ECLI:CZ:US:2022:3.US.1206.22.1
sp. zn. III. ÚS 1206/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Generali Česká pojišťovna, a. s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, právně zastoupené Mgr. Josefem Veverkou, advokátem se sídlem nám. Kinských 76/7, Praha 5 - Smíchov, proti II. a III. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2020 č. j. 23 Co 51/2020-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím mělo dojít k porušení jejího práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 31. 5. 2019 č. j. 31 C 63/2018-47 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vůči stěžovatelce zaplacení částky 997 659,10 Kč s příslušenstvím, a uložil jí povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení v částce 60 984 Kč.
3. K odvolání žalobkyně rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu v I. výroku o věci samé potvrdil (I. výrok). V II. výroku o náhradě nákladů řízení ho změnil tak, že stěžovatelce se náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává (II. výrok) a že se jí nepřiznává ani náhrada nákladů odvolacího řízení (III. výrok). Městský soud shledal, že v řízení byly naplněny důvody hodné zvláštního zřetele podle §150 o. s. ř., které odůvodňovaly výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce. Právní situace v posuzované věci totiž byla zcela zásadně dotčena změnou dosavadní judikatury, díky níž žalobkyně mohla mít legitimní naději (byť již ne jistotu), že se svým nárokem uspěje. Městský soud zohlednil též jednání stěžovatelky v průběhu řízení, která, ač to bylo její povinností, odmítla poskytnout pojistné plnění a odmítla vstoupit též do souvisejícího řízení i jen jako vedlejší účastník, čímž porušila své povinnosti pojistitele.
4. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadené rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
5. Stěžovatelka napadenému rozsudku vytýká, že se odůvodnění ve vztahu k výroku o nákladech řízení nezakládá na skutečnosti a že Městský soud v Praze svévolně a v rozporu s pravidly spravedlnosti aplikoval ustanovení §150 o. s. ř., aniž by k tomuto kroku měl zákonný důvod.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti. Na straně druhé však platí, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou v některých případech vybočovat z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva.
8. Podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení a vytýká mu, že ve vztahu ke žalobkyni aplikovaly moderační právo dle §150 o. s. ř. K tomu Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že byť je ve své rozhodovací praxi pravidelně konfrontován s problematikou nákladů řízení, obecně se k ní staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoli totiž i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Na druhou stranu ovšem Ústavní soud zdůrazňuje, že i rozhodování o nákladech soudního řízení tvoří integrální součást soudního řízení jako celku, a i na něj proto dopadají postuláty spravedlivého procesu. Mezi základní zásady spravedlivého procesu přitom tradičně náleží i zákaz svévolného rozhodování či ochrana legitimního očekávání účastníků a předvídatelnost soudních rozhodnutí [srov. například nález sp. zn. IV. ÚS 2738/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 235/59 SbNU 391), nález sp. zn. II. ÚS 2570/10 ze dne 28. 5. 2013 a nález sp. zn. III. ÚS 1561/13 ze dne 3. 4. 2014; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupné též z http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud ve své judikatuře nesčetněkrát uvedl, že otázka aplikace §150 o. s. ř. spadá výhradně do pravomoci civilních soudů. Záleží především na úvaze samotného soudu, který nejlépe zná konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jeho věcí, aby uvážil, zda dané ustanovení, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, aplikuje či nikoliv (sp. zn. IV. ÚS 37/02, II. ÚS 2513/14). Ústavní soud proto zásadně není povolán k tomu, aby posuzoval, zda jsou v tom kterém případě dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití ustanovení §150 o. s. ř. (srov. sp. zn. I. ÚS 389/05 či I. ÚS 457/05).
10. Podmínkou využití moderačního práva soudu je existence určitých důvodů hodných zvláštní zřetele, které musí soud v odůvodnění rozhodnutí výslovně uvést a které jsou prokazatelně způsobilé ospravedlnit mimořádný postup. O jejich existenci musí být účastník řízení výslovně poučen a musí mít možnost vyjádřit se k zamýšlenému postupu. Odvolací soud v tomto případě stěžovatelku řádně upozornil na možnost postupu podle §150 o. s. ř., sdělil jí, v čem spatřuje naplnění důvodů hodných zvláštního zřetele, poskytl jí možnost se vyjádřit a sdělit podstatné okolnosti. Skutečnost, že otázka nákladů řízení je "ve hře" pak vyplývala již z obsahu podaného odvolání žalobkyně. Své rozhodnutí ohledně nákladů řízení odvolací soud důkladně, srozumitelně a logicky odůvodnil; uceleně předestřel úvahy, které jej vedly k závěru, že stěžovatelce nenáleží právo na náhradu nákladů řízení.
11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu