ECLI:CZ:US:2022:2.US.892.22.1
sp. zn. II. ÚS 892/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní o ústavní stěžovatelky Nemocnice Nové Město na Moravě, příspěvková organizace, IČO: 00842001, se sídlem Žďárská 610, Nové Město na Moravě, zastoupené Mgr. Martinem Rezkem, LL.B., advokátem, se sídlem Krkonošská 2001/16, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze 17. prosince 2021 č. j. 17 Co 179/2021-206, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Návrhem na zahájení řízení doručeným Ústavnímu soudu dne 31. března 2022 stěžovatelka brojí postupem dle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") proti v záhlaví označenému soudnímu rozhodnutí s tím, že jím mělo být zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, a to konkrétně do práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsah napadeného rozhodnutí jsou stěžovatelce dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka byla v postavení žalované účastnicí civilního řízení o zaplacení peněžité částky ve výši 271 566 Kč z důvodu náhrady škody na zdraví a dalších souvisejících titulů, které proti ní zahájil jakožto žalobce vedlejší účastník v postavení bývalého pacienta, jenž tvrdil provedení určitých lékařských zákroků zaměstnanci stěžovatelky způsobem non lege artis s právní odpovědností stěžovatelky z tohoto vyplývající. Vedlejší účastník vzal ještě před meritorním rozhodnutím sporu jím podanou žalobu zpět, načež Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou řízení zastavil a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení stěžovatelce částku 76 935 Kč a České republice částku 6 890 Kč. Proti tomuto prvostupňovému rozhodnutí podal vedlejší účastník odvolání, v němž se domáhal aplikace ust. §150 o. s. ř. o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků. Krajský soud v Brně tomuto odvolání vyhověl a nákladový výrok usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se stěžovatelce a České republice náhradu nákladů řízení nepřiznává. Zároveň Krajský soud v Brně rozhodl o nákladech odvolacího řízení, jejichž náhradu taktéž nepřiznal žádnému z účastníků. Své rozhodnutí Krajský soud v Brně opřel o vedlejším účastníkem namítané ust. §150 o. s. ř., když shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení plynoucí z konkrétních okolností případu.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sice tvrdí, že změnou nákladových výroků prvostupňového usnesení Krajským soudem v Brně došlo k zásahu do jejích výše uvedených základních práv, avšak ve stížnosti nenabízí naprosto žádnou věcnou argumentaci (natož argumentaci ústavněprávní).
5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejích práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, a dospěl k závěru, že stěžovatelčina ústavní stížnost je zjevně neopodstatněným návrhem.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je téměř výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy spíše podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Shora uvedené závěry o omezeném přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení potom platí tím spíše pro rozhodování podle ustanovení §150 o. s. ř., které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, však zcela přísluší soudům civilním, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto mohou posoudit, zda využijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv [k tomu viz např. nález ze dne 24. května 2000 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), dostupný také na http://nalus.usoud.cz].
8. Přestože ústavní stížnost neobsahuje žádnou věcnou argumentaci, lze mít za to, že stěžovatelka polemizuje s právními závěry Krajského soudu v Brně ohledně zákonných podmínek pro aplikaci §150 o. s. ř. v poměrech prvostupňového řízení. Ústavní soud proto ověřil, zdali se Krajský soud v Brně touto otázkou v minimálně potřebné míře zabýval, přičemž dospěl k závěru, že ano - k tomu viz zejm. body 11 a 15 napadeného usnesení, v nichž uvedený soud sice velmi stručně, přesto dle názoru Ústavního soudu dostatečně objasnil, proč shledal důvody hodné zvláštního zřetele, pro které bylo možno zcela (plně) nepřiznat stěžovatelce náhradu nákladů prvostupňového řízení - vedle postojů stěžovatelky před zahájením soudního řízení a během něj šlo především o osobní, majetkové a výdělkové poměry vedlejšího účastníka, který je starobním důchodcem s důchodem ve výši 16 404 Kč měsíčně, jenž je jeho jediným příjmem. Ani k samotné správnosti tohoto závěru Ústavní soud při absenci jakékoli (skutkové či právní) argumentace stěžovatelky nemá žádné zásadní výhrady - tento závěr se mu nejeví jako zjevně nepřiléhavý v intenzitě, která by mohla způsobovat neústavnost napadeného rozhodnutí.
9. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Napadené rozhodnutí není v napadeném rozsahu zatíženo ani ústavněprávně relevantní aplikační či interpretační libovůlí - závěry Krajského soudu v Brně k možnosti aplikace §150 o. s. ř. nepůsobí zřetelně nelogicky či jakkoli extrémně. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu