ECLI:CZ:US:2022:2.US.2820.21.1
sp. zn. II. ÚS 2820/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti P. J., zastoupeného Mgr. Martinem Křížem, advokátem se sídlem Davidovičova 1675/4, Praha 9, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2021, č. j. 3 Tdo 613/2021-457, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2021, č. j. 44 To 421/2020-421, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. října 2020, sp. zn. 2 T 77/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Má za to, že soudy svým postupem a rozhodnutími porušily jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že nyní napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 byl stěžovatel uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 26. 12. 2018 kolem 00:40 hod., v Praze před specifikovaným hotelem, po předchozím vědomém požití alkoholu, při vyjíždění z místa podélného parkování osobním motorovým vozidlem tov. zn. BMW X5 nezvládl vlivem požitého alkoholu řízení vozidla a narazil do před ním zaparkovaného nákladního automobilu. V době řízení byla hladina alkoholu v jeho krvi minimálně 1,73 g/kg, a musel tak být minimálně srozuměn s tím, že jeho psychosenzomotorické schopnosti jsou natolik ovlivněny, že není schopen bezpečně ovládat motorové vozidlo. Dopravní nehodou způsobil specifikovanému poškozenému na vozidle tov. zn. BMW X5 škodu ve výši 19 600 Kč. Za to byl odsouzen podle §274 odst. 2 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši sto padesáti celých denních sazeb ve výši 200 Kč denní sazby (celkem 30 000 Kč). Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvaceti měsíců.
3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze odvolání nyní napadeným usnesením jako nedůvodné zamítl.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. řádu.
5. Stěžovatel na úvod ústavní stížnosti pokládá otázku, zda jsou základní práva jen teorií na papíře. Dále namítá, že rozhodnutí obecných soudů jsou nedostatečně odůvodněná, zakládající se na svévolných úvahách učiněných bez náležitého zhodnocení důkazů, kdy učiněné skutkové závěry jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Došlo tak k porušení principů presumpce neviny a in dubio pro reo. Jeho námitky v řízení před obecnými soudy zůstaly nevypořádané.
6. Výrok o vině je podle názoru stěžovatele postaven toliko na jediném usvědčujícím důkazu, kterým je výslech svědkyně D. V. S ní měl stěžovatel ten večer konflikt. Navíc jí nerozuměl, neboť mluvila holandsky. Ačkoli o věrohodnosti této svědkyně má stěžovatel pochybnosti, soudy údajně vzaly v úvahu pouze její zavádějící výpověď a k jeho verzi skutkového děje podpořené výpověďmi dalších svědků, kteří jej ten večer doprovázeli, zprávou z autoservisu a dalšími důkazními prostředky odmítly přihlédnout. Stěžovatel dále upozorňuje na dezinterpretaci výpovědi svědka S. a pokřivení významu výpovědi dvou policistů, kterých se měl dopustit soud prvního stupně.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň však judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)].
9. V posuzované věci je třeba konstatovat, že stěžovatel i v ústavní stížnosti jen opakuje námitky, které již uplatnil v rámci své obhajoby v jednotlivých stadiích trestního řízení a jimiž se obecné soudy opakovaně zabývaly. Jeho polemika je ovšem povýtce vedena pouze v rovině práva podústavního, a stěžovatel zřejmě (avšak nepřípadně) předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud však v daném případě neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by teprve odůvodňovaly případný kasační zásah ze strany Ústavního soudu. Ve skutečnosti tak stěžovatel polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
10. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na přesvědčivé odůvodnění rozsudku obvodního soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud rekonstruoval ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Obvodní soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů dospěl k závěru o jeho vině. Jedná se předně o přímý usvědčující důkaz výslechem svědkyně D. V., který však zcela jistě nezůstal osamocen, neboť je podporován celou řadou důkazů nepřímých (popsaných v bodech 3 až 12 rozsudku). Posouzení věrohodnosti všech svědků se znovu zabýval i odvolací soud k námitkám stěžovatele (v bodech 5 až 9 usnesení) a úvahy, proč se ztotožnil s jejím vyhodnocením již provedeným soudem nalézacím, logicky propojil s dalšími skutkovými zjištěními. Vypořádal se i s namítaným zúžením skutkových zjištění získaných z výpovědi svědka S., recepčního hotelu (bod 7 usnesení). Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
11. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, a to včetně námitek opětovně uplatněných v ústavní stížnosti. Po přezkoumání napadených rozhodnutí neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelem uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Zabýval se přitom i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení.
12. Pokud se stěžovatel domnívá, že mělo být v jeho případě uplatněno pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno, pak je třeba připomenout, že toto pravidlo se uplatní v případech, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností. Jsou-li tedy přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno s ohledem na tento princip rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je proto namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál.
13. Taková situace však neodpovídá nyní posuzované věci, neboť obecné soudy po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že věrohodnost provedených usvědčujících důkazů není ničím zpochybněna a neměly žádných pochybností o tom, že se stěžovatel vytýkaného jednání dopustil tak, jak bylo popsáno ve skutkové větě výroku o vině, přičemž těmto závěrům nelze z ústavněprávního hlediska ničeho podstatného vytknout. Je tedy zřejmé, že za takových okolností nejsou podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch" splněny.
14. Ústavní soud uzavřel, že obecné soudy ve svých rozhodnutích detailně popsaly a interpretovaly jednání stěžovatele a přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům o jeho vině. Ústavní soud přitom neshledal, že by skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, a že by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Rovněž vypořádání námitek stěžovatele soudem odvolacím a soudem dovolacím považuje Ústavní soud za adekvátní, a to včetně vypořádání námitky deformace důkazů. Lze dodat, že základní práva zcela jistě nejsou jen teoretické koncepty. Pokud nedošlo k jejich porušení, není důvod k zásahu na jejich ochranu.
15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v posuzované věci nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu