ECLI:CZ:US:2022:3.US.1302.22.1
sp. zn. III. ÚS 1302/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SynopsIS Technologies a.s., sídlem K Horoměřicům 1184/43, Praha 6 - Suchdol, zastoupené Mgr. Andreyou Voglovou, advokátkou se sídlem Jeseniova 1151/55, Praha 3, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2022, č. j. 3 Cmo 190/2021-185, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Telly s.r.o., sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel návrh stěžovatelky na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba vedlejšího účastníka o náhradu škody, vrácení bezdůvodného obohacení a poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") prvním rozsudkem ze dne 23. 4. 2019, č. j. 2 Cm 7/2018-69, uložil stěžovatelce povinnost zaplatit částku 259 302 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), jakožto vrácení bezdůvodného obohacení, co do požadované částky 238 514 Kč z titulu náhrady škody a zadostiučinění za zásah do dobré pověsti vedlejšího účastníka žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 15. 2. 2021, č. j. 3 Cmo 134/2019-126, potvrdil výrok I. rozsudku městského soudu a ve výrocích II. a III. rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení městský soud rozhodoval o zaplacení 238 514 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody a poskytnutí zadostiučinění za zásah do dobré pověsti vedlejšího účastníka.
4. V navazujícím řízení městský soud rozsudkem ze dne 15. 7. 2021, č. j. 2 Cm 7/2018-145, uložil stěžovatelce povinnost zaplatit částku 35 374 Kč s úrokem z prodlení z titulu náhrady škody a částku 50 000 Kč z titulu úhrady zadostiučinění (výrok I.), v částce 4 157 Kč s příslušenstvím a v částce 150 000 Kč žalobu zamítl (výrok II.), a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 61 045 Kč (výrok III.).
5. K odvolání obou účastníků řízení vrchní soud napadeným rozsudkem ze dne 19. 1. 2022, č. j. 3 Cmo 190/2021-185, nejprve opravil nesprávnost výroku I. rozsudku městského soudu ohledně částky jistiny z původní částky 35 374 Kč na částku 34 356 Kč (výrok I.). Následně změnil výrok I. rozsudku městského soudu tak, že co do zaplacení částky 50 000 Kč žalobu zamítl, v rozsahu zaplacení částky 34 356 Kč s příslušenstvím rozsudek potvrdil a v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 150 000 Kč výrok II. rozsudku městského soudu rovněž potvrdil (výrok II.). Následně rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů prvostupňového řízení 53 548, 20 Kč a nákladů odvolacího řízení 35 511,30 Kč (výrok III.).
6. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu.
7. Ústavní stížnost směřuje pouze proti nákladovým výrokům rozhodnutí vrchního soudu. Jak Ústavní soud zjistil z databáze Ministerstva spravedlnosti infosoud.cz i telefonicky u příslušného soudního oddělení Městského soudu v Praze, ve věci bylo podáno dne 16. 5. 2022 stěžovatelkou dovolání, a probíhá tudíž dovolací řízení proti meritornímu výroku odvolacího soudu. Ačkoli dovolání proti nákladovým výrokům je ze zákona nepřípustné [§238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu], a je tedy pochopitelná procesní opatrnost stěžovatelky, která tyto výroky napadá ústavní stížností již nyní, nezbývá Ústavnímu soudu než odmítnout ji jako předčasnou, neboť napadené rozhodnutí může být ještě dotčeno rozhodovací činností Nejvyššího soudu (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2022 sp. zn. I. ÚS 143/22).
8. Teprve bude-li dovolání stěžovatelky odmítnuto, či zamítnuto (což Ústavní soud nyní nemůže předjímat), může se stěžovatel obrátit na Ústavní soud jakožto poslední orgán ochrany ústavnosti a přednést svou ústavněprávní argumentaci ve vztahu k aktuálně konečnému rozhodnutí. Přestože se Nejvyšší soud podle zákona nemůže nákladovými výroky zabývat, také on je povinen poskytovat ochranu základním právům jednotlivce (viz čl. 4 Ústavy České republiky); v případě kasačního rozhodnutí by nadto akcesorický výrok o nákladech řízení sdílel osud výroku hlavního a stěžovatelka by mohla vznášet námitky u vrchního soudu znovu.
9. S ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti je proto nutné současnou ústavní stížnost, směřující pouze proti nákladovým výrokům, za situace, kdy proti meritornímu rozhodnutí bylo podáno dovolání k Nejvyššímu soudu, odmítnout jako nepřípustnou z důvodu předčasnosti [viz specificky usnesení sp. zn. III. ÚS 941/19 ze dne 30. 5. 2019 (U 8/94 SbNU 435)].
10. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje na jejím právu na přístup k soudu, neboť jak bylo opakovaně judikováno (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3200/21 ze dne 7. 12. 2021, či sp. zn. IV. ÚS 29/18 ze dne 17. 1. 2018 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), stěžovatelka bude mít po ukončení dovolacího řízení možnost podat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení, včetně samotného rozhodnutí o dovolání. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) bude věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i v případě, brojila-li by výhradně proti nákladovým výrokům (viz i bod 6. usnesení sp. zn. I. ÚS 1835/20 ze dne 31. 8. 2020 nebo též usnesení sp. zn. IV. ÚS 2768/21 ze dne 25. 10. 2021).
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2022
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu