ECLI:CZ:US:2022:2.US.2547.22.1
sp. zn. II. ÚS 2547/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky Marcely Pilecké, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem Dykova 1158/17, Praha 10, proti výroku IV. usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. srpna 2022 č. j. 16 C 113/2019-601, za účasti Okresního soudu v Příbrami, jako účastníka řízení, a Zdeňka Pileckého, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení výroku IV. v záhlaví citovaného usnesení, neboť je přesvědčena, že jím byla porušena její práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); stěžovatelka rovněž namítá porušení čl. 90 Ústavy.
II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje
2. V řízení o vypořádání společného jmění manželů (stěžovatelky a vedlejšího účastníka) Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") v záhlaví citovaným usnesením ustanovil znalce z oboru ekonomika k vypracování znaleckého posudku, jehož úkolem je určit v místě a čase obvyklou cenu tam specifikovaných nemovitostí včetně jejich součástí (výrok I.); dále podle §127 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), uložil účastníkům řízení, aby poskytli veškerou součinnost nezbytnou k vypracování znaleckého posudku (výrok II.) a vedlejšímu účastníkovi a stěžovatelce uložil povinnost, aby každý z nich zaplatil zálohu na náklady důkazu znaleckým posudkem ve výši 40 000 Kč (výroky III. a IV.).
III. Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů navrhla za účelem spravedlivého vypořádání znalecky ocenit všechny nemovitosti spadající do společného jmění (celkem 116). Stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit zálohu na provedení důkazu znaleckým posudkem, přestože pro toto řízení byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2020 č. j. 28 Co 179/2020-173 zcela osvobozena od soudních poplatků. Nesplní-li stěžovatelka povinnost složit zálohu na provedení důkazu, soud takový důkaz neprovede, což povede k neunesení důkazního břemene a následně i k jejímu neúspěchu v řízení o vypořádání společného jmění manželů. Usnesení o uložení povinnosti složit zálohu na provedení důkazu je zároveň i exekučním titulem, k jehož výkonu navíc soudy pravidelně přistupují. Uložil-li okresní soud stěžovatelce povinnost zaplatit částku 40 000 Kč, přestože o jejím osvobození od soudních poplatků věděl, jde o projev libovůle jdoucí daleko za hranice spravedlnosti. Napadené usnesení navíc neobsahuje žádné odůvodnění, ačkoli pro to nejsou splněny podmínky podle §169 odst. 2 o. s. ř., a tudíž je nepřezkoumatelné. Napadený výrok IV. v záhlaví citovaného usnesení proto musí být odklizen.
4. Stěžovatelka současně podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhla odklad vykonatelnosti napadeného výroku IV. v záhlaví citovaného usnesení.
IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Dříve než lze přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda jsou k jejímu projednání dány podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 téhož zákona.
6. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, která se projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit proti zásahu orgánu veřejné moci pouze po vyčerpání všech dostupných procesních prostředků ochrany práv stěžovatele (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Přitom pojem "vyčerpání" znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud proto v této souvislosti opakovaně konstatuje, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost již nelze napravit jiným způsobem [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) či nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)].
7. Stěžovatelka brojí proti procesnímu rozhodnutí, jímž jí byla uložena povinnost zaplatit zálohu na náklady provedení důkazu znaleckým posudkem. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi vychází z premisy, že rozhodnutí týkající se nákladů na provedení důkazů jsou rozhodnutími nemeritorní povahy, kdy jejich vydáním nemůže dojít k zásahu do ústavně zaručených práv či svobod. Mohlo by se tak stát až teprve v případě, že by účastníkovi byla uložena povinnost k náhradě těchto nákladů řízení. O povinnosti k náhradě nákladů řízení přitom rozhoduje soud zpravidla až v rozhodnutí, jímž se u něho řízení končí. Teprve rozhodnutí, jímž by bylo rozhodnuto o povinnosti k náhradě nákladů řízení, by proto mohlo být na újmu práv tohoto účastníka (viz např. usnesení ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05, ze dne 30. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 3460/12, ze dne 24. 1. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3693/16 či ze dne 28. 4. 2022 sp. zn. III. ÚS 1005/22; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
8. S ohledem na citovaná rozhodnutí proto Ústavní soud v nyní projednávané věci uzavírá, že rozhodnutí o uložení povinnosti stěžovatelce zaplatit zálohu na náklady důkazu znaleckým posudkem nepředstavuje konečné rozhodnutí, kterým by byla stěžovatelce uložena povinnost k úhradě nákladů řízení. Rozhodnutím o uložení povinnosti složit zálohu na náklady důkazu ani není nijak předjímáno výsledné rozhodnutí soudu, kterým teprve bude jednotlivým účastníkům řízení uložena povinnost k zaplacení nákladů řízení. Ústavní stížnost je proto nepřípustná.
9. Namítá-li stěžovatelka, že nesložením předmětné zálohy nebude důkaz znaleckým posudkem proveden, což povede k neunesení důkazního břemene a následnému neúspěchu stěžovatelky ve věci samé, uvádí k tomu Ústavní soud, že samo nesložení zálohy na náklady provedení důkazu nemusí nutně bez dalšího - a to i za nyní účinného znění §141 odst. 1 o. s. ř. - vést soud k bezvýjimečné úvaze o nemožnosti (tj. zákazu) důkaz provést. Není vyloučeno, že odmítnutí soudu realizovat důkaz jen proto, že na jeho náklady nebyla složena záloha, by mohlo vyústit v závěr, že takto striktní interpretace citovaného zákonného ustanovení by ve svých důsledcích mohla vést k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz usnesení ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1362/11).
10. Stěžovatelka má v rámci dalšího řízení možnost bránit se proti nastalým důsledkům opravnými prostředky poskytnutými jí pro eventuální přezkum věci samé; případnou nesprávnost takového usnesení v případě, že soud daný důkaz neprovedl, a účastník tak byl v řízení neúspěšný, může účastník namítat v rámci odvolání proti rozhodnutí vydanému ve věci samé (srov. usnesení ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 3450/14).
11. Nad rámec uvedeného Ústavní soud k obavě stěžovatelky, že po ní bude splnění uložené povinnosti exekučně vymáháno, dodává, že v poučení v záhlaví citovaného usnesení je mimo jiné výslovně uvedeno, že nesplní-li povinný (vedlejší účastník) dobrovolně povinnost uloženou mu výrokem III. usnesení (jímž byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost k zaplacení zálohy na náklady důkazu znaleckým posudkem), může se stát domáhat nařízení výkonu tohoto rozhodnutí. Naopak zde absentuje obdobné poučení o možnosti výkonu rozhodnutí vůči stěžovatelce a její povinnosti stanovené napadeným výrokem IV. v záhlaví citovaného usnesení. Ostatně okresní soud v části I. upozornění přiloženého k předmětnému usnesení mimo jiné uvádí: "Jestliže mu (účastníkovi řízení - pozn. Ústavního soudu) soud přizná osvobození od soudních poplatků, je zproštěn povinnosti platit zálohu na náklady důkazu." Ani tato námitka proto nemůže založit přípustnost stěžovatelčiny ústavní stížnosti.
12. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatelka se v ústavní stížnosti nedovolává postupu podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud samotný nezjistil žádné okolnosti, jež by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. Jelikož bylo neprodleně rozhodnuto o samotné ústavní stížnosti, nebylo třeba, aby Ústavní soud samostatně rozhodoval o návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného výroku v záhlaví citovaného usnesení (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2022
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu