ECLI:CZ:US:2022:2.US.986.22.1
sp. zn. II. ÚS 986/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. N., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. 34 T 12/2018, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2021 sp. zn. 3 To 27/2020 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021 sp. zn. 5 Tdo 1144/2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 11. 4. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 8, čl. 36, a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužití postavení v obchodním styku dle §255a odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 250 denních sazeb po 100 Kč, tedy celkové výši 25 000 Kč, a pro případ, že by tento trest nevykonal, byl mu uložen trest náhradní, a to trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních korporacích po dobu 2 let. K podanému odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že byl zrušen výrok o trestu a nově byl stěžovatel odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 500 denních sazeb po 100 Kč. Náhradní trest mu byl pak uložen ve formě trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Ve zbytku zůstal rozsudek nalézacího soudu nezměněn. Následně podané dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
Deliktního jednání se měl stěžovatel dopustit tím, že jako jednatel společnosti A a B. v úmyslu získat výhodu pro společnost B na úkor společnosti A využil objednávky zboží ze strany společnosti BAT MARKETING s.r.o. v celkové hodnotě 155 538 Kč adresované společnosti A, jakožto jejímu výhradnímu dodavateli a tuto objednávku vyřídil jménem společnosti B. Jelikož si odběratel nevšiml změny v osobě dodavatele, uhradil předepsanou částku společnosti B a nikoli A, u které původně zboží poptával a vůči které směřovala také její oferta.
Stěžovatel namítá, že mu bylo v řízení před odvolacím soudem odepřeno právo obžalovaného k věci vypovídat. Důkazní návrh výpovědí obviněného je jediným důkazním návrhem, který nemohou obecné soudy odmítnout. Současně jej nelze nahrazovat jeho písemným vyjádřením.
Pochybení spatřuje stěžovatel též v tom, že se mu nedostalo řádného poučení o procesním institutu prohlášení viny dle §206c tr. ř. Jedná se o jedno ze základních poučení, jehož se má obviněnému dostat. Stěžovatel nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, podle něhož mohl být stěžovatel o užití tohoto institutu poučen ze strany advokáta.
Dále stěžovatel vyjádřil svůj nesouhlas s tím, že Nejvyšší soud nepřipustil k projednání jeho dovolací námitky směřující proti právnímu posouzení odvolacím soudem, učiněné v důsledku vázanosti odvolacího soudu vysloveným právním názorem dovolacího soudu v dřívějším rozhodnutí daného řízení. Podle stěžovatele lze sice předpokládat, že Nejvyšší soud vyhodnotí takové námitky jako nedůvodné, nemohou však být považovány za nepřípustné.
Stěžovatel je toho názoru, že v jeho věci došlo k porušení zásady nullum crimen sine lege, nulla peona sine lege, neboť nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu zneužití postavení v obchodním styku. Ve věci nebylo prokázáno, že došlo k uzavření smlouvy, neboť oferta ze strany BAT MARKETING s.r.o. směřovala vůči A a nikoli vůči společnosti B, která byla tím subjektem, který ve finále poskytl poptávané plnění. Skutková věta neobsahuje konstatování, že by stěžovatel uzavřel za společnost A smlouvu o dodávce zboží. Obecné soudy nesprávně uvedly, že stěžovatel objednávku "vyřídil", čímž je nesprávně kladeno rovnítko mezi vyřízení objednávky a její akceptací. Nejvyšší soud se podle stěžovatele mýlí, když činí závěr, že došlo k uzavření smlouvy mezi společností BAT MARKETING s.r.o. a společností B. Přitom přehlíží, že v případě, kdy dochází k mimoběžnému projevu vůle, nemůže k uzavření smlouvy dojít. Rovněž nebylo prokázáno, že by smlouva byla uzavřena na něčí úkor - společnost A neměla dostatek finančních prostředků pro nákup zboží a z toho důvodu by nemohla poptávané zboží dodat. Dodání zboží společností B. tak uchránilo společnost A od poškození obchodních vztahů a seriózní pověsti.
III.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Stěžovatel ve své podstatě replikoval námitky vznesené v dovolacím řízení, s nimiž se dovolací soud ústavně konformním způsobem vypořádal.
Pokud stěžovatel namítá, že mu bylo v odvolacím řízení odepřeno právo ve věci vypovídat, přičemž toto své právo považuje prakticky za neomezitelné, nelze mu dát za pravdu. Obviněný má nepochybně právo být u soudu slyšen, nicméně z podstaty věci i toto právo má své limity. Je tomu tak proto, že v opačném případě by se trestní řízení mohlo stát prakticky nikdy nekončícím řízením, jehož délka by se odvíjela od vůle obviněného. Je na soudcích obecných soudů, aby soudní řízení usměrňovali způsobem zajišťujícím efektivní výkon státní moci, a to při zachování práv účastníků řízení. Obecné soudy musí zvážit, zda byl skutkový stav zjištěn natolik, aby bylo možné přistoupit k vydání meritorního rozhodnutí. Vedení soudního řízení je v rukou soudce, nikoliv obviněného. Tomuto musí být v rámci trestního řízení zajištěn toliko dostatečný prostor pro obhajobu. Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu se podává, že dovolací soud se zabýval věcí opakovaně poté, co bylo předchozí rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno pro nedostatečné respektování práva obviněného na obhajobu. Z napadeného rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatel měl v následném řízení možnost se k věci vyjádřit, a to minimálně během veřejného zasedání konaného dne 5. 5. 2021.
Další námitka stěžovatele směřuje proti porušení poučovací povinnosti podle §206a odst. 1 tr. ř., podle něhož má soud upozornit obviněného na právo prohlásit svoji vinu a poučit jej o následcích spojených s takovým prohlášením. Nejvyšší soud v napadeném usnesení vyšel z toho, že stěžovatel mohl být o této možnosti poučen svým advokátem, nicméně nelze přehlížet, že se primárně jedná o poučovací povinnost soudu, nikoliv advokáta. Dovedeno k závěrům ad absurdum, by nic nebránilo tomu, aby i ostatní poučovací povinnost soudu byla přenesena na advokáty. Takový postup by se však vymykal kautelám spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle náhledu Ústavního soudu se tak ze strany odvolacího soudu jednalo o procesní pochybení, jež je třeba mu vytknout. Na druhou stranu je Ústavní soud toho názoru, že zmíněné pochybení nebylo s ohledem na okolnosti případu tak zásadní, aby bylo možné zvažovat zásah do jeho základních práv a svobod. Je tomu tak proto, že obrana stěžovatele byla od samého počátku založena na jednoznačném odmítání viny, a to v plném rozsahu. Stěžovatel ani v řízení před Ústavním soudem nenamítá, že chtěl tohoto institutu reálně využít, a proto se domáhá jeho dobrodiní. Za tohoto stavu věci by bylo případné zrušení rozhodnutí obecných soudů čistým formalismem.
Stěžovatel v části ústavní stížnosti zpochybnil naplnění některých znaků skutkové podstaty trestného činu podle §255a odst. 1 tr. zákoníku, zejména pak uzavření smlouvy mezi společností B a společností BAT MARKETING s.r.o. nebo jednání na úkor společnosti A. K uvedenému je třeba uvést, že těmito námitkami se zevrubně zabýval ve svém odůvodnění již Nejvyšší soud a na jeho odůvodnění lze v tomto směru odkázat. Navíc je třeba připomenout, že posouzení toho, zda byla platně uzavřena smlouva, je věcí podústavního práva a tudíž obecných soudů. Z ústavněprávního pohledu je podstatnou především ta skutečnost, že Nejvyšší soud stěžovateli vysvětlil, proč považoval smlouvu za platnou a kdo by případně mohl namítat její neplatnost (BAT MARKETING s.r.o.). K argumentaci obecných soudů stran platnosti smlouvy lze poznamenat, že v případě, že by nedošlo k uzavření smlouvy mezi společností B a BAT MARKETING s.r.o., není zřejmé, na základě čeho společnost B vlastně plnila. Stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá, že se tak stalo např. omylem. Argumentuje-li stěžovatel, že nebylo v řízení prokázáno, že by jeho jednáním vznikl něčí úkor, je třeba uvést, že společnost A přišla minimálně o příležitost plnit objednávku vystavenou společností BAT MARKETING s.r.o. a tím i o související profit. Posouzení toho, zda ta která společnost je či není schopna plnit objednávku, není věcí konkurenční společnosti. Brojí-li stěžovatel proti tomu, jak obecné soudy užily ve skutkové větě pojmu "vyřídil", nelze toto slovo vytrhávat z celkového kontextu a posuzovat jeho obsah mimo souvislosti dotčené skutkové věty.
Z výše vyložených důvodu je Ústavní soud toho názoru, že se obecné soudy s návrhem stěžovatele a všemi jeho podstatnými námitkami zabývaly, své závěry řádně odůvodnily a z toho důvodu nelze na napadená rozhodnutí nahlížet jako na ústavně nekonformní.
Ústavní soud proto předmětnou ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu