovně vyslechnout spolupracujícího obviněného a tvrdí porušení práva vyslýchat svědky proti sobě dle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, nelze mu přisvědčit. Spolupracující obviněný byl v rámci hlavního líčení řádně vyslechnut, přičemž stěžovatel, resp. jeho obhájce, jakož i další spoluobžalovaní a jejich obhájci měli možnost jej vyslýchat a klást mu otázky v intencích čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Odvolací soud neprovedení důkazu opětovným výslechem spolupracujícího obviněného před odvolacím soudem zdůvodnil s ohledem na výše uvedené jako nadbytečné. Vzhledem k tomu, že daný důkaz nehodnotil odlišně od soudu prvého stupně, nýbrž výpovědi spolupracujícího obviněného, stejně jako soud prvého stupně, plně uvěřil, nebylo nutno důkaz zopakovat. V uvedeném postupu nelze spatřovat jakoukoli ústavní vadu.
23. Námitku, že orgány činné v trestním řízení nerespektovaly zásadu rovnosti zbraní a kontradiktornosti, když, "na rozdíl od stěžovatelových, neodblokovaly zajištěná elektronická zařízení spolupracujícího obviněného K. a zařízení spolupracujícímu obviněnému vrátily", resp. že se s touto námitkou soudy vůbec nevypořádaly, neshledává Ústavní soud jako relevantní. Krajský soud na tuto námitku stěžovatele již dostatečně zareagoval, když uvedl, že obviněnému K. byl zabavený počítač a telefon vrácen, aniž byl využit jako důkaz, přičemž zdůvodnil, že důkaz znaleckým posudkem týkajícím se obsahu těchto elektronických zařízení by byl nadbytečný. Z hlediska principu opomenutého důkazu tak o ústavní vadu nejde, neboť soud neprovedení důkazu zdůvodnil. Z pohledu věcné polemiky stěžovatele s tím, zda důkaz měl či neměl být proveden, připomíná Ústavní soud, že hodnocení důkazů je doménou obecných soudů (srov. též níže). Krajský soud dále výslovně uvádí, že "pokud obhajoba v této souvislosti poukazuje na zajištěné komunikační zařízení obžalovaného Z. a shora uvedené návrhy spojuje s nutností zajištění tzv. rovnosti zbraní, neboť namítá, že komunikační zařízení obžalovaného Z. byla zkoumána, komunikační zařízení obžalovaného K. nikoli, tak nutno podotknout, že obsah komunikačních zařízení Z., které byly zajištěny v rámci domovní prohlídky sice soudem I. stupně byl předložen k znaleckému zkoumání, následně však nebyl jako důkaz ve věci proveden a při rozhodování o meritu věci nebyl použit" (s. 68). Za těchto okolností nelze tedy stěžovateli ani přisvědčit, že by neprovedení důkazu znaleckým posudkem na obsah elektronických zařízení spolupracujícího obviněného bylo způsobilé jakkoli narušit kontradiktornost řízení či rovnost zbraní.
24. Námitky podjatosti soudců jednotlivých soudních senátů nalézacího i odvolacího soudu předkládal stěžovatel opakovaně v průběhu celého řízení, přičemž jeho argumenty byly primárně založeny na zpochybňování procesního postupu soudců, nikoli na konkrétním vztahu soudců ke stěžovateli či vztahu k posuzované věci. S tvrzenými námitkami podjatosti se soudy opakovaně vypořádaly a Ústavní soud neshledal v jejich postupu či argumentaci jakoukoli ústavní vadu. K otázce podjatosti se podrobně vyjádřil též Nejvyšší soud v napadeném usnesení o odmítnutí dovolání, přičemž jeho argumentaci není možno cokoli vytknout a lze na ni pro stručnost odkázat (s. 43 - 47 napadeného usnesení).
25. Stejně tak nemohou založit ústavní vadu napadených rozhodnutí námitky podjatosti policejního orgánu či dozorujícího státního zástupce. Námitkami podjatosti se v jednotlivých fázích řízení zabývaly jak orgány činné v trestním řízení, tak posléze soudy, přičemž opět postačí odkázat na argumentaci Nejvyššího soudu (s. 47 - 48 napadeného usnesení), kterou nelze z ústavního pohledu jakkoli zpochybňovat. Je nutno připomenout, že o vině a trestu rozhodují nezávislé soudy, přičemž všechna stěžovatelem tvrzená pochybení v přípravném řízení měly soudy možnost posoudit a jejich relevanci vyhodnotit. Žádné z tvrzených pochybení však nebylo takového charakteru, aby mohlo vést k nezákonnosti získaných důkazů, na jejichž základě došlo k rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele.
26. V průběhu řízení byla opakovaně a přesvědčivě vyvrácena obhajoba stěžovatele, resp. dalších spoluodsouzených, zopakovaná též v ústavní stížnosti, že šlo o policejní provokaci v důsledku níž jsou podle stěžovatele získané důkazy procesně nepoužitelné (srov. bod 22 rozsudku krajského soudu či s. 49 - 50 usnesení dovolacího soudu). Po přezkumu spisového materiálu nelze zpochybnit závěr soudů, že policie nebyla iniciátorem trestné činnosti, resp. že nasazení operativně pátracích prostředků monitorujících chování členů organizované skupiny bylo až reakcí na prvotní informace svědčící o tom, že páchání trestné činnosti již bylo započato s úmyslem je dokonat.
27. Důvod ke kasačnímu zásahu neshledal Ústavní soud ani v obecné námitce, že se stěžovatel neměl možnost seznámit se zvukovým záznamem z hlavního líčení ze dne 1. 11. 2017, neboť z ústavní stížnosti (bod 316 an.) není patrno, jaké případné nesrovnalosti stěžovatel v protokolaci spatřoval, či jaké námitky vůči ní chtěl (alespoň typově) vznášet, resp. zda případné pochybení (byť nenamítané) v protokolaci z jednoho z mnoha hlavních líčení mohlo mít vůbec vliv na další průběh řízení či rozhodnutí ve věci samé.
28. Pokud jde o námitky vůči výši trestu, Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu by se pohybovala mimo rozsah zákonem stanovené sazby, popř. by nebyla respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti. Všechny aspekty záruky uvedené v čl. 39 Listiny byly v případě stěžovatele dodrženy. Trest byl uložen za zákonem předvídané trestné činy, byl zvolen zákonem předvídaný druh trestu a krajský soud se při stanovení délky trestu odnětí svobody pohyboval v rámci zákonem stanovené trestní sazby. Vzhledem k tomu, že trestný čin byl spáchán ve prospěch organizované zločinecké skupiny, je dle §108 odst. 1 trestního zákoníku nutné horní hranici trestní sazby trestu odnětí svobody zvýšit o jednu třetinu.
29. Stěžovatel svou námitku vůči výši trestu zakládá na tvrzeném chybném nepoužití novější (dle něj příznivější) právní úpravy, jakož i na argumentu, že není možné, aby byl za pachatele trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny považován též pachatel, který úmyslně trestný čin současně spáchal jako člen organizované skupiny nebo ve spojení s organizovanou skupinou a vytýká tak soudu též porušení zákazu dvojího trestání. Ústavní soud však neshledává jakoukoli vadu v závěru obecných soudů, že v případě stejného skutku je možné právní posouzení jednání pachatele jako účasti na organizované zločinecké skupině a současně spáchání jiného trestného činu v rámci organizované skupiny. Nejvyšší soud přehledně vyložil, že pokud se pachatel dopustí trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 trestního zákoníku, může případný další trestný čin uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku spáchat jako člen organizované skupiny. Tento názor je plně souladný s trestněprávní doktrínou (srov. např. Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. C. H. Beck, 2020, komentář k §361, body 63 - 64, či Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 8. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 919), je v právní praxi uplatňován (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. 3 Tdo 684/2014), Ústavním soudem akceptován (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 911/15) a nepředstavuje tudíž neústavní exces při výkladu podústavního práva.
30. K argumentu výhodnosti novější právní úpravy trestního zákoníku ve vztahu k výši trestní sazby za trestný čin křivého obvinění (nahrazení slov "dvě léta až osm" slovy "jeden rok až pět" v §345 odst. 3 trestního zákoníku) Ústavní soud uvádí, že nespatřuje vadu v argumentaci dovolacího soudu založené na tom, že skutek se posuzuje podle toho práva, jehož použití je pro pachatele nejpříznivější, a to zásadně bez rozdílu, zda jde podle dřívějšího a pozdějšího práva o stejné či různé skutkové podstaty, přičemž ohledně trestnosti jediného skutku je třeba užít dřívějšího nebo nového zákona jako celku. Ve vztahu k trestnému činu křivého obvinění dovolací soud v nyní posuzované věci logicky zdůvodnil, že srovnání obou znění §345 odst. 3 trestního zákoníku při celkovém posouzení příznivosti právních úprav v daném případě nehrálo rozhodnou roli a připomenul doplnění kvalifikované skutkové podstaty do §345 odst. 4 písm. a) trestního zákoníku novelou č. 287/2018 Sb. (spáchání trestného činu ve formě organizované skupiny - což byl případ všech spoluobžalovaných včetně stěžovatele) s možností trestu odnětí svobody na dvě léta až osm let, tedy shodnou sazbou jako u předchozí právní úpravy §345 odst. 3 trestního zákoníku. Uvedené zdůvodnění je podle Ústavního soudu plně v souladu s intertemporálními pravidly zakotvenými v čl. 40 odst. 6 Listiny.
31. Stěžovatel dovozuje porušení práva na obhajobu a spravedlivý proces též v důsledku tvrzené neurčitosti obvinění vznesenému proti němu v přípravném řízení. Jakkoli bylo obvinění formulováno obecněji než později podaná obžaloba, muselo být stěžovateli zřejmé, co je mu kladeno za vinu, přičemž v uvedeném aspektu Ústavní soud porušení práva na obhajobu, resp. spravedlivý proces neshledává. Ústavní soud připomíná, že v rámci celého řízení měl stěžovatel dostatečnou možnost na všechna obvinění reagovat a navrhovat důkazy.
32. Značnou část ústavní stížnosti pak stěžovatel věnuje tvrzenému nedostatečnému zjištění skutkového stavu a nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku (body 632 - 1025 ústavní stížnosti), resp. tvrzenému extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Stěžovatel tvrdí, že nebyla prokázána existence organizované zločinecké skupiny a nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty ani jednoho z trestných činů, kterých se měl stěžovatel dopustit (křivé obvinění, nadržování a podplacení). Totožné námitky stěžovatel uplatnil již v dovolacím řízení (dovolání na č. l. 10220 - 10288 soudního spisu, doplnění dovolání na č. l. 10301 - 10306, další doplnění dovolání na č. l. 10308 - 10348) a Nejvyšší soud se s jeho argumenty vypořádal.
33. K této skupině námitek Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
34. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 trestního řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obžalovaného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
35. Městský soud zjistil skutkový stav v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, krajský soud pak doplňoval dokazování jednak opakovaným provedením některých důkazů, které provedl již městský soud, aby mohl sám nově ve věci rozhodnout, jednak provedením některých nových důkazů. Odsouzení členů organizované skupiny, včetně stěžovatele, bylo založeno na komplexu důkazů, ať již šlo o záznamy o odposleších, záznamy o sledování, protokoly o domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor či výslechy svědků, jakož i výslechu svědků a výpovědi spolupracujícího obviněného (srov. též body 96 - 127 rozsudku městského soudu, resp. body 34 - 39 rozsudku krajského soudu). Na způsobu jejich hodnocení a dovozování právních závěrů neshledává Ústavní soud jakýkoli shora označený exces, který by mu umožnil do procesu hodnocení důkazů, resp. zjišťování skutkového stavu vstupovat.
36. Shora uvedené se týká též hodnocení důkazů, které vedly krajský soud k závěru, že jednání stěžovatele lze kvalifikovat jako účast na organizované zločinecké skupině, jakkoli tento závěr stěžovatel rozsáhle rozporuje.
37. Proti právním závěrům krajského soudu právě ve vztahu k aplikaci institutu organizované zločinecké skupiny, resp. k naplnění jeho znaků v jednání stěžovatele, jakož i dalších spoluodsouzených, brojila též ministryně spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona s tím, že nikterak nenapadá ve věci provedené důkazní řízení ani z něj vzešlé skutkové závěry, pouze právní hodnocení soudu. Argumentace obsažená v obou napadených usneseních Nejvyššího soudu (o stížnosti pro porušení zákona a o dovolání stěžovatele, resp. dalších spoluodsouzených) je shodná, neboť reaguje na shodné argumenty ministryně spravedlnosti i spoluodsouzených uplatněné v rámci dovolacích námitek. Ústavní soud není povolán k výkladu ani sjednocování předpisů podústavního práva, včetně práva trestního, kromě případů, kdy by zjevný exces při výkladu podústavního práva mohl vést k porušení některého z ústavně zaručených práv, např. principu nullum crimen sine lege (čl. 39 Listiny). Nejvyšší soud v obou napadených usneseních však logicky a přehledně vyložil, proč jednání, které bylo stěžovateli a dalším spoluodsouzeným kladeno za vinu, naplňuje znaky trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině, přičemž argumenty zpochybňující naplnění všech relevantních znaků organizované zločinecké skupiny přesvědčivě vyvrací (srov. argumentaci Nejvyššího soudu na s. 53 - 56 napadeného usnesení o odmítnutí dovolání, která koresponduje argumentaci v usnesení zamítající stížnost pro porušení zákona a Ústavní soud na ni pro stručnost odkazuje). Ústavní soud neshledal důvod, který by jej opravňoval zvolený výklad, resp. roli Nejvyššího soudu jako vrcholného soudu povolaného ke sjednocování výkladu podústavního práva, zpochybnit.
38. K další rovině argumentace stěžovatele Ústavní soud uvádí, že jakkoli byla řada důkazních návrhů stěžovatele ze strany městského soudu i krajského soudu zamítnuta, nelze přisvědčit stěžovateli, že by se jednalo o ústavní vadu opomenutých důkazů. Soudy nejsou přirozeně povinny každému důkaznímu návrhu obhajoby vyhovět, neboť součástí principu volného hodnocení důkazů, které je doménou obecných soudů, je mj. též posoudit relevanci jednotlivých navržených důkazů. Soudy jsou však povinny o důkazních návrzích rozhodnout a své závěry, pokud určitý důkaz nepřipustí, zdůvodnit. V nyní posuzované věci soudy své povinnosti dostály a jak městský soud (s. 129 - 143 napadeného rozhodnutí), tak krajský soud (s. 65 - 69 napadeného rozhodnutí), podrobně zdůvodnily, proč jednotlivým důkazním návrhům obhajoby nevyhověly, přičemž v jejich argumentaci neshledává Ústavní soud ústavní vadu. Ústavní soud tak uzavírá, že k ústavní vadě opomenutých důkazů v procesu dokazování nedošlo.
39. Ústavní soud shrnuje, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti při konfrontaci s obsahem spisového materiálu a napadenými rozhodnutími, nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.
40. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu