ECLI:CZ:US:2022:2.US.729.21.2
sp. zn. II. ÚS 729/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Pharmedex, s. r. o., zastoupené JUDr. Radimem Charvátem, Ph.D., LL. M., advokátem se sídlem Koliště 1965/13a, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020 č. j. 23 Cdo 397/2020-641, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2019 č. j. 3 Cmo 150/2018-593 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2018 č. j. 10 Cm 13/2010-528, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její práva zaručená čl. 26, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojeného výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, stěžovatelka se u obecných soudů neúspěšně bránila proti povinnosti omluvit se vedlejším účastníkům, konkrétně společnostem Bayer Schering Pharma OY a Bayer Schering Pharma AG, za porušování práv k jejich ochranným známkám. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním předchozí polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
5. V posuzovaném případě však podaná ústavní stížnost, byť velmi sofistikovaně, pouze opakuje argumenty již vypořádané obecnými soudy a pokračuje v polemice s jejich závěry, avšak bez ústavně relevantního základu. Ve vztahu k právu na svobodné podnikání zakotveném v čl. 26 odst. 1 Listiny stěžovatelka tvrdí, že nejistota plynoucí z rozhodnutí obecných soudů činí její podnikání nesmyslným, neboť není dostatečně chráněn její zájem na nerušeném vývoji její podnikatelské činnosti. Tyto závěry podkládá argumenty směřujícími ke zpochybnění právních závěrů obecných soudů ohledně možného zneužití práva vedlejšími účastníky uplatněním námitek proti souběžnému dovozu a přebalování léčivých přípravků stěžovatelkou po přiměřené lhůtě. Stěžovatelka však nevysvětluje, proč a jakým způsobem by napadená rozhodnutí měla mít za následek, že její podnikatelská činnost bude nesmyslná nebo vyloučená. Naopak je nutno poukázat na skutečnost, že souběžný dovoz léčivých přípravků a jejich přebalování se řídí jednotným režimem založeným na úrovni evropského práva, a právě samotná existence tohoto režimu a konkrétních pravidel pro souběžný dovoz léčivých přípravků a jejich přebalování slouží k zajištění ochrany a přiměřeného vyvážení práva podnikat a práv plynoucích z duševního vlastnictví dotčených subjektů.
6. Co se týče namítaného porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny, zakládá jej stěžovatelka na odlišném názoru na hodnocení skutkového stavu, než k jakému dospěly obecné soudy. Z nálezu ze dne 20. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 566/06 však vyplývá, že do myšlenkových operací soudce, resp. do jejich konečného výsledku v podobě rozhodnutí, Ústavní soud svou kasační pravomocí zasáhne jen tehdy, jestliže zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu, spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku soudce o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (podobně viz nálezy sp. zn. II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02 a další). Takový stav z posuzované ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí nevyplývá.
7. Stěžovatelka také namítá, že nepředložením předběžné otázky Soudnímu dvoru EU došlo k porušení práva na zákonného soudce zakotveného v čl. 38 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu může nepoložení předběžné otázky v rozporu s právem Evropské unie zapříčinit i porušení ústavně garantovaných práv na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) či na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) pouze za určitých kvalifikovaných okolností, které podle nálezu ze dne 11. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 1434/17 spočívají v absenci odůvodnění, proč předběžná otázka nebyla položena. Na úrovni českého ústavního pořádku přitom obstojí takové odůvodnění, které je udržitelné (obhajitelné a přesvědčivě vyargumentované) a které není zcela zjevně v rozporu se základními zásadami práva Evropské unie. Napadený rozsudek Nejvyššího soudu takové odůvodnění obsahuje, proto není dán důvod pro zásah Ústavního soudu.
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu