ECLI:CZ:US:2022:2.US.2538.22.1
sp. zn. II. ÚS 2538/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. V., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav, zastoupeného Zbyňkem Andršem, advokátem, sídlem Hlinky 126/48, 603 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 3 To 115/2022-54 ze dne 22. 6. 2022 a usnesení Okresního soudu v Břeclavi č. j. 21 PP 70/2022-42 ze dne 10. 5. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud v Břeclavi podle §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 4 let, který mu byl uložen v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 T 45/2019. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal stížnost, již Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným usnesením jako nedůvodnou zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že soudy porušily zákaz dvojího přičítání a úzce se zaměřily toliko na jeho trestní minulost, ačkoli zkoumání zákonné podmínky polepšení a vedení řádného života se vztahuje k době aktuálního výkonu trestu odnětí svobody, a nikoliv k době jemu předcházející. Soudy se dle jeho názoru nezabývaly ani otázkou prostředí, v němž by se po podmíněném propuštění ocitl. Stěžovatel dále pokládá rozhodnutí soudů za nepřezkoumatelná v otázce hodnocení míry polepšení v rámci výkonu trestu odnětí svobody. Soudům rovněž vytkl chybnost úvah týkajících se hrazení dluhů, maje za to, že k jejich hrazení vyvinul dostatečné úsilí s přihlédnutím k tomu, že dluhy umořuje, jak je v jeho moci, přičemž více peněz lze vydělat po propuštění z výkonu trestu nežli během něj. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl, a to zejména s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323)]. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své názory v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. O relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené právní závěry z hlediska ústavních kautel vůbec obstát. Ústavní soud však v napadených rozhodnutích trestních soudů žádný exces či jiný ústavně významný nedostatek nezjistil.
Soudy svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily a srozumitelně vyložily, z jakých důvodů nebylo možno žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody vyhovět. Z jejich odůvodnění plyne, že při hodnocení skutečnosti, zda je stěžovatel osobou, která skýtá do budoucna záruku vedení řádného života, je třeba kromě jiného vycházet mimo jiné i z údajů o jeho trestní minulosti, neboť tyto informace o osobnosti stěžovatele mnohé vypovídají. Stěžovatel se námitkami v ústavní stížnosti v podstatě domáhá toho, aby na podkladě jeho dobrého hodnocení z výkonu trestu odnětí svobody obecné soudy bez dalšího pominuly jeho trestní minulost. Ústavní soud na tomto místě podotýká, že přihlédnutí k trestní minulosti odsouzeného při jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je naopak nezbytné pro reálné posouzení rizika nepřijatelného chování odsouzeného po propuštění (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017). V rozporu s ústavními principy by bylo zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění toliko s odkazem na předchozí trestnou činnost odsouzeného, aniž by se soud zabýval reálným zvážením rizika recidivy, k čemuž však v dané věci z níže vyložených důvodů nedošlo. Závěr o podmíněném propuštění by tedy neměl být podepřen toliko zjištěním o slušném (tedy normálním) chování ve výkonu trestu (obdobně srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 1681/13, sp. zn. III. ÚS 2478/14 nebo sp. zn. III. ÚS 3621/15). Pro podmíněné propuštění je významné, zda odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou u odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny, však nemusí být vykládány ve prospěch odsouzeného. Je logické a zároveň i přípustné, že toto břemeno bude u každého odsouzeného odlišně tíživé. Neschopnost či faktická nemožnost unesení těchto procesních břemen nemůže tuto zásadu potlačit a zamítnutí takto nedostatečné žádosti nepředstavuje porušení ústavních principů. Do tíživé životní i procesní situace se odsouzení dostávají vlastním zaviněním a nemohou legitimně očekávat výhody při složitém a nákladném odstraňování faktických obtíží (nejistot), které nyní stojí v cestě jejich podmíněnému propuštění z výkonu trestu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 1255/14, sp. zn. III. ÚS 2478/14 či sp. zn. III. ÚS 3621/15).
Trestní soudy v nynějším případě zdůraznily, že stěžovatel byl v minulosti celkem třikrát soudně trestán pro velmi závažnou trestnou činnost, z toho dvakrát pro organizátorství trestného činu vraždy, dále pro přípravu k trestnému činu vraždy a návod k trestnému činu nedovoleného ozbrojování. Soudy přitom poukázaly na skutečnost, že ve vztahu ke stěžovateli již byl jednou využit institut podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, což jej však neodradilo od páchání další trestné činnosti a ještě před uplynutím poloviny délky zkušební doby podmíněného propuštění se dopustil úmyslné trestné činnosti, konkrétně zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 roků se zařazením do věznice s ostrahou. Ani hrozba výkonu zbytku trestu odnětí svobody tak stěžovatele dostatečně nemotivovala k vedení řádného života a nezabránila mu v páchání další trestné činnosti. V tomto směru jsou úvahy trestních soudů v souladu s judikaturou Ústavního soudu, dle které je třeba posuzovat nejen rizikové okolnosti minulé trestné činnosti, nýbrž právě i okolnosti předchozího podmíněného propuštění odsouzeného, přičemž horší důkazní "postavení" recidivistů je logickým důsledkem racionální aplikace institutu podmíněného propuštění, nikoli jeho ústavním nedostatkem (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 638/21 ze dne 6. 4. 2021).
Pakliže trestní soudy v napadených rozhodnutích akcentovaly, že stěžovatel v rámci předchozího podmíněného propuštění fatálně zklamal, přičemž od té doby dosud neprokázal takové mimořádné polepšení, pro které by bylo možné od tohoto selhání odhlédnout, nelze tento jejich závěr pokládat za ústavně nekonformní.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu