ECLI:CZ:US:2022:2.US.817.22.1
sp. zn. II. ÚS 817/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel J. P., zastoupený JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem Antala Staška 38, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2021 č. j. 3 Tdo 358/2021-1524, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. června 2020 č. j. 4 To 456/2019-1311 a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 19. června 2019 č. j. 4 T 80/2018-1094, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Lounech, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") sp. zn. 4 T 80/2018 se podává, že v záhlaví uvedených rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 a odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) a b) trestního zákoníku a přečinu nadržování podle §366 odst. 1 trestního zákoníku. Těch se podle okresního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že jako příslušník Celní správy České republiky s dalšími třemi obžalovanými při provádění kontroly zdanění tabákových výrobků poradili kontrolované podnikatelce (spoluobžalované), u níž nalezli nezdaněné cigarety, aby před provedením prohlídky jejího bytu, kde se mělo nacházet další nezdaněné zboží, sepsala nepravdivou nájemní smlouvu tak, aby byl byt pronajat jiné osobě. Následně provedli kontrolu uvedeného bytu, v němž nalezli nejméně 200 kartonů cigaret a 200 balení tabákové směsi, vědomi si protiprávnosti svého jednání. Poté si část nalezeného zboží nechali pro svou potřebu a do protokolu o místním šetření uvedli nepravdivé údaje. Za své jednání rovněž dostali 30 000 Kč od uvedené spoluobžalované. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let, k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu výkonu zaměstnání, povolání a funkce v celní správě o státních bezpečnostních sborech a činnosti strážníka městské policie, a k peněžitému trestu ve výši 20 000 Kč. K závěru o vině stěžovatele dospěl soud zejména na základě záznamů telekomunikačního provozu, které byly pořízeny v souvislosti s prověřováním jiné trestní věci spoluobžalované, avšak jsou podle soudu použitelné i v tomto trestním řízení. Z obsahu pořízených odposlechů vyplynula vědomost všech obžalovaných celníků o protiprávnosti jejich jednání. Z telefonických hovorů spoluobžalované je zřejmé, že kroky, jak se vyhnout trestní odpovědnosti, jí poradili zasahující celníci, kteří za to obdrželi peníze. Vstup obžalovaných celníků do bytu byl protiprávní, neboť dalece přesahoval jejich pravomoci, jak vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu. Byt nebyl užíván k podnikání kontrolovanou osobou, ale (i podle verze obhajoby) třetí (fakticky smyšlenou) osobou, jejíž souhlas k prohlídce bytu však neměli. Vědomost obžalovaných, že musí počkat na příjezd policie s příkazem k domovní prohlídce, vyplývá nejen z odposlechů, ale i svědeckých výpovědí.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným rozsudkem. Porušením práv obžalovaných celníků nebylo to, že nevěděli o nařízených odposleších kontrolované osoby. Žádné pochybení se neprokázalo ani v procesu překladu přepisů odposlechů z vietnamštiny. V hodnocení důkazů neshledal krajský soud žádný rozpor.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesení. Většina uplatněných námitek neodpovídala žádnému z dovolacích důvodů. V hodnocení provedených důkazů neshledal Nejvyšší soud žádný relevantní rozpor. Soudy přesvědčivě vyloučily, že by braní úplatku mohla být individuální akce jen někoho z celní hlídky. Žádné důkazy soudy neopomenuly a rovněž vyloučily možnost jednání v tzv. právním omylu. Obžalovaní celníci si byli svých povinností vědomi. Důvodem zrušení napadených rozhodnutí není to, že soudy ve výroku výslovně neuvádí §23 trestního zákoníku o spolupachatelství všech obžalovaných.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že v dané věci soudy nezohlednily důležité důkazy, které byly provedené (konkrétně svědecké výpovědi a údaji z odposlechů podporující verzi obhajoby). Dále namítá, že při výkonu jeho povinností jako celního orgánu byly splněny podmínky pro provedení prohlídky bytu spoluobžalované. Souhlas k ní dala ona i majitel domu a byt byl rovněž (v souladu se zákonem) používán jako místo podnikání. Výsledky činnosti mobilní celní hlídky tak byly použitelné pro případné trestní řízení, což však soudy nezohlednily. Stěžovatel namítá, že soudy postupovaly v duchu kolektivní viny, tedy že všichni čtyři celníci na místě se dopustili jednání popsaného ve skutkové větě, aniž by blíže vysvětlily, čeho konkrétně se který z nich dopustil. Stěžovatel namítá, že se mu nedostalo účinné obhajoby. Nebylo postaveno najisto, že jednání všech čtyř celníků je vedeno společným zájmem. Vůči spoluobviněné byly přitom již nařízeny odposlechy, o čemž však stěžovatel nevěděl. Stěžovatel zdůrazňuje, že při zásahu plnil funkci psovoda. Z provedených důkazů podle stěžovatele vyplývá, že postupoval v souladu se zákonem a je možné uvažovat o aplikaci tzv. právního omylu. Odvolací soud se podle názoru stěžovatele nevypořádal s řadou jeho námitek a v mnohém pouze odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
9. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje svoji obhajobu z předchozích fází trestního řízení, aniž by reflektoval obsáhlý způsob, jakým se soudy s těmito námitkami vypořádaly. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu však nepřísluší. V podrobných závěrech obecných soudů Ústavní soud žádné ústavněprávní pochybení neshledal, a proto na ně lze především odkázat. To platí u námitek rozsahu provedeného dokazování a zohlednění provedených důkazů (zejména body 15 a 17 rozsudku krajského soudu a bod 85 a 86 usnesení Nejvyššího soudu), námitek zákonnosti vstupu do bytu spoluobžalované a možnosti jednání v tzv. právním omylu (bod 16 rozsudku krajského soudu a body 85 a 102 usnesení Nejvyššího soudu), námitek o nevědomosti nařízených odposlechů (bod 12 rozsudku krajského soudu), jakož i námitek o "nelogičnosti" přijetí malého úplatku (bod 82 usnesení Nejvyššího soudu). U všech těchto námitek stěžovatel toliko opakuje svůj vlastní náhled na právní a skutkové okolnosti věci, aniž by zohlednil ratio decidendi napadených rozhodnutí.
11. Je třeba zdůraznit, že mírou rozsahu potřebné reakce na námitku je z ústavněprávního hlediska její závažnost (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 644/18 ze dne 17. 8. 2018, nález sp. zn. II. ÚS 968/18 ze dne 29. 1. 2019). Vypořádání se s námitkami přitom může být stručné [nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011 (N 172/63 SbNU 19)], a může obsahovat i odpověď implicitní [nález sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 61/64 SbNU 723)]. Odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu, pokud jeho argumentace požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídá. Přisvědčit nelze ani námitce, že by soudy nedostatečně popsaly jednání jednotlivých celníků. Ti byli odsouzeni za jednání ve spolupachatelství, byť se ustanovení o spolupachatelství ve výroku odsuzujícího rozsudku neobjevuje, což však není podle Ústavního soudu pochybení, (obdobně bod 105 usnesení Nejvyššího soudu). Spolupachatelství není samostatná forma trestného činu, nýbrž se jedná o formu trestné součinnosti (na rozdíl od účastenství či určení vývojového stadia trestného činu) a nemusí být tedy uváděno ve výrocích soudu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních spolupachatelů, a je objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. S provedeného dokazování soudy dovodily, že se protiprávního jednání dopustili všichni čtyři celníci (bod 82 rozsudku okresního soudu, bod 80 a 81 usnesení Nejvyššího soudu). Obecné soudy se vypořádaly i se stěžovatelovou námitkou nesplnění podmínek nutné obhajoby. Stěžovatel si včas zvolil obhájce na plnou moc, který zastupoval i jeho kolegy. Po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně se spoluobvinění i stěžovatel postupně rozhodli udělit plné moci jiným obhájcům. Otázkou, zda si zájmy čtyř spoluobviněných mohly odporovat (§37a odst. 2 tr. řádu), kterou nastolil posléze zvolený stěžovatelův obhájce se zabýval odvolací soud (bod 30 rozsudku) a velmi podrobně pak soud dovolací (body 94 až 100 odůvodnění). Obecné soudy pečlivě hodnotily konkrétní okolnosti případu. Vzhledem k tomu, že relevantní konflikt zájmů mezi zastoupenými neshledaly, bylo namístě respektovat volbu obhájce provedenou stěžovatelem. Lze tedy uzavřít, že Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelových ústavních práv.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu