ECLI:CZ:US:2022:3.US.1193.22.1
sp. zn. III. ÚS 1193/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. Ludvíka Veleckého, PhD., zastoupeného Mgr. Lukášem Kučerou, advokátem, sídlem Lipenská 869/17, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2022 č. j. 22 Cdo 109/2022-274 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 2020 č. j. 4 Co 151/2020-148, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a města Znojmo, sídlem Obroková 10/2, Znojmo, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a přiložené kopie dovolání vyplývají následující skutečnosti. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen ,,krajský soud") usnesením ze dne 2. 6. 2020 č. j. 24 Co 175/2019-138 zastavil pro nezaplacení soudního poplatku řízení o žalobě pro zmatečnost a rozhodl, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 16. 9. 2020 č. j. 4 Co 151/2020-148 usnesení krajského soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Usnesení vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly stěžovatelem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje své přesvědčení, že právní otázky navázané na konkrétní důvody přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. v dovolání vymezil, když výslovně uvedl, že v projednávané věci řešily soudy otázku, jaký má na běh lhůty k žalobě pro zmatečnost podané podle §229 odst. 4 o. s. ř. vliv okolnost, že byla proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu podána ústavní stížnost. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné a tato právní otázka dovolacím soudem dosud nebyla řešena, představuje napadené usnesení odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že je nutné dovolacím soudem posoudit právní názor Ústavního soudu ohledně poučovací povinnosti soudu (podle §157 odst. 1 a §169 odst. 1 o. s. ř.). Stěžovatel v podaném dovolání také uvedl, že v projednávané věci závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení otázky procesního práva, zda byla účastníku odňata možnost jednat před soudem podle §229 odst. 4 o. s. ř., jestliže odvolací soud účastníka řízení nepoučil o možnosti podat proti jeho rozhodnutí žalobu pro zmatečnost. Stěžovatel poukazuje na relevantní judikaturu Ústavního soudu, podle které jsou obecné soudy při posuzování podání účastníků řízení povinny volit postup vstřícnější k jejich právu na soudní ochranu, resp. k právu na přístup k soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
6. V posuzované věci je třeba posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení její přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu, posléze posouzení přípustnosti proti usnesení vrchního soudu.
7. Stěžovatel svým dovoláním napadl usnesení vrchního soudu i krajského soudu; pochybení stěžovatele spočívající v podání dovolání proti usnesení krajského soudu ponechává Ústavní soud stranou pozornosti. Jak již bylo shora uvedeno, Nejvyšší soud dovolání odmítl z důvodu, že neobsahuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti. Nejvyšší soud tento svůj závěr podrobně a srozumitelně s odkazem na svou judikaturu i judikaturu Ústavního soudu odůvodnil, a zdůraznil, že stěžovatel neuvádí žádnou relevantní právní otázku navázanou na konkrétní důvod přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo.
8. Ústavní soud se po zjištění obsahu dovolání shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že dovolání stěžovatele neobsahuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti, jak jsou stanoveny především v §237 o. s. ř., tudíž pro tuto vadu nemohl Nejvyšší soud v dovolacím řízení pokračovat. Stěžovatel sice v úvodu dovolání uvádí, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zároveň jde o otázku která je dovolacím soudem řešena rozdílně a měl by být dovolací soudem posouzena jinak, tuto otázku však nijak nedefinuje.
9. Uvedl-li stěžovatel na str. 3 dovolání, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce, zda byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem tím, že jej odvolací soud nepoučil o možnosti podat proti usnesení odvolacího soudu žalobu pro zmatečnost, zjevně nejde o otázku, na níž by záviselo rozhodnutí vrchního soudu. Jak konstatoval ústavně souladným způsobem Nejvyšší soud, krajský soud řízení o žalobě pro zmatečnost zastavil pro nezaplacení soudního poplatku ve lhůtě stanovené soudem. Polemizuje-li stěžovatel v dovolání nad otázkou běhu lhůty k podání žaloby pro zmatečnost a nad otázkou existence poučovací povinnosti soudu ohledně možnosti podání žaloby pro zmatečnost, je tato polemika pro projednávanou věc zcela bezpředmětná, a proto nezpůsobilá založit přípustnost dovolání, napadené rozhodnutí navíc není ani rozhodnutím, kterým by bylo rozhodováno o návrhu na osvobození od soudního poplatku z podané žaloby pro zmatečnost. Jak uvádí Nejvyšší soud, takový návrh stěžovatele byl pravomocně zamítnut jinými rozhodnutími a ústavní stížnost proti nim byla odmítnuta, dovolání ostatně neobsahuje ani žádnou věcnou argumentaci, proč by řízení nemělo být pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno, jestliže stěžovatel od soudního poplatku osvobozen nebyl.
10. Na základě výše uvedených zjištění Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad je určí, a také to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu dovolání lze sice dovodit snahu stěžovatele, aby se Nejvyšší soud zabýval jeho námitkami, ale současně z něj plyne nerespektování příslušné právní úpravy, konkrétně požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle §237 o. s.ř.) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 o. s.ř.), jakož i zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o.s.ř.).
11. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)]. Tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
12. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení vrchního soudu. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení předpokladů jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (§75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatele hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost v části směřující proti usnesení vrchního soudu považovat za přípustnou.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu