ECLI:CZ:US:2022:2.US.3147.21.1
sp. zn. II. ÚS 3147/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., t. č. ve vazbě ve Vazební věznici Brno - Bohunice, P.O.BOX 99, právně zastoupeného Mgr. Miroslavem Klusáčkem, advokátem se sídlem Příkop 843/4, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2021 č. j. 11 Nt 201/2021 253 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 9. 2021 č. j. 2 To 67/2021-291, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí a stížnostní námitky
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 43 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 18 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen "Listina EU").
2. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2021 č. j. 11 Nt 201/2021-253 bylo rozhodnuto tak, že I. podle §95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "ZMJS"), je přípustné vydání stěžovatele ve věci žádosti soudu I. stupně v Medenie v Tuniské republice ze dne 6. 8. 2020 sp. zn. 25600/5 k trestnímu stíhání pro spáchání trestných činů praní peněz, podvodu, zpronevěry, padělání a použití padělané listiny podle §§32, 172, 175, 177 a 297 trestního zákona Tuniska. Soud přezkoumal všechny překážky přípustnosti vydání stěžovatele, jak jsou vyjmenovány v ustanovení §91 odst. 1 ZMJS, a konstatoval, že vydávaný není státním občanem České republiky, a tím odpadá překážka uvedená v §91 odst. 1 písm. a) ZMJS. Taktéž mu nebyla v České republice udělena mezinárodní ochrana (překážka vydání dle §91 odst. 1 písm. b) ZMJS). Nehrozí ani nepřiměřený zásah do života vydávaného, ke kterému by mohlo dojít v případě, že by vydávací řízení bylo vedeno pro skutek příliš nízké závažnosti a současně by na jeho straně byly dány závažné humanitární důvody (věk a osobní poměry). Tato překážka ve smyslu §91 odst. 1 písm. c) ZMJS zjevně není dána, neboť vydávaný je v Tuniské republice stíhán za typově závažnou trestnou činnost. Vydávanému nebyla v České republice udělena milost ani amnestie ve smyslu §91 odst. 1 písm. d) ZMJS. Skutek, pro který se vydání žádá, není trestným činem, který vydání nepodléhá (§91 odst. 1 písm. e) ZMJS, s odkazem na ustanovení §90 odst. 1 ZMJS). Trestná činnost, pro kterou se vede extradiční řízení, zjevně nemá politický ani vojenský charakter (překážka ve smyslu §91 odst. 1 písm. f) ZMJS). Taktéž skutek, pro který se vydání žádá, nespočívá v porušení daňových, celních, devizových nebo obdobných předpisů cizího státu (§91 odst. 1 písm. g) ZMJS. Nedošlo ani k promlčení trestní odpovědnosti ve smyslu §91 odst. 1 písm. j) ZMJS. V České republice není pro stejný skutek vedeno trestní řízení, ani neskončilo pravomocným rozhodnutím (překážky uvedené v §91 odst. 1 písm. k) a l) ZMJS). Trestní stíhání pro stejný skutek nebylo vedeno ani v žádném jiném členském státu nebo přidruženém státu (překážka uvedená v §91 odst. 1 písm. m) ZMJS). Dále byly pro vyloučení překážky podle §91 odst. 1 písm. o) ZMJS opatřeny listiny dokladující úroveň lidských práv, stav vězeňství a kvalitu trestního řízení v Tuniské republice, z nichž nevyplynuly překážky pro vydání stěžovatele.
4. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu stížností, o níž rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že se zamítá jako nedůvodná podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Vrchní soud podle §147 odst. 1 trestního řádu přezkoumal správnost a zákonnost napadeného usnesení a řízení jeho vydání předcházející, a konfrontací napadeného usnesení se stížnostní argumentací stěžovatele dospěl k přesvědčení, že napadené usnesení je věcně správné, zákonné a přesvědčivě vyargumentované, a stížnost není schopná na jeho závěrech nic změnit. Stížnostní soud je přesvědčen, že v posuzované věci není dán žádný zákonem stanovený důvod, který by bránil vydání stěžovatele jako občana Tuniské republiky do jeho rodné země, když jsou splněny všechny zákonem a mezinárodními smlouvami stanovené podmínky pro takové rozhodnutí. S ohledem na dobu, kdy měl být předmětný skutek, pro nějž je jmenovaný žádán k vydání do Tuniska, spáchán, není možné vůbec předpokládat, že by mohlo dojít k promlčení trestního stíhání a vyžádanému nebyla v České republice udělena ani mezinárodní ochrana. V České republice není vedeno trestní stíhání pro skutek označený vyžadující stranou příslušnými ustanoveními tuniského trestního zákoníku a popsaný v žádosti o vydání a v tomto směru nemůže být relevantní ani námitka vyžádaného proti skutkovým zjištěním, které jsou k žádosti o vydání tuniskou stranou předkládány. Ani z okolností údajného spáchání trestné činnosti podle vyžadujícího státu, ani podle okolností, které namítá sám vyžádaný a z nichž dovozuje nemožnost spáchat trestnou činnost v daném období, nelze dospět k závěru, že by tak učinit nemohl. K tomu stížnostní soud zdůrazňuje, že mělo jít o finanční operace, které je možné činit odkudkoliv, tedy nejen při pobytu vyžádaného v Tunisku.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nesouhlasí s vydáním do Tuniské republiky k trestnímu stíhání. Uvedl, že rozhodnutím ve věci mezinárodní ochrany ze dne 14. 5. 2021 č. j. OAM-124/ZA-ZA10-D07-2021, vydaným Ministerstvem vnitra ČR, odborem azylové a migrační politiky, bylo o stěžovatelově žádosti o poskytnutí mezinárodní ochrany na území České republiky rozhodnuto tak, že tato žádost je nepřípustná podle §10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů a státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, je Francouzská republika. S ohledem na tato zjištění požádal správní orgán dne 5. 3. 2021 Francouzskou republiku o převzetí žádosti o mezinárodní ochranu stěžovatele. Dne 1. 4. 2021 obdržel správní orgán informaci, že Francouzská republika uznala svoji příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu a v dané věci tak bylo na místě aplikovat kritérium dané čl. 12 Nařízení Evropského parlamentu a Rady. Správním orgánem bylo také konstatováno, že Francouzská republika je povinna převzít stěžovatele na své území a posoudit žádost o mezinárodní ochranu.
6. Stěžovatel má za to, že výklad §91 ZMJS, který byl proveden obecnými soudy a vedl k vyslovení přípustnosti jeho vydání, je nejenže výkladem restriktivním, nevhodným, výkladem proti smyslu daného ustanovení, ale též výkladem zasahujícím do základního práva, a tedy práva na soudní a jinou právní ochranu. Zároveň výklad provedený obecnými soudy vzbuzuje pochybnosti o tom, zda byl proveden eurokonformním způsobem, když orgány, které jsou příslušné rozhodnout o poskytnutí mezinárodní ochrany a tedy i posoudit, zda trestný čin, pro který se o vydání do Tuniské republiky žádá, má výlučně politický charakter, jsou orgány Francouzské republiky. Obecné soudy měly v případě pochybností, které přináší potřeba výkladu českého práva eurokonformním způsobem, a tedy spornosti, zda mohou za popsané situace rozhodnout o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Tuniské republiky, možnost obrátit se na Soudní dvůr EU s předběžnou otázkou ve smyslu ustanovení §9a trestního řádu ve spojení s článkem 267 písm. b) Smlouvy o fungování EU. Měly tak postupovat tím způsobem, aby nedošlo k porušení práva na azyl ve smyslu čl. 18 Listiny EU, který je mimo jiné prováděn právě čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013.
II.
Vyjádření účastníků řízení
7. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a současně si vyžádal příslušný spisový materiál. Oba obecné soudy v rámci svých krátkých vyjádření odmítly, že by jejich rozhodnutí porušovala jakýmkoli způsobem základní práva stěžovatele a navrhují její odmítnutí. S ohledem na obsah těchto vyjádření nepovažoval Ústavní soud za účelné je zasílat stěžovateli k replice.
III.
Procesní předpoklady řízení
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy argumentum a contrario), nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním nalézacího řízení, ale zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost. Uvedené je vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti soudů zasahuje zásadně pouze v případech, kdy soudy v ochraně základních práv a svobod v řízení jako celku selžou [nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99 (N 126/15 SbNU 203)]. Úkolem Ústavního soudu proto není celkový přezkum činnosti soudů [nález ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 2208/11 (N 74/65 SbNU 41)].
10. Účelem vydávání osob k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu do cizího státu je zajistit, aby se osoba podezřelá ze spáchání trestného činu nebo za jeho spáchání odsouzená nevyhýbala trestnímu řízení nebo výkonu trestu pobytem v jiném státě. Vydávající stát vydáním osoby umožňuje její stíhání ve státě, který je k tomu příslušný, aniž by proti ní sám vedl trestní stíhání. Tímto postupem především naplňuje své mezinárodněprávní závazky [viz nález sp. zn. I. ÚS 1015/14 ze dne 23. 8. 2016 (N 155/82 SbNU 451, bod 31].
11. Krajský soud zkoumal podrobně všechny náležitosti žádosti Tuniské republiky, stanovené Evropskou úmluvou o vydávání, a zabýval se také naplněním podmínek extradice z hlediska ustanovení zakotvených v Hlavě II ZMJS, tedy v §78 a násl. Posouzeny byly taktéž podmínky znemožňující vydání stěžovatele do Tuniské republiky, tzn. podmínky uvedené v §91 odst. 1 písm. a) až n) ZMJS. Ústavní soud v tomto ohledu odkazuje na napadené usnesení krajského soudu, resp. na napadené usnesení vrchního soudu, která se podrobně vypořádala s námitkami stěžovatele.
12. V ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že nemohlo být rozhodnuto o přípustnosti jeho vydání do Tuniské republiky z důvodu neskončeného řízení o udělení mezinárodní ochrany ve Francouzské republice. Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že Francouzská republika vyjádřila ochotu přezkoumat stěžovatelovu žádost o udělení mezinárodní ochrany a převzít jej k jejímu vyřízení na své území (zpráva Ministerstva vnitra ze dne 20. 12. 2021). Lhůta pro toto převzetí skončila nejpozději dne 1. 4. 2022. V této lhůtě nemohl být stěžovatel předán příslušným orgánům Francouzské republiky, jelikož se nacházel v předběžné vazbě, a to od 26. 2. 2021. Dne 1. 7. 2021 podal stěžovatel žádost o propuštění z této vazby, která však byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2022 sp. zn. 11 Nt 201/2021 zamítnuta. Stížnost proti tomuto usnesení byla poté zamítnuta Vrchním soudem v Olomouci ze dne 16. 2. 2022 č. j. 2 To 12/2022-379. Ústavní stížnost proti konečnému rozhodnutí o vazbě podána nebyla.
13. Ustanovení §91 odst. 1 písm. b) ZMJS uvádí, že vydání osoby do cizího státu je nepřípustné, pokud jde o osobu, které byla v České republice udělena mezinárodní ochrana, a to v rozsahu ochrany poskytnuté této osobě jiným právním předpisem nebo mezinárodní smlouvou.
14. Ústavní soud předně musí odkázat na obsah stanoviska ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, ve kterém se zabýval vztahem rozhodování o přípustnosti vydání obecnými soudy a rozhodováním o vydání ministrem spravedlnosti. Zde Ústavní soud konstatoval ve výroku I., že "Vlastní rozhodování ministra spravedlnosti o povolení vydání se kromě posouzení jeho politických aspektů, jejichž hodnocení soudům zásadně nepřísluší, omezuje na zjištění, zda soud pravomocně rozhodl, že vydání je přípustné, dále zda nenastala některá ze skutečností uvedených v §399 odst. 2 a 4 trestního řádu a zda případně nenastala jiná skutečnost, která by představovala právní překážku povolení vydání. Z těchto důvodů může osoba, o jejíž vydání jde, podat ústavní stížnost jak proti rozhodnutí vrchního soudu o stížnosti proti usnesení krajského soudu, kterým bylo o přípustnosti vydání rozhodnuto v prvním stupni, tak proti rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání. Obě tato rozhodnutí se totiž navzájem odlišují svým účelem a předmětem posouzení, pročež mají z hlediska řízení před Ústavním soudem povahu rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje této osobě k ochraně jejího práva (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Lhůta k podání ústavní stížnosti se v případě každého z nich posuzuje samostatně."
15. V bodě II. výroku tohoto stanoviska pak Ústavní soud dále uvedl, že "V řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí ministra spravedlnosti podle §399 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, kterým bylo povoleno vydání stěžovatele z České republiky do cizího státu, Ústavní soud posuzuje také, zda vydání nebrání skutečnost, že osobě, o jejíž vydání jde, byla v České republice udělena mezinárodní ochrana, nebo že doposud nebylo pravomocně rozhodnuto o její žádosti o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného soudního přezkumu. Smyslem obou uvedených podmínek povolení vydání je garance, že jeho realizace nebude znamenat porušení závazku vyplývajícího ze zásady non-refoulement ve smyslu čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, publikované společně s Protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků z 31. ledna 1967 pod č. 208/1993 Sb., a čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jenž má jako závazek ze smlouvy o ochraně lidských práv přednost před jinými závazky z mezinárodních smluv. Ústavní soud však v tomto řízení ani nepřezkoumává ani nepřehodnocuje právní závěry obsažené v rozhodnutí soudu, kterým bylo vysloveno, že vydání je přípustné."
16. V nálezu ze dne 3. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 3505/18 (N 103/94 SbNU 256) Ústavní soud dovodil, že zákonodárce vymezil správní řízení o udělení mezinárodní ochrany (azylové řízení) a soudní řízení o přípustnosti vydání (extradiční řízení) jako dvě samostatná a vzájemně nepodmíněná řízení, z nichž každé sleduje jiný účel. Soud rozhodující o přípustnosti vydání obligatorně zjišťuje, zda osoba, o jejíž vydání jde, požádala o udělení mezinárodní ochrany a s jakým výsledkem bylo toto řízení skončeno. Soud však nemá povinnost vyčkat skončení řízení o udělení mezinárodní ochrany a o přípustnosti vydání může rozhodnout i v jeho průběhu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tcu 26/2001 ze dne 26. 6. 2001). Správní řízení o udělení mezinárodní ochrany i soudní řízení o přípustnosti vydání tedy mohou být vedena současně, přičemž "výsledek každého z nich může mít relevanci pro rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání, a to bez ohledu na pořadí, v jakém tato řízení skončí (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, bod 19; nález sp. zn. III. ÚS 665/11, bod 47)."
17. Jednou ze skutečností, která by jednoznačně zpochybňovala přípustnost vydání, je dodatečné udělení mezinárodní ochrany ve smyslu §91 odst. 1 písm. b) ZMJS. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že ministr spravedlnosti nemůže povolit vydání žadatele o mezinárodní ochranu do doby, než bude pravomocně skončeno řízení o jeho první žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to včetně případného soudního přezkumu (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, bod 20; nález sp. zn. III. ÚS 665/11, bod 47; nález sp. zn. II. ÚS 1221/13 ze dne 29. 1. 2014, bod 22; či nález sp. zn. III. ÚS 1924/18 ze dne 2. 4. 2019, bod 22).
18. Podle čl. 43 Listiny jsou české orgány veřejné moci povinny přijímat a zabývat se žádostmi o udělení azylu z důvodu pronásledování za uplatňování politických práv a svobod. Obsahem tohoto ustanovení je nejen závazek státu, nýbrž i odpovídající subjektivní právo jednotlivce, aby byla jeho žádost o mezinárodní ochranu státem věcně projednána. Porušením tohoto práva, ve spojení s právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, by proto byl takový postup státu, v jehož důsledku by žadateli o mezinárodní ochranu byla upřena možnost projednání jeho žádosti (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, bod 20).
19. Podobný závazek plyne rovněž z čl. 18 Listiny EU, podle něhož je právo na azyl zaručeno při dodržování Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků ze dne 28. července 1951 a Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků ze dne 31. ledna 1967 a v souladu se Smlouvou o Evropské unii a Smlouvou o fungování Evropské unie.
20. Ve vztahu k souběhu azylového řízení a extradičního řízení jsou garance plynoucí z čl. 18 Listiny EU minimální, resp. ve vztahu k zárukám nemožnosti vydání žadatele do jiného státu je ochrana žadatelů zakotvená v právním řádu České republiky znatelně širší než ochrana poskytovaná unijním právem (srov. již shora citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3505/18).
21. Procedurální směrnice (Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany) v čl. 9 odst. 1 garantuje žadatelům o mezinárodní ochranu právo setrvat na území členského státu po dobu řízení o jejich první žádosti, zároveň však v čl. 9 odst. 2 umožňuje členským státům učinit výjimku z tohoto pravidla mimo jiné tehdy, pokud osobu předají či vydají na základě závazků podle evropského zatýkacího rozkazu či z jiných důvodů jinému členskému státu nebo třetí zemi. Unijní právo tedy prima facie nebrání členským státům vydat žadatele do třetí země, a to ani v případě probíhajícího řízení o první žádosti o mezinárodní ochranu, plyne-li státům taková povinnost z jejich mezinárodních závazků. To znamená, že pokud by vnitrostátní právní úprava některého členského státu dávala přednost extradičnímu řízení před prvním řízením o udělení mezinárodní ochrany, unijní úprava by takovému řešení nebránila.
22. Česká republika dává přednost ochraně práv jednotlivců před bezvýhradným plněním jiných mezinárodních závazků. Ústavní soud ustáleně judikuje, že respekt a ochrana základních práv jsou definičními znaky materiálně chápaného právního státu, proto v případě, že vedle sebe existuje smluvní závazek chránící základní právo a smluvní závazek, který směřuje k ohrožení téhož práva, musí závazek první převážit [srov. nález sp. zn. I. ÚS 752/02 ze dne 15. 4. 2003 (N 54/30 SbNU 65); nález sp. zn. I. ÚS 2462/10 ze dne 10. 11. 2010 (N 221/59 SbNU 195); stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, bod 16; či nález sp. zn. III. ÚS 1924/18 ze dne 2. 4. 2019, bod 22].
23. Konkrétním důsledkem výše citované judikatury Ústavního soudu je závěr, že vydání žadatele o mezinárodní ochranu před pravomocným ukončením řízení o jeho první žádosti by bylo porušením jeho ústavně garantovaných práv, a to bez ohledu na to, zda by toto řízení o první žádosti bylo vedeno v České republice či v jiném členském státě Evropské unie. Na žadatele o mezinárodní ochranu v jiné členské zemi Evropské unie je totiž nutno pohlížet jako na žadatele o mezinárodní ochranu v členské zemi, v níž probíhá extradiční řízení, a proto pokud žadatele nelze vydat po dobu řízení o jeho první žádosti o mezinárodní ochranu v České republice, taktéž jej nelze vydat po dobu řízení o jeho první žádosti o mezinárodní ochranu v jakémkoli jiném členském státě Evropské unie (srov. nález týkající se již uděleného azylu v České republice a v ostatních členských státech EU sp. zn. II. ÚS 1260/17 ze dne 15. 8. 2017, bod 23).
24. Na základě shora uvedených právních východisek a obsahu spisového materiálu Ústavní soud, který mohl v tomto řízení přezkoumávat pouze rozhodnutí obecných soudů o přípustnosti vydání stěžovatele do Tuniské republiky (předmětem přezkumu nebylo ani rozhodnutí správních orgánů o mezinárodní ochraně či jejich postup v této věci, ani rozhodnutí obecných soudů o předběžné vazbě), dospěl k závěru, že nelze bez dalšího porušení základních práv stěžovatele konstatovat.
25. Ústavní soud vycházel z vyžádaného spisového materiálu, který měl k dispozici až ode dne 7. 4. 2022, kdy mu byl postoupen Krajským soudem v Brně, neboť ve věci probíhaly další neodkladné procesní úkony. Ze spisu pak vyplynulo, že lhůta pro převzetí stěžovatele k řízení o mezinárodní ochraně ve Francouzské republice měla skončit dne 1. 4. 2022. Za této situace, kdy Ústavní soud nemá k dispozici žádné další oficiální a relevantní informace ohledně řízení ve Francouzské republice, a s ohledem na závěry plynoucí ze shora citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3505/18, bude na ministru spravedlnosti, aby v dalším řízení, tj. v řízení, v němž s konečnou platností rozhoduje o vydání či nevydání stěžovatele do Tuniské republiky, otázku týkající se mezinárodní ochrany stěžovatele ve Francouzské republice posoudil. Je třeba postupovat tak, aby jeho případným kladným rozhodnutím nebylo právo stěžovatele na mezinárodní ochranu zásadně porušeno. Ústavní soud tak činí i s odkazem na již shora citované stanovisko Pl. ÚS-st.-37/13, podle něhož osoba, o jejíž vydání jde, má k dispozici dvě řízení, v jejichž rámci se může domoci ochrany před zásahem do svých základních práv a svobod, k němuž by došlo v důsledku porušení zásady non-refoulement.
25. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu