ECLI:CZ:US:2022:2.US.3457.21.1
sp. zn. II. ÚS 3457/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Martina Sotony, zastoupeného JUDr. Ondřejem Trubačem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2021 č. j. 33 Cdo 483/2021-332, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2020, č. j. 29 Co 148/2020-310, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. prosince 2019, č. j 25 C 163/2015-255, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2019, č. j. 33 Cdo 2807/2018-222, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a mBank S.A., sídlem Senatorska 18, Varšava, Polská republika, podnikající v České republice prostřednictvím mBank S.A., organizační složky, sídlem Pernerova 691/42, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, v roce 2012 uzavřel stěžovatel se svou manželkou úvěrovou smlouvu s vedlejší účastnicí řízení, na jejímž základě jim byl poskytnut hypoteční úvěr s úrokovou sazbou ve výši 4,87 % p.a. Po uzavření smlouvy stěžovatel zjistil, že smlouva nesplňuje některé požadavky na informování spotřebitele podle §6 tehdy platného a účinného zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále také "ZSÚ"). Požadoval proto od vedlejší účastnice řízení, aby mu poskytnutý úvěr úročila sníženou úrokovou sazbou dle §8 ZSÚ. Protože vedlejší účastnice řízení tyto výzvy odmítla, obrátil se na finančního arbitra dle zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi. Finanční arbitr stěžovateli vyhověl nálezem ze dne 9. 7. 2014, ev č. FA/5270/2014, reg. č. 264/SU/2013, ve znění rozhodnutí o námitkách ze dne 19. 3. 2015, ev. č. FA/2928/2015, reg. č. 264/SU/2013. Vedlejší účastnice řízení napadla rozhodnutí finančního arbitra žalobou podle části páté občanského soudního řádu.
3. Okresní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 22. 3. 2017 č. j. 25 C 163/2015-136, žalobu zamítl. K odvolání vedlejší účastnice řízení bylo toto rozhodnutí potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 8. 3. 2018, č. j. 24 Co 149/2017-196. Podstata sporu dle něj spočívala ve výkladu §6 odst. 1 ZSÚ, podle něhož smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu a věřitel je povinen v ní uvést informace stanovené v příloze č. 3 k tomuto zákonu (včetně nákladů na služby notáře a jiné obdobné služby). Nepostačuje, aby ve smlouvě byl spotřebitel pouze upozorněn na to, že tyto náklady vzniknou, nýbrž již ve smlouvě musí být vyčísleny. V souzené věci šlo o poplatek za ověření podpisu na zástavní smlouvě a poplatek za návrh na povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí. Na ty byl stěžovatel upozorněn ve "Formuláři pro standardní informace o spotřebitelském úvěru" (dále jen "formulář"), který podepsal 31. 10. 2012. Městský soud nicméně považoval formulář za pouhou předsmluvní informaci o spotřebitelském úvěru, a ne za součást smlouvy. Proto nastala situace předvídaná v §8 ZSÚ a spotřebitelský úvěr se měl sankčně úročit sníženou sazbou.
4. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím předchozí rozsudky zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu předeslal, že ochranu spotřebitele nelze chápat jako bezbřehou a je nutné hledat rovnováhu při posouzení, zda je potřeba spotřebitele chránit vůči situacím, kde si vlastní nedůsledností přivodil nepříznivé následky. Každému průměrnému spotřebiteli muselo být zřejmé, že vklad zástavního práva do katastru nemovitostí bude podléhat poplatku. Informace o nutnosti zaplatit dané poplatky byla ve smlouvě vícekrát zmíněna. Jejich výše je vhledem k výši poskytnutého úvěru zanedbatelná, těžko tedy mohla ovlivnit rozhodnutí stěžovatele uzavřít smlouvu. Nejvyšší soud shrnul, že za těchto okolností by sankce dle §8 ZSÚ nebyla přiměřená.
5. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu vedlejší účastnice řízení opětovně zamítl. Upozornil, že banka porušila informační povinnost nejenom neuvedením konkrétní výše nákladů, ale také pominutím některých předpokladů použitých pro výpočet roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr (dále jen "RPSN"). Souhlasil tedy se sankcí uloženou rozhodnutím finančního arbitra. Proti tomuto rozsudku se odvolala vedlejší účastnice řízení.
6. Městský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu změnil ve smyslu, že nález finančního arbitra se mění tak, že návrhy stěžovatele se zamítají. Zároveň městský soud uložil stěžovateli povinnost hradit náklady řízení vedlejší účastnice. Vyšel přitom z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu a namísto gramatického výkladu ukládání sankce dle ZSÚ se přiklonil k principu zkoumání specifických okolností daného případu s cílem, aby konečné řešení bylo spravedlivé a zájmy banky i klienta byly vyváženě zachovány. Informace o poplatcích a výpočtu RPSN byly uvedeny ve formuláři, jenž je součástí smlouvy o úvěru. Dopad sankce dle §8 ZSÚ by byl za těchto okolností zjevně nepřiměřený.
7. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, přičemž odkázal na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, Nejvyššího soudu i Soudního dvora Evropské unie.
8. Těžištěm ústavní stížnosti je tvrzení, že obecné soudy odmítly uvalení sankce na vedlejší účastnici řízení, spočívající ve sníženém úročení hypotéky stěžovatele. Dotvořily tak §8 ZSÚ nejenom v rozporu s jeho výslovným zněním, ale i v rozporu s účelem ZSÚ, jímž je obecně ochrana spotřebitele, v daném případě konkrétně jeho včasné a úplné informování, umožňující učinit kvalifikované rozhodnutí. Judikatura Soudního dvora EU přitom spatřuje zásadní význam v uvedení notářských poplatků a RPSN a za jejich neuvedení připouští i přísnější sankce.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkum ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
11. V minulosti se Ústavní soud opakovaně zabýval ochranou slabší smluvní strany jako principem ústavněprávního významu, jímž se orgány veřejné moci mají v aplikační praxi povinnost řídit. Tento princip je obzvláště akcentován v oblasti právních vztahů specifického charakteru, jako jsou spotřebitelské smlouvy, vztahy vyplývající z pracovního, směnečného či nájemního práva apod. [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1. 11. 2011 (N 187/63 SbNU 171); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Z judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že spotřebitelský vztah je jedním z příkladů nerovných vztahů, ve kterých se setkává podnikatel-profesionál jako silnější strana se zákazníkem-spotřebitelem jako slabší stranou. Ochrana spotřebitele je rovněž celoevropským zájmem (srov. čl. 4 Smlouvy o fungování Evropské unie) a spotřebitelské právo, ačkoli působící ve formě vnitrostátních zákonů, má svůj původ ve směrnicové úpravě na unijní úrovni. Při aplikaci právních předpisů v oblasti spotřebitelských vztahů je proto nutné na věc nahlížet také pohledem unijního práva. Pokud totiž vnitrostátní právní úprava spadá do působnosti unijního práva, musí být respektována základní práva Evropské unie [nález sp. zn. I. ÚS 1844/17 ze dne 27. 11. 2017 (N 218/87 SbNU 505)]. V projednávané věci dopadá na právní situaci stěžovatele nyní již neúčinný ZSÚ jako zákon transponující směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice").
12. Stěžovatel vychází z úvahy, že obecné soudy postupovaly v rozporu s výslovným zněním §8 ZSÚ, jež předpokládá, že pokud úvěrová smlouva neobsahuje požadované informace a spotřebitel na to věřitele upozorní, nastává sankce v podobě sníženého úročení úvěru. Ústavní soud ponechává stranou argument o přiměřenosti dané sankce a zaměří se na otázku, zda stěžovatel skutečně nebyl o povinných informacích stanovených přílohou č. 3 k ZSÚ ve smlouvě informován. Není sporu o tom, že příslušné informace nebyly podány ve vlastní úvěrové smlouvě, ale v připojeném formuláři. Současně stěžovatel prohlásil, že se s tímto formulářem seznámil a podepsal ho.
13. Ústavní soud nepřehlédnul, že k této otázce se výslovně vyjádřil městský soud v napadeném rozsudku. Zdůraznil, že ze směrnice ani ze ZSÚ nevyplývá, že by náležitosti smlouvy o spotřebitelském úvěru musely být uvedeny v jedné listině označené jako smlouva. K tomuto výkladu dochází i judikatura Soudního dvora EU (rozsudek ze dne 9. 11. 2016 ve věci C-42/15 Home Credit Slovakia, a.s., proti Kláře Bíróové, ECLI:EU:C:2016:842) a také doktrína (Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru, 1. vydání, 2017, Praha: C.H.Beck, s. 522).
14. Závěry obecných soudů o tom, že návrh stěžovatele na uplatnění sankce dle ZSÚ se zamítá, je proto srozumitelný a dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem odůvodněný. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích žádná kvalifikovaná pochybení, jež by byla způsobilá zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu