ECLI:CZ:US:2022:2.US.526.22.1
sp. zn. II. ÚS 526/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Helenou Morozovou, advokátkou, sídlem Olšanská 2643/1a, Praha 3, směřující proti usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 4. 11. 2021 sp. zn. 2 ZT 106/2021 a usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 10. 12. 2021 č. j. 5 KZT 27/2021-17; za účasti Městského státního zastupitelství v Brně a Krajského státního zastupitelství v Brně jako účastníků řízení a vedlejšího účastníka D. S., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení státních zastupitelství. Má za to, že dané orgány svým postupem porušily jeho základní práva zaručená v čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, odkazuje rovněž na vybraná základní práva založená v řadě mezinárodních smluv a dokonce i historických lidskoprávních dokumentech (mj. v Deklaraci práv člověka a občana).
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatel pracuje jako záchranář zdravotník (v sanitce). Dne 20. srpna 2020 byl v nočních hodinách povolán k ošetření zraněného vedlejšího účastníka, ten se však bránil zamýšlenému převozu de nemocnice a přitom stěžovatele kopnul směrem k obličeji. Stěžovatel sice instinktivně hlavu odvrátil, ale přesto jej vedlejší účastník zasáhl a způsobil mu zranění (zhmoždění šíjových svalů a blokace krční páteře), které stěžovatele omezilo v běžném způsobu života a zavinilo jeho pracovní neschopnost. Proti vedlejšímu účastníkovi bylo zahájeno trestní stíhání pro přečin ublížení na zdraví, to bylo nicméně napadeným usnesením Městského státního zastupitelství podmíněně zastaveno. Vedlejší účastník podle rozhodujícího orgánu splnil všechny podmínky pro zvolený postup plynoucí z §307 odst. 1 a 2 trestního řádu: šlo o trestný čin s horní hranicí trestní sazby nepřevyšující pět let, k činu se vedlejší účastník doznal, nahradil škodu činem způsobenou, zavázal se zdržet činnosti související s jeho jednáním a zaslal peněžitou částku na pomoc obětem trestné činnosti. Stěžovatel proti tomuto usnesení podal jako poškozený stížnost, kterou Krajské státní zastupitelství v Brně druhým ústavní stížností napadeným usnesením v podstatě věci shledalo nedůvodnou (změnilo pouze chybu v psaní u výroku týkajícího se rozsahu zkušební doby).
3. Stěžovatel s nadepsanými rozhodnutími státních zastupitelství nesouhlasí a tvrdí, že nebyly naplněny zákonné podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání. Konkrétně v první řadě namítá nesprávnou právní kvalifikaci jednání vedlejšího účastníka. Jelikož se potýká kvůli zranění s dlouhodobými zdravotními následky, v jejichž důsledku mj. došlo k podstatnému snížení jeho pracovní způsobilosti, mělo být s vedlejším účastníkem zahájeno trestní stíhání pro zločin ublížení na zdraví s minimální sankcí 2 až 8 let, případně dokonce zločin těžkého ublížení na zdraví - v daných případech by odklon nemohl být vůbec použit. Státní zastupitelství ani nezohlednilo, že trestná činnost byla spáchána na záchranáři v době nouzového stavu. Druhá část námitek stěžovatele směřuje k náhradě škody. Přestože náhrada škody poškozenému patří k zákonným podmínkám podmíněného zastavení trestního stíhání, vedlejší účastník stěžovateli před odklonem žádnou škodu nezaplatil, poslal mu pouze "omluvný" dopis (pozn.: uvozovky použity stěžovatelem, který daný dopis pokládá za účelový) a na návrh vyrovnání ze strany stěžovatele již nereagoval.
4. Ústavní soud si vyžádal příslušný trestní spis vedený policejním orgánem a dozorový spis státního zastupitelství a vyzval účastníky a vedlejšího účastníka, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Městské státní zastupitelství v Brně sdělilo, že ve svém rozhodnutí řádně odůvodnilo, proč byly naplněny podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání a proč zvolilo danou právní kvalifikaci jednání vedlejšího účastníka. Krajské státní zastupitelství v Brně uvedlo, že při hodnocení závažnosti a dopadů zranění vycházelo ze znaleckého posudku, který zranění označil za lehké. Vedení útoku proti zdravotníku se odrazilo v aplikaci kvalifikované podstaty přečinu ublížení na zdraví. Náhrada škody stěžovateli nebyla součástí posouzení podmínek podmíněného zastavení, neboť stěžovatel (poškozený) se k trestnímu řízení s náhradou škody nepřihlásil. Z vyjádření vedlejšího účastníka plyne, že email stěžovatele žádající náhradu škody (reagující na nabídku možnosti pokrýt případnou škodu v omluvném dopisu vedlejšího účastníka) skutečně přehlédl, ale o škodě se (znovu) dozvěděl spolu s doručením ústavní stížnosti a okamžitě kontaktoval stěžovatele s návrhem řešení. Bohužel zatím od něj ani jeho právní zástupkyně přes dvě zaslaná připomenutí neobdržel žádnou odpověď.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení státních zastupitelství však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, že podmínky pro vydání rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, upravené v §307 odst. 1 a 2 trestního řádu, mají ve vztahu k osobě poškozeného (stěžovatele) smíšený charakter. Zatímco podmínka nahradit škodu způsobenou trestným činem a vydat bezdůvodné obohacení se práv poškozeného přímo dotýká, ostatní podmínky, tzn. právní kvalifikace trestného činu, hodnocení jeho závažnosti, osoby obviněného a dalších okolností, za nichž byl trestný čin spáchán, již spadají výlučně do sféry vztahu mezi státem a obviněným. Je proto třeba důsledně rozlišovat, kdy poškozený prostřednictvím ústavní stížnosti hájí svá vlastní práva a kdy již svými námitkami zasahuje do pravomoci orgánů činných v trestním řízení rozhodnout o potrestání obviněného. Zatímco u prvního okruhu námitek náleží poškozenému ústavněprávní ochrana, u druhého okruhu se jí zpravidla úspěšně dovolávat nemůže (srov. např. usnesení ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2847/15).
8. Ve světle předestřeného rámce je patrné, že argumentace stěžovatele vztahující se k jím tvrzené nesprávné právní kvalifikaci jednání vedlejšího účastníka nemůže obstát, neboť toto posouzení náleží výhradně do pravomoci státního zastupitelství a poškozeného se nijak bezprostředně nedotýká. Mimo to byť sice lze lidsky pochopit stěžovatelovo negativní vnímání zdravotních důsledků jeho zranění po útoku, jde o hodnocení z podstaty velmi subjektivní, zatímco státní zástupce při posouzení věci vycházel z nestranného znaleckého posudku.
9. Jak již bylo shora diskutováno, podmínka náhrady škody pachatelem se poškozeného naopak dotýká přímo a tuto otázku také Ústavní soud primárně řešil. Stěžovatel namítal, že mu vedlejší účastník před podmíněným zastavením trestního stíhání žádnou škodu nenahradil a napadená rozhodnutí se s tímto pochybením nijak nevypořádávala. Pokud by tomu tak skutečně bylo, jevil by se kasační zásah Ústavní soudu nezbytným. Teprve z vyjádření Krajského státního zastupitelství v Brně a obsahu policejního spisu však vyšlo najevo, že stěžovatel byl v rámci trestního řízení poučen o svých právech poškozené fyzické osoby a oběti a výslovně se vyjádřil, že nenavrhuje, aby mu vedlejší účastník nahradil jakoukoliv škodu nebo nemajetkovou újmu. Zdůvodnil to tím, že mu žádná finanční újma nevznikla, ušlou mzdu mu nahradil zaměstnavatel a zároveň obdržel z podnikového pojištění bolestné (č. l. 20-22 policejního spisu). Tento postoj stěžovatele však zcela mění situaci: jestliže žádnou škodu v trestním řízení nenárokoval, není z logiky věci možné, aby státní zastupitelství u podmíněného zastavení trestního stíhání nejprve trvalo na úhradě (neexistující) škody poškozenému (stěžovateli). Mimo to nelze přehlédnout, že i kdyby stěžovateli vznikla škody nad rámec náhrad z jiných zdrojů (zaměstnavatel, pojišťovna) či šlo o škodu vzniklou po rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, stále je může s vedlejším účastníkem řešit, a to buď jednáním (vedlejší účastník je k němu dle svého vyjádření ochotný), nebo v případě nedosažení dohody za podmínky splnění všech podmínek v občanskoprávním soudním řízení.
10. Ústavní soud s ohledem na uvedené uzavírá, že proti postupu a závěrům orgánů veřejné moci nemá ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu