ECLI:CZ:US:2022:3.US.1107.22.1
sp. zn. III. ÚS 1107/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti obchodní korporace COMMERCIAL SERVICE K + K, s. r. o., se sídlem Hoblíkova 554/12, Brno, zastoupené JUDr. Michalem Bortelem, advokátem se sídlem Mezírka 775/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2022 č. j. 28 Cdo 3602/2021-312, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. května 2021 č. j. 18 Co 108/2020-268 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. února 2020 č. j. 219 C 84/2014-233, 219 C 48/2017-58, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Marie Čejkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje
2. Městský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částky 114 361 Kč a 164 083 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech nalézacího řízení (výroky II. a III.). Nalézací soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice je vlastnicí v rozsudku specifikovaných nemovitostí, které v období od 1. 10. 2012 do 31. 8. 2014 a v období od 1. 12. 2014 do 31. 8. 2017 užívala stěžovatelka bez uzavření smlouvy, aniž by za jejich užívání platila vedlejší účastnici přiměřenou náhradu. Proto bylo podle nalézacího soudu třeba přiznat vedlejší účastnici právo na vydání bezdůvodného obohacení. Za účelem zjištění výše bezdůvodného obohacení bylo nařízeno vypracování znaleckého posudku, který nalézací soud vyhodnotil jako přehledný a logický, odpovídající zákonným požadavkům a naplňující zadání soudu. Neshledal důvodnou námitku stěžovatelky, že znalec nevycházel ze srovnání s pozemky užívanými obdobným způsobem, neboť znalec náležitě reflektoval odlišnosti porovnávaných pozemků a výši tržního nájemného za užívání předmětných nemovitostí snížil o jednu třetinu právě s ohledem na jejich omezenou využitelnost. Vzorky smluv, s nimiž znalec pracoval, považoval nalézací soud za dostačující, naopak smlouvy předložené stěžovatelkou zhodnotil jako nereprezentativní, protože vyjadřují pouze to, za jaké ceny si pronajímá jiné užívané pozemky, ale neodrážejí obvyklé tržní poměry, jež jsou určující pro stanovení výše bezdůvodného obohacení. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnici vzniklo podle výsledku dokazování právo na vydání peněžité náhrady ve větším než požadovaném rozsahu, mohl nalézací soud žalobě zcela vyhovět.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud dospěl k závěru, že nalézací soud správně zjistil skutkový stav a učiněná zjištění adekvátně právně posoudil. Podle odvolacího soudu bylo zejména korektní provedené hodnocení znaleckého posudku zpracovaného znalcem, kterého v odvolacím řízení opětovně vyslechl. Znalec přesvědčivě vysvětlil, z jakého důvodu jsou stěžovatelkou předložené smlouvy pro stanovení obvyklého nájemného nevyužitelné (a sice z důvodu nemožnosti vyhodnocení mimořádných okolností a vyloučení poměrů mezi smluvními stranami, které mohly ovlivnit ujednanou úplatu). Postup znalce vyhodnotil odvolací soud jako transparentní, řádně odůvodněný a odpovídající předmětu i účelu ocenění. Znaleckým posudkem tak byla dostatečně prokázána výše obvyklého nájemného za užívání předmětných pozemků.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jež odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné. Nejvyšší soud s odkazem na svoji rozhodovací praxi předeslal, že zjištění obvyklého nájemného v daném místě a čase je otázkou skutkovou, přičemž skutkové závěry o úrovni nájemného se zpravidla činí na základě znaleckého posudku, neboť k jejich vyslovení jsou v zásadě zapotřebí odborné znalosti. Obecné soudy se podle Nejvyššího soudu přidržely v napadeném usnesení vyložených tezí, když prospěch získaný užíváním sporných pozemků poměřovaly nájemným obvykle hrazeným v daném místě a čase za užívání srovnatelných pozemků, jež bylo zjišťováno pomocí posudku vypracovaného ustanoveným znalcem. Soudy pak tento důkaz (jako každý jiný) hodnotily podle příslušných zákonných i judikaturních pravidel a vypořádaly přitom námitky stěžovatelky proti volbě komparovaných pozemků. Nejvyšší soud konečně uzavřel, že znalecký posudek je souladný i se stěžovatelkou předestřenou judikaturou (podle které je nutno zjišťovat obvyklé nájemné za věci obdobné té, jejímž užíváním došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, a brát na zřetel též způsob využití konkrétního objektu), reflektoval-li znalec nižší využitelnost dotčených pozemků oproti nemovitostem, z jejichž ocenění v rámci svých zjištění vycházel, ponížením vypočteného nájemného o jednu třetinu, přičemž vhodnost volby daného koeficientu je otázkou primárně odbornou.
III. Argumentace stěžovatelky
5. Podstatou argumentace stěžovatelky je, že obecné soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci, jde-li o stanovení výše obvyklého nájemného. Stěžovatelka spatřuje porušení jejího práva na spravedlivý proces ve skutečnosti, že všechny soudní instance zcela ignorovaly soubor nájemních smluv, které předložila v řízení před nalézacím soudem, ze kterých bylo patrné, za kolik vlastníci okolních pozemků pronajímají stěžovatelce své pozemky pro její zemědělskou činnost, zatímco obecné soudy připustily, aby rozhodnutí stálo na znaleckém závěru vycházejícím ze souboru místně a funkčně odlišných pozemků, na kterých znalec postavil své závěry, a to pouze z nabídkových, a nikoli sjednaných cen. Obecné soudy se nikterak nezabývaly extrémním rozporem mezi závěry znalce a dalšími důkazy, které dokládají místně obvyklé nájemné, nadto v jednom případě sjednané se státní organizací (Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem).
6. Stěžovatelka je přesvědčena, že je porušením práva na spravedlivý proces, pokud soud poruší §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), tím, že jeden důkaz stojící proti dalším důkazům vztahujícím se k téže skutkové otázce nehodnotí, resp. vyvodí zcela nesprávné skutkové závěry tak, že konstatuje, že nájemné z doložených nájemních smluv je výsledkem dohody mezi účastníky smlouvy, a neodráží tak tržní nájemné. Takový závěr je nepřezkoumatelný, zmatečný a zcela absurdní.
7. Podle stěžovatelky se soudy nezabývaly důkazy ve formě předložených nájemních smluv, resp. je odbyly způsobem, který je v rozporu s elementárními zásadami logiky, a jde tudíž o tzv. opomenutý důkaz. Obecné soudy se ani nevypořádaly s její námitkou, že znalec nezpracoval posudek v souladu s §2 odst. 5 písm. c) zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění účinném do 31. 12. 2019 (dále jen "zákon o oceňování majetku"), ze kterého vyplývá povinnost znalce vycházet při zpracování znaleckého posudku z cen sjednaných, zatímco znalec vycházel z cen realitní inzerce, tedy cen nabídkových.
IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupená advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
9. Ústavní soud poté, co vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení a přezkoumal obsah napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. O takovou vadu jde zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Těžiště argumentace stěžovatelky představuje nesouhlas se skutkovými zjištěními obecných soudů, které učinily při stanovování výše bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků. Tato polemika je vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu, k němuž není povolán; obzvláště za situace, kdy se stěžovatelkou vznesenými námitkami a argumenty (které v ústavní stížnosti reprodukuje) obecné soudy již zabývaly.
12. Ústavní soud nad rámec výše uvedených obecných východisek zdůrazňuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 občanského soudního řádu. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není na Ústavním soudu, aby "hodnotil" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 občanského soudního řádu respektovány, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Jeho ingerence by byla namístě pouze tehdy, pokud by skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či by byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. např. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677) či ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 (N 20/98 SbNU 156)]. Taková pochybení v nynější věci Ústavní soud neshledal.
13. Nalézací soud přesvědčivě vysvětlil, proč se při rozhodování opíral zejména o závěry znaleckého posudku. Předně ve svém rozhodnutí vyložil, že předmětný znalecký posudek splňuje zákonem stanovené předpoklady, jeho text jako celek je přehledný a závěr logicky odpovídá zjištěným údajům; nalézací soud dále uvedl, že nemá důvod se od závěrů znalce ohledně stanovení obvyklé ceny nájemného odchylovat, kdy částka, kterou znalec určil, se mu zdá vzhledem k charakteru pozemků a jejich umístění přiměřená (viz bod 33. rozsudku nalézacího soudu). Současně odůvodnil, že ve stěžovatelkou předložených nájemních smlouvách je uvedeno sjednané nájemné dohodou mezi účastníky, které neodráží, jaké je obvyklé nájemné za užívání těchto pozemků v místě a čase (viz bod 34. rozsudku nalézacího soudu).
14. Odvolací soud znalce v rámci odvolacího řízení znovu vyslechl, načež aproboval závěry nalézacího soudu týkající se hodnocení znaleckého posudku (viz body 8. a 10. rozsudku odvolacího soudu); zabýval se též stěžejní námitkou stěžovatelky, že cena nájmu stanovená znaleckým posudkem je příliš vysoká a neodpovídá tržní hodnotě, která byla stěžovatelkou prokazována jí předloženými nájemními smlouvami (viz bod 9. rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud následně konkluze odvolacího soudu přezkoumal; dospěl přitom k závěru, že jsou zcela souladné s jeho ustálenou rozhodovací praxí (viz zejm. str. 3 a 4 usnesení Nejvyššího soudu a tam citovanou judikaturu). Uvedené závěry obecných soudů pak podle Ústavního soudu, jemuž je nepřísluší přezkoumávat z pohledu věcné správnosti, z ústavněprávního hlediska obstojí.
15. K tvrzení stěžovatelky, že se obecné soudy nevypořádaly s její námitkou, že znalec postupoval v rozporu se zákonem o oceňování majetku, Ústavní soud uvádí, že obecné soudy se zabývaly znaleckým posudkem v intencích požadavků judikatury Nejvyššího soudu jako celkem, včetně toho, zda splňuje zákonem stanovené předpoklady a z jaké metodiky a z jakých podkladů při stanovení výše obvyklého nájemného znalec vycházel. Není pak na Ústavním soudu, aby se zabýval tím, zda v řízení ustanovený znalec zvolil k vypracování svého znaleckého posudku podle zadání soudu správnou metodu (srov. např. usnesení ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. I. ÚS 490/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Navíc je z odůvodnění napadených rozhodnutí patrné, že obecné soudy toliko automaticky nepřejímaly závěry znaleckého posudku, nýbrž je i kriticky hodnotily a konfrontovaly se závěry judikatury i jinými zjištěnými okolnostmi.
16. Ústavní soud nezjistil ani existenci tzv. opomenutých důkazů, tj. takových, o nichž v řízení nebylo soudem vůbec rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval a jež jsou pro posouzení věci (objektivně) významné [srov. nález ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 1135/17 (N 200/87 SbNU 259) nebo nález ze dne 13. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 2736/19]. Nalézací soud totiž stěžovatelkou navržené důkazy (nájemní smlouvy) provedl a tyto ve svých úvahách zohlednil. Pouhý nesouhlas stěžovatelky se způsobem, jakým se s těmito listinami nalézací a odvolací soud vypořádaly, jestliže uvedly, z jakého důvodu z nich při kvantifikaci obvyklého nájemného nelze vycházet, namítanou ústavněprávní vadu nezakládá.
17. Nelze pak v této souvislosti přijmout konstrukci stěžovatelky, která tvoří značnou část její stížnostní argumentace, že nájemné sjednané mezi ní a třetími osobami bez dalšího představuje obvyklou cenu, a to již proto, že v takové situaci nelze vyloučit existenci takových externalit (např. uváděné poměry mezi účastníky nájemního vztahu, neznalost realitního trhu apod.), které mohou mít v konkrétním případě vliv na sjednanou cenu, jak ostatně obecné soudy vysvětlily ve svých rozhodnutích.
18. Lze tedy uzavřít, že Ústavní soud neshledal v rozhodnutích obecných soudů takové ústavněprávní nedostatky, které by bylo možno z hlediska jeho judikatury označit za odporující požadavkům řádně vedeného soudního řízení. Ústavní soud sumarizuje, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně - v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny - odůvodnily, srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů; jejich právní závěry nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, přičemž provedený výklad právní úpravy nepřekračuje meze ústavnosti.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu