ECLI:CZ:US:2022:2.US.2592.21.1
sp. zn. II. ÚS 2592/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Pozlera, zastoupeného Mgr. Janem Znojemským, advokátem se sídlem Velké náměstí 29, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 10. 2020 č. j. 21 Co 93/2019-89 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021 č. j. 21 Cdo 1329/2021-121, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na svobodný výkon povolání dle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel uzavřel se zaměstnavatelem pracovní smlouvu na dobu určitou do 30. 9. 2007. Pracovní poměr na dobu určitou byl následně prodlužován dohodami o změně pracovní smlouvy, od 1. 10. 2007 do 30. 6. 2010, od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, od 1. 7. 2012 do 30. 6. 2015 a od 1. 7. 2015 do 30. 6. 2018. Dne 28. 5. 2018 oznámil stěžovatel zaměstnavateli, že na základě §39 odst. 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen "zákoník práce"), trvá na tom, aby byl nadále zaměstnán. Zaměstnavatel tento požadavek neakceptoval a podal žalobu o určení splnění podmínek dle §39 zákoníku práce.
3. Okresní soud v Hradci Králové zamítl žalobu na určení, že při opakování pracovního poměru na dobu určitou do 30. 6. 2018 dle dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 5. 6. 2015 byly splněny podmínky §39 odst. 2 zákoníku práce (výrok I.), dále zamítl žalobu na určení, že pracovní poměr stěžovatele skončil uplynutím doby určité ke dni 30. 6. 2018 (výrok II.) a stěžovateli určil povinnost uhradit náklady řízení. Odvolací soud rozsudek nalézacího soudu změnil a určil, že při opakování pracovního poměru na dobu určitou do 30. 6. 2018 dle dohody o změně pracovní smlouvy z 5. 6. 2015 byly splněny podmínky §39 odst. 2 zákoníku práce, ve znění účinném k 5. 6. 2015. Určil, že pracovní poměr žalovaného skončil uplynutím doby určité ke dni 30. 6. 2018 (výrok I.). Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl, neboť nebyl splněný žádný z předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř.
4. Stěžovatel namítá chybnou interpretaci práva odvolacím a dovolacím soudem spočívající v eliminaci platné a účinné právní normy (novelizovaný §70 odst. 4 zákona o vysokých školách ve znění účinném od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2011), která měla být aplikována na právní vztah mezi stěžovatelem a zaměstnavatelem.
5. Ústavní soud konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud je oprávněn k zásahu pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně pokud rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Taková pochybení však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.
6. Obsah ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry obecných soudů a opakování již uplatněných námitek. Jedná se o polemiku vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16]. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovateli spolehlivě osvětleny Nejvyšším soudem. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 10. 2018 sp. zn. 21 Cdo 3183/2018 provedl výklad ustanovení čl. X. zákona č. 365/2011 Sb., kterým se mění zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, podle něhož pracovní poměry na dobu určitou, které vznikly, byly opakovaně sjednány nebo byly prodlouženy v době do 31. 12. 2011, se i po tomto datu řídily právní úpravou dopadající na ně do dne 31. 12. 2011. Odvolací soud tedy v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu rozhodl, že dodatky ze dne 18. 6. 2012 a 5. 6. 2015 byly uzavřeny v souladu s §39 odst. 2 zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2012.
7. Výklad právních předpisů je činností rozhodování soudů a v rámci srozumitelnosti a jednotnosti právního řádu, jakož i předvídatelnosti rozhodovací činnosti je žádoucí, aby splňoval nároky ústavním pořádkem na sebe kladené. Tyto nároky výklad, uplatněný obecnými soudy v nyní rozhodované věci, splňuje.
8. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu