ECLI:CZ:US:2022:3.US.1288.22.1
sp. zn. III. ÚS 1288/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem, sídlem Radlická 1031/42, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2022 č. j. 4 Tdo 92/2022-1619, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. srpna 2021 sp. zn. 12 To 9/2021, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2020 č. j. 46 T 3/2019-1402 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2020 č. j. 12 To 84/2019-1302, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2019 č. j. 46 T 3/2019-1234 byl stěžovatel podle §226 písm. c) trestního řádu zproštěn obžaloby ze zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal stěžovatel. Vina tímto trestným činem byla shledána pouze u obžalovaného B., stíhaného jako uprchlý. Stručně řečeno měli oba podle obžaloby převést bez souhlasu jediného společníka a jednatele obchodní společnosti X, jeho obchodní podíl na obžalovaného B., následně odvolat původního jednatele a jmenovat jednatelem obžalovaného B. a pokusit se prodat nemovitost ve vlastnictví obchodní společnosti X. Stěžovatel v řízení před Městským soudem tvrdil, že pouze zprostředkovával prodej nemovitosti, na níž získal tip od Z. Ch. (osoba v pátrání, na níž je vydán příkaz o dodání do výkonu trestu odnětí svobody, zdržující se patrně v zahraničí). V odůvodnění Městský soud v Praze uvedl, že výpověď stěžovatele byla sice v určitých směrech nekonzistentní, zabíhavá a do určité míry těžko uvěřitelná, soud však měl k dispozici pouze ojedinělé nepřímé důkazy a indicie naznačující, že se v celé záležitosti angažoval více, avšak tyto důkazy a indicie netvořily ucelený a nepřerušený řetězec důkazů, který by mohl vést k jednoznačnému závěru o stěžovatelově vině.
2. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2020 č. j. 12 To 84/2019-1302 byl na základě odvolání státní zástupkyně výše uvedený rozsudek zrušen a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze za účelem nového rozhodnutí. Vrchní soud v Praze Městskému soudu v Praze vytkl, že své závěry činil vždy ke každému z nepřímých důkazů (indicií) samostatně, nedostál však povinnosti hodnotit tyto důkazy ve svém souhrnu a vzájemných vazbách, čehož výsledkem by byl celkový závěr náležitě osvětlující, proč uvedené nepřímé důkazy ani ve svém souhrnu nejsou způsobilé být náležitým podkladem pro závěry o vině.
3. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") ze dne 11. prosince 2020 č. j. 46 T 3/2019-1402 byl stěžovatel shledán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou. Po doplnění důkazů a jejich opětovném hodnocení dospěl soud k závěru, že nepřímé důkazy vztahující se ke stěžovateli tvoří uzavřený kruh, který vede k závěru, že se podílel na pokusu o převod nemovitosti za součinnosti odsouzeného B. a dalších neztotožněných osob.
4. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále též "soud druhého stupně") ze dne 3. srpna 2021 sp. zn. 12 To 9/2021 bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání jako nedůvodné, neboť soud druhého stupně naznal, že soud prvního stupně učinil správný závěr o vyvrácení stěžovatelovy obhajoby provedenými důkazy, které ve svém souhrnu a vzájemných vazbách nade vší pochybnost prokazují, že se stěžovatel zažalovaného skutku dopustil a tím naplnil všechny znaky pokusu konkretizovaného zločinu. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo shledáno logickým, přesvědčivým a pochybnosti nevzbuzujícím.
5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2022 č. j. 4 Tdo 92/2022-1619 bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. V odůvodnění Nejvyšší soud uvedl, že v dosavadním řízení nezjistil žádnou závažnou procesní vadu, která by zároveň představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces; oba soudy nižších stupňů na podkladě řádně provedeného dokazování logicky vyvrátily argumentaci stěžovatele, že by jej Z. Ch. úkoloval při podvodném převodu obchodního podílu společnosti X, a snaze přes prostředníky oklamat zástupce společnosti Y, při prodeji předmětné nemovitosti. Nejvyšší soud upozornil na skutečnost, že stěžovatel nenabídl žádnou kvalifikovanou námitku k tvrzenému extrémnímu nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a soudy rekonstruovaným skutkovým stavem.
II. Obsah ústavní stížnosti
6. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a nestranný soud podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále princip presumpce nevinny a zásada in dubio pro reo podle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 2 Listiny.
7. Ústavní stížnost je až na drobná doplnění týkající se tří prostých odkazů na nálezy Ústavního soudu totožná se stěžovatelovým dovoláním. K tvrzenému porušení presumpce neviny cituje stěžovatel část nálezu Ústavního soudu ze dne 6. března 2020 sp. zn. II. ÚS 2929/18, k námitce ohledně nesplnění podmínek pro zrušení zprošťujícího rozsudku cituje z nálezu ze dne 1. dubna sp. zn. I. ÚS 2726/14. S odkazem na nález ze dne 16. června 2011 sp. zn. I. ÚS 3622/10 tvrdí, že zjištěné skutečnosti nemohou být usvědčujícími důkazy, neboť netvoří logický a nepřerušený řetězec nepřímých důkazů.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, k jejichž porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
10. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373). Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud i oba soudy nižších stupňů se s argumentací stěžovatele ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Skutečnost, že se stěžovatel s právními hodnoceními neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. V postupu zmíněných soudů Ústavní soud neshledal prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
11. Polemika stěžovatele se závěry Nejvyššího soudu i soudy nižších stupňů je vedena v rovině práva podústavního, text ústavní stížnosti je téměř totožný s textem dovolání. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovateli spolehlivě poskytnuty v napadených rozhodnutích, přičemž žádné nedostatky řízení před nimi Ústavní soud neshledal.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu