ECLI:CZ:US:2022:2.US.3245.21.1
sp. zn. II. ÚS 3245/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Vladimírem Kyrychem, advokátem se sídlem Kobližná 2, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. září 2021, č. j. 3 To 202/2021-112, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisového materiálu se podává, že Městský soud v Brně usnesením ze dne 10. 6. 2021, č. j. 8 PP 48/2021-49, zamítl podle §88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku za použití §331 odst. 1 trestního řádu žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestů odnětí svobody uložených rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 40 T 6/2012, který nabyl právní moci dne 4. 3. 2015, z trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků, který byl pod bodem I. ukládán jako souhrnný, při zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 88 T 83/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 8 To 217/2011, rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 34 T 133/2008, rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 40 T 6/2012, který nabyl právní moci dne 4. 3. 2015, který byl pod bodem II. ukládán jako společný v trvání 6 (šesti) roků ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 1 T 142/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2012, sp. zn. 8 To 393/2011, náhradního trestu odnětí svobody v trvání 115 dnů a 3 hodin za nevykonaný peněžitý trest, uložený rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 46 T 6/2012. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatel vykonává tři nepodmíněné tresty odnětí svobody v celkovém trvání 12 let a cca 4 měsíce, které mu všechny byly uloženy ve věci Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 6/2012, první z trestů již vykonal. Uložené tresty vykonává od 1. 4. 2015, konec trestu připadá na 28. 12. 2025, vykonal tedy již více než polovinu z celkového trestu. Splnil tak formální podmínku pro případné podmíněné propuštění dle §88 odst. 1 písm. a) i b) trestního zákoníku. Za splněnou považoval i druhou podmínku, tj. zda odsouzený ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení. K opačnému stanovisku soud dospěl při zkoumání splnění třetí zákonné podmínky pro podmíněné propuštění, tj. prognózy vedení řádného života odsouzeným v budoucnu.
3. Ke stížnosti stěžovatele Krajský soud v Brně napadeným usnesením ze dne 8. 9. 2021, č. j. 3 To 202/2021-112, usnesení Městského soudu v Brně podle §149 odst. 1 trestního řádu zrušil. Stížnostní soud dospěl k závěru, že posledním pravomocným rozhodnutím, jímž soud rozhodoval o předchozí žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu, je usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2021, č. j. 3 To 2/2021-115. Toto usnesení nabylo téhož dne právní moci a tímto okamžikem začala běžet nová lhůta šesti měsíců ve smyslu ustanovení §331 odst. 1 věta čtvrtá, po jejímž uplynutí by teprve stěžovatel mohl svoji žádost opakovat. K podání nové žádosti byl tedy oprávněn až počínaje dnem 28. 7. 2021. Vzhledem k tomu, že stěžovatel žádost podal již dne 3. 5. 2021, podal ji předčasně. Proto městský soud podle názoru krajského soudu neměl ve věci rozhodovat, nýbrž žádost posoudit jako neoprávněně opakovanou a stěžovateli to přípisem sdělit. Krajský soud dále s ohledem na argumentaci obhájce stěžovatele vyslovil i svůj závěr ohledně naplnění podmínek pro aplikaci režimu §88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku po novelizaci provedené zákonem č. 333/2020 Sb., s účinností od 1. 10. 2020. Uvedl přitom, že podle jeho názoru by v případě stěžovatele nebyla splněna podmínka, že "dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody".
4. Stěžovatel podal toliko proti usnesení stížnostního soudu ústavní stížnost. Předně nesouhlasí se závěrem, že v jeho případě není splněna posledně uvedená podmínka, že dosud nebyl ve výkonu trestu. Poukazuje na znění §77 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého postupně uložené a dosud zcela nevykonané tresty se považují z hlediska výkonu trestu za trest jediný. Pokud tedy oba šestileté tresty, pro něž je v současné době stěžovatel ve výkonu trestu, byly uloženy jedním rozhodnutím (rozsudkem Krajského soudu v Brně) a stěžovatel je v současné době vykonává, je třeba na oba tresty pohlížet jako na trest jediný. Stěžovatel je ve výkonu trestu fakticky poprvé.
5. Ohledně závěru, že žádost podal ve smyslu §331 odst. 1 trestního řádu předčasně, uvádí, že žádost podal před nabytím účinnosti zákona č. 333/2020 Sb., kterým bylo ustanovení §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku novelizováno. Nebyla-li by stěžovateli dána možnost podat po nabytí účinnosti zákona č. 333/2020 Sb. žádost o podmíněné propuštění dle §88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, byl by takový postup nezákonný a stěžovatel by byl diskriminován. Pokud tedy stěžovatel podal žádost podle §88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku před uplynutím šestiměsíční lhůty, nepostupoval stěžovatel v rozporu se zákonem. K tomu stěžovatel odkazuje na závěr usnesení publikovaného ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod sp. zn. Rt 33/2018 a v návaznosti na něj nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 3360/20. Podle uvedeného publikovaného usnesení: "Odsouzený, kterému byla zamítnuta žádost podaná dle §88 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku o podmíněné propuštění po výkonu třetiny trestu odnětí svobody, může podat novou žádost o podmíněné propuštění dle §88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pokud vykonal alespoň polovinu trestu odnětí svobody, i dříve, než uplyne doba šesti měsíců od právní moci předchozího zamítavého rozhodnutí stanovená v §331 odst. 1 tr. ř., neboť podmínky pro podmíněné propuštění dle §88 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku nejsou totožné s podmínkami pro podmíněné propuštění vyžadovanými ustanovením §88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Proto nejde o opakování žádosti ve smyslu §331 odst. 1 poslední věta tr.ř."
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [viz např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)], což ostatně v posuzované věci zdůraznily v napadených usneseních obecné soudy. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 trestního zákoníku je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (srov. např. usnesení ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10). Nejde tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení rozhodných okolností nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své názory v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. O relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené právní závěry z hlediska ústavních kautel obstát.
8. V posuzovaném případě stěžovatel žádal o podmíněné propuštění opakovaně. Předchozím pravomocným rozhodnutím je usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2021, č. j. 3 To 2/2021-115. V něm soud stěžovatelovu žádost zamítl pro nesplnění třetí podmínky podmíněného propuštění. V době, kdy stěžovatel o podmíněné propuštění žádal, dle spisového materiálu vykonal již polovinu trestu odnětí svobody a splňoval tedy první podmínku §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. I po novele provedené zákonem č. 333/2020 Sb. mu zůstala zachována možnost požádat o podmíněné propuštění podle §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Novela zavedla nicméně možnost požádat o podmíněné propuštění z výkonu trestu podle §88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku již po vykonání jedné třetiny trestu odnětí svobody. I v tomto případě trestní zákoník po novele vyžaduje vedle vykonání určité doby trestu odnětí svobody splnění dalších dvou podmínek, které jsou pro písm. a) i písm. b) ustanovení §88 odst. 1 trestního zákoníku stejné: 1) odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a 2) může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného. Na znění těchto podmínek nic nezměnila ani novela trestního zákoníku provedená zákonem č. 333/2020 Sb.
9. Skutečnost, že stěžovatel využil možnost podat žádost o podmíněné propuštění podle §88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku nemohla vyloučit aplikaci §331 trestního řádu o běhu lhůty, která musí uběhnout od právní moci posledního zamítavého rozhodnutí o předchozí žádosti. Odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 360/20, který apeloval na nutnost buďto respektovat právní názor vyslovený v publikovaném usnesení, nebo vysvětlit důvody pro právní názor vhodnější, v posuzované věci není případný. Usnesení publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek se vztahovalo na situaci, kdy odsouzený nejprve podal žádost o podmíněné propuštění podle §88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku v době, kdy vykonal jednu třetinu trestu odnětí svobody. Následně po vykonání poloviny trestu odnětí svobody podal novou žádost podle §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Publikované usnesení v této souvislosti uvedlo, že pokud by bylo ustanovení §331 trestního řádu o šestiměsíční lhůtě od právní moci předchozího zamítavého rozhodnutí aplikováno i v tomto případě na žádost podanou podle jiného písmene uvedeného ustanovení, "bylo by v podstatě vyloučeno u krátkodobých trestů svobody žádat o podmíněné propuštění jak po výkonu jedné třetiny, tak ale i po jedné polovině". Z tohoto důvodu soud vyslovil, že se nejedná o opakované žádosti ve smyslu §331 trestního zákoníku. Taková situace však v případě stěžovatele nenastala, v případě stěžovatele byla podmínka vykonání poloviny trestu odnětí svobody splněna již v době předchozí žádosti o podmíněné propuštění. Stěžovatel jistě mohl podat novou žádost podle §88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku po provedené novelizaci. Požadavek uplynutí šestiměsíční lhůty od právní moci předchozího zamítavého rozhodnutí však nemohl být přehlížen.
10. Lze jen dodat, že vydání napadeného usnesení není zamítavým rozhodnutím, od jehož právní moci by ve smyslu §331 trestního řádu běžela další šestiměsíční lhůta. Ta počala běžet od předchozího pravomocného rozhodnutí, kterým je usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2021, č. j. 3 To 2/2021.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu