ECLI:CZ:US:2022:2.US.775.22.1
sp. zn. II. ÚS 775/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného Jiřím Císařem, advokátem, sídlem Revoluční 551/6, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 358/2021-1524 ze dne 27. 10. 2021, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 4 To 456/2019-1311 ze dne 24. 6. 2020 a rozsudku Okresního soudu v Lounech č. j. 4 T 80/2018-1094 ze dne 19. 6. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Lounech byl stěžovatel, spolu s dalšími obviněnými, uznán vinným zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku a přečinem nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku. Těchto trestných činů se měl stěžovatel dopustit dne 16. 7. 2015 v souvislosti s realizací kontroly prokázání zdanění vybraných výrobků a kontroly značení tabáku a tabákových výrobků v blíže specifikované provozovně v Ž. Způsob a bližší okolnosti spáchání uvedených deliktů jsou rozvedeny ve skutkové větě výroku o vině rozsudku okresního soudu. Za shora popsanou trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Vedle toho byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání a funkce v celní správě a ostatních bezpečnostních sborech a činnosti strážníka městské policie na dobu 5 let. Dále byl stěžovateli uložen peněžitý trest v celkové výši 20 000 Kč (20 denních sazeb po 1 000 Kč). Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud prvního stupně stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu zbylých spoluobviněných.
K odvolání stěžovatele, dalších obviněných i státního zástupce Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví citovaným rozsudkem napadený rozsudek okresního soudu částečně zrušil ohledně stěžovatele ve výroku o způsobu výkonu trestu a sám v tomto rozsahu nově rozhodl tak, že výkon soudem prvního stupně uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v délce 5 let. Obdobně pak odvolací soud zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu stran obviněného B. S. a v tomto rozsahu ve věci sám rozhodl. Odvolání státního zástupce i ostatních obviněných krajský soud jako nedůvodná zamítl. Následné dovolání stěžovatele (a některých dalších obviněných) proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že soudy patřičně nezohlednily některé provedené důkazy (zvláště svědecké výpovědi podporující verzi obhajoby). Dále namítl, že při výkonu jeho povinností jako celního orgánu byly splněny podmínky pro provedení prohlídky bytu spoluobžalované. Souhlas k ní dala ona i majitel domu a byt byl rovněž (v souladu se zákonem) používán jako místo k podnikání. Výsledky činnosti tzv. mobilní celní hlídky tak byly použitelné pro případné trestní řízení, což však soudy nevzaly náležitě v úvahu. O výsledcích prohlídky byli vyrozuměni nadřízení, aby mohlo být případně postupováno v trestním řízení. Vůči spoluobviněné byly přitom již nařízeny odposlechy, o čemž však stěžovatel ani další členové mobilní hlídky nevěděli. Z provedených důkazů podle stěžovatele vyplývá, že postupoval v souladu se zákonem a je možné uvažovat o použití ustanovení §19 trestního zákoníku o tzv. právním omylu. Odvolacímu soudu stěžovatel vytkl, že se vadně vypořádal s problematikou tlumočení různými tlumočníky v průběhu řízení, v jehož rámci mělo dojít k zaměnění pojmů "pokuta" a "úplatek". Okolnost přijetí úplatku soudy hodnotily dle jeho názoru nelogicky a v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Stěžovatel rovněž namítl, že soudy jej odsoudily v duchu kolektivní viny, tedy že se spolu se čtyřmi celníky dopustil jednání popsaného ve skutkové větě, aniž by však byly jeho vinu individualizovaly. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti přiblížil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud pokládá v prvé řadě za nutné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění nebo přehodnocení skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze či výkladu skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jedině on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Hodnocení veškerých okolností spáchání trestných činů stěžovatelem proto bylo a zůstává výsadou trestních soudů. Případný zásah Ústavního soudu se omezuje pouze na vážné excesy v tomto hodnocení, popřípadě na jiný ústavně významný nedostatek, jež ovšem Ústavní soud v souzené věci neshledal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje svoji obhajobu z předchozích fází trestního řízení, aniž by ovšem reflektoval způsob, jakým se soudy s těmito námitkami vypořádaly. To se týká jak námitek rozsahu provedeného dokazování a zohlednění provedených důkazů (srov. body 15 a 17 rozsudku krajského soudu a body 85 a 86 usnesení Nejvyššího soudu), námitek zákonnosti vstupu do bytu spoluobžalované a možnosti jednání v tzv. právním omylu (viz bod 16 rozsudku krajského soudu a body 85 a 102 usnesení Nejvyššího soudu), námitek o nevědomosti nařízených odposlechů (k tomu srov. bod 12 rozsudku krajského soudu), námitek o nesprávném překladu do vietnamštiny (bod 13 rozsudku krajského soudu), námitek o "nelogičnosti" přijetí malého úplatku (blíže k tomu viz bod 82 usnesení Nejvyššího soudu), tak i námitky nedostatku individualizace trestní represe (srov. body 80, 81, 104 a 105 usnesení Nejvyššího soudu). U všech těchto námitek stěžovatel znovu opakuje svůj vlastní náhled na právní a skutkové okolnosti věci, aniž by ale současně vyložil, v čem dle něj spočívá protiústavnost soudy zvolených argumentů, na jejichž základě byly tyto výhrady shledány lichými. Stěžovatel tím staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu však s ohledem na shora nastíněné postavení nepřísluší. V podrobnostech lze na odůvodnění napadených soudních rozhodnutí zcela odkázat. Nelze přitom přehlédnout, že veskrze shodně laděné ústavní stížnosti spoluobviněných K. M. a J. P. byly z týchž důvodů Ústavním soudem odmítnuty jako zjevně neopodstatněné usneseními sp. zn. IV. ÚS 773/22 ze dne 13. 9. 2022 a sp. zn. II. ÚS 817/22 ze dne 13. 9. 2022.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu