ECLI:CZ:US:2022:2.US.576.22.1
sp. zn. II. ÚS 576/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CASPER CONSULTING a.s., sídlem Borise Němcova 510/3, Praha 6, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, sídlem Koliště 55, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. 12. 2019 č. j. 16 C 62/2018-255, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2020 č. j. 25 Co 109/2020-336 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021 č. j. 21 Cdo 612/2021-373, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 2. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu bylo k žalobě vedlejší účastnice (Marie Leišová) určeno, že stavba č. p. X1 na pozemku p. č. X2 v katastrálním území Příbram, zapsaná u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram na LV č. X3 (dále jen "střelnice"), není zatížena zástavním právem ze zástavní smlouvy č. 5311-183455-218/1, kterou uzavřela Česká spořitelna, a.s. (právní předchůdkyně stěžovatelky) a pan Vladislav Leiš (manžel vedlejší účastnice a jednatel společnosti LERO s.r.o.) dne 5. 8. 1993. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení a jinak napadený rozsudek potvrdil. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů se podává, že pohledávka zajištěná zástavním právem se promlčela a z toho důvodu soudy žalobě vedlejší účastnice vyhověly. V souvislosti s projednávaným případem se obecné soudy zabývaly otázkou aktivní legitimace vedlejší účastnice k podání žaloby. Jako otázkou předběžnou se pak zabývaly vlastnictvím zbudované střelnice. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že obecné soudy stran vlastnictví střelnice dospěly k závěru, že toto nabyl originárně Vladislav Leiš jakožto stavebník nemovitosti. S tímto závěrem stěžovatelka nesouhlasí a namítá, že vlastníkem střelnice je společnost LERO s.r.o., neboť shora zmíněný úvěr byl sjednaný jako účelový, a to na výstavbu prodejní budovy a střelnice. Na návrh společnosti LERO s.r.o. bylo vydáno kolaudační rozhodnutí, kterým bylo jmenované společnosti povoleno užívání stavby zbudované na pozemku ve výlučném vlastnictví Vladislava Leiše. Společnost LERO s.r.o. měla jako předmět podnikání v období od roku 1999 do 2015 zapsanou mimo jiné činnost "provozování střelnic" a "výuka a výcvik ve střelbě se zbraní". Současně poukázala stěžovatelka na skutečnost, že to byla právě společnost LERO s.r.o., kdo v roce 1993 uzavřel se společností CONGESTA a.s. smlouvu na výstavbu střelnice.
Stěžovatelka je toho názoru, že v řízení nebylo prokázáno, že by vedlejší účastnice se svým bývalým manželem jakkoliv projevila vůli nabýt vlastnické právo ke stavbě realizované z prostředků LERO s.r.o. Takový postup by stěžovatelka považovala za rozporný se zákonem, neboť by účelově poskytnutý úvěr byl použit na výstavbu nemovitosti ve vlastnictví třetí osoby. Obecné soudy podle stěžovatelky poskytly ochranu zjevně nezákonnému jednání vedlejší účastnice, která souhlasným prohlášením se svým manželem uzavřeným několik dní před jeho smrtí, fakticky vyvedla do té doby v evidenci katastru nemovitostí nezapsaný majetek společnosti LERO s.r.o., aniž by této poskytla jakékoliv protiplnění. Obecné soudy dovodily úmysl Vladislava Leiše vlastnit střelnici ze zástavní smlouvy ze dne 7. 5. 1993 a ze dne 5. 8. 1993, v nichž jmenovaný toliko prohlásil, že již existující rozestavěný objekt střelnice je jeho výlučným vlastnictvím. Podle stěžovatelky je přitom nasnadě, že úmysl stavět pro sebe musí časově předcházet vzniku vlastnického práva a tedy vzniku stavby jako věci v právním smyslu. Stěžovatelka považuje jednání vedlejší účastnice a jejího bývalého manžela za rozporné se zákonnými povinnostmi statutárního orgánu společnosti LERO s.r.o. a proto by tomuto neměla být poskytnuta právní ochrana.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Přesto, že předmětem posouzení obecných soudů bylo především to, zda je dotčená nemovitost zatížena zástavním právem či nikoliv, převážná část argumentace jak stěžovatelky, tak i obecných soudů se soustředila k otázce, kterou obecné soudy posuzovaly za předběžnou, a to nabytí vlastnického práva k nemovitosti ze strany společnosti LERO s.r.o. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka pokračuje toliko ve své polemice s názorem obecných soudů, které uzavřely, že vlastníkem střelnice byl v rozhodném období Vladislav Leiš. Obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí vysvětlily, které skutečnosti považovaly stran nabytí vlastnického práva za podstatné. Odvolací soud v souvislosti s uvedeným vyzvedl, že pro posouzení nabytí vlastnického práva není stěžejní to, který subjekt uzavřel s právní předchůdkyní stěžovatelky účelově vázanou úvěrovou smlouvu či smlouvu o dílo, ale to, která osoba si nechala stavbu zhotovit do svého vlastnictví.
Z napadených rozhodnutí vyplývá, že právní předchůdkyně stěžovatelky nemohla mít v době uzavírání smlouvy pochyb o tom, kdo bude vlastníkem stavby, na jejíž zbudování poskytuje úvěr. Je tomu tak proto, že to byl právě Vladislav Leiš, s kým byla zástavní smlouva uzavřena a kdo se v ní prohlásil za vlastníka rozestavěné nemovitosti (srov. odst. 9 rozsudku soudu prvního stupně). Stěžovatelce nelze dát zapravdu ani v tom smyslu, že by shora popsaným postupem došlo k tzv. "tunelování" společnosti LERO s.r.o., neboť poskytnutý úvěr byl zajištěn zástavní smlouvou, nicméně k její realizaci nedošlo z důvodu promlčení pohledávky z úvěrové smlouvy a s tím souvisejícím promlčením zástavního práva (srov. odst. 18 rozsudku odvolacího soudu). Stěžovatelka se tak v předmětném soudním řízení snaží toliko dobrat těch svých práv, která v důsledku plynutí času a své nečinnosti pozbyla. V souvislosti s uvedeným není od věci poukázat na postřeh nalézacího soudu, který upozornil na soudní řízení vedené u tamního soudu pod sp. zn. 16 C 53/2003, v němž účastníci tvrdili opak toho, co tvrdili v nynějším soudním řízení (srov. odst. 13 napadeného rozsudku).
Ústavní soud je toho názoru, že se obecné soudy s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly a v podrobnostech ji lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu