ECLI:CZ:US:2022:3.US.131.22.1
sp. zn. III. ÚS 131/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, sídlem Rybí trh 185/16, Opava, zastoupené Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem, sídlem Za Poštou 416/2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2021 č. j. 28 Cdo 2387/2021-594, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. dubna 2021 č. j. 8 Co 15/2021-571 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 8. října 2020 č. j. 12 C 194/2015-521, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, a 2) Ing. Víta Antla, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Jako "obsoletní" navrhla stěžovatelka zrušit i v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatelka se u okresního soudu domáhala žalobou podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání"), určení, že vedlejší účastnice 1) je vlastnicí některých pozemků, resp. jejich částí, nacházejících se v katastrálním území Valšov (dále jen "majetek"). Okresní soud napadeným rozsudkem tuto žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II a III). Na základě provedeného dokazování zjistil, že právní předchůdce stěžovatelky (dále jen "řád") byl za nacistické okupace rozpuštěn a jeho majetek byl okupační mocností konfiskován. Dospěl k závěru, že vlastnické právo řádu k majetku nebylo již nikdy obnoveno, neboť řád nepostupoval při svých snahách o navrácení majetku podle speciálního restitučního zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen "zákon č. 128/1946"); velmistr řádu se sice dovolával vrácení majetku žádostmi adresovanými řadě orgánů veřejné moci, nepožádal však o restituci majetku u příslušného soudu v zákonné tříleté lhůtě, jak zákon č. 128/1946 vyžadoval. Okresní soud proto uzavřel, že řád nebyl vlastníkem majetku v rozhodném období podle zákona o majetkovém vyrovnání, tj. po 25. 2. 1948 (dále jen "rozhodné období"), a tudíž mu v jeho průběhu nemohla být způsobena majetková křivda; stěžovatelka proto není oprávněnou osobou podle zákona o majetkovém vyrovnání, jež by byla oprávněna domáhat se požadovaného určení vlastnického práva. Vzhledem k závěru, že vlastnické právo řádu k majetku již po roce 1945 nikdy nebylo obnoveno, nezabýval se okresní soud námitkami stran následné konfiskace majetku řádu podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen "dekret č. 12/1945"), a dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen "dekret č. 108/1945").
3. Krajský soud nevyhověl odvolání stěžovatelky a napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (výrok I); stěžovatelce taktéž uložil povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení (výrok II a III). Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu, že k obnovení vlastnického práva řádu k majetku nepostačovaly žádosti jeho velmistra, nýbrž bylo nutno domáhat se jej postupem podle zákona č. 128/1946, což však řád neučinil. Jeho vlastnické právo proto v poválečném období nebylo obnoveno, a žalobkyně tak není osobou oprávněnou podle zákona o majetkovém vyrovnání, pročež jí nesvědčí ani aktivní legitimace v posuzované věci. Za nepřípadné označil krajský soud i odkazy na soudní rozhodnutí, dle nichž překážkou restituce nemusí být skutečnost, že oprávněná osoba neuplatnila svůj nárok podle zákona č. 128/1946; krajský soud v této souvislosti upozornil, že tyto závěry jsou na posuzovanou věc nepřenositelné, neboť vznikly na podkladě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), jenž vymezoval okruh oprávněných osob odlišně od zákona o majetkovém vyrovnání. Krajský soud se stručně vyjádřil i k otázce konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 a dekretu č. 108/1945, přičemž uvedl, že ke konfiskaci docházelo již okamžikem účinnosti dekretu a následné konfiskační rozhodnutí mělo pouhý deklaratorní charakter.
4. Následné dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné. Konstatoval, že závěry obecných soudů nejsou rozporné s judikaturou Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu. Upozornil na svou ustálenou rozhodovací praxi, podle níž se i v režimu zákona o majetkovém vyrovnání prosadí závěry vyslovené v souvislosti s nároky uplatňovanými podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, podle nichž z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat podle zákona č. 128/1946, jenž prováděl dekret presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů (dále jen "dekret č. 5/1945"). Shodně s krajským soudem uvedl, že na posuzovaný případ nejsou použitelné závěry rozhodovací praxe, jež se týkala zákona o mimosoudních rehabilitacích a dle níž nemusí být překážkou restituce oprávněnými osobami skutečnost, že tyto neuplatnily svůj nárok podle zákona č. 128/1946. Nejvyšší soud upozornil, že ani stěžovatelkou zdůrazňovaný princip ex favore restitutionis nemůže vyústit k rozšiřování zákonného rámce majetkového vyrovnání s církvemi. Zdůraznil, že velmistr řádu si byl existence majetku vědom, neboť o jeho vrácení usiloval svými žádostmi, i přesto však nárok neuplatnil právně relevantním způsobem. Za nepřípadnou označil Nejvyšší soud argumentaci týkající se konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 a nálezu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 1948 sp. zn. 690/1946, z něhož dle stěžovatelky plyne protiprávnost této konfiskace. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatoval, že ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 dojít nemohlo, neboť majetek podléhal režimu dekretu č. 5/1945 a k jeho navrácení mohlo dojít pouze postupem podle zákona č. 128/1946, jehož stěžovatelka nevyužila; pokud úřady majetek mylně konfiskovaly podle dekretu č. 12/1945, nemohlo to založit existenci vlastnického práva v rozhodném období. Nejvyšší soud konečně uzavřel, že se krajský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, když dospěl k závěru, že stěžovatelce nesvědčilo vlastnické právo k majetku ani po část rozhodného období, neboť v poválečném období nebylo obnoveno.
III.
Argumentace stěžovatelky
5. Těžiště ústavní stížnosti tvoří stěžovatelčiny námitky proti závěru obecných soudů, že její vlastnické právo k majetku nebylo po roce 1945 již nikdy obnoveno. V této souvislosti předně argumentuje, že vlastní převod majetku uskutečněný v době nacistické okupace byl neplatný; tato neplatnost plyne z dekretu č. 5/1945, zákona č. 946/1811 Sb. zák. soud., obecný zákoník občanský, i dalších právních předpisů z poválečného období. Dále se stěžovatelka dovolává rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, dle nichž nemusí být překážkou restituce okolnost, že osoby dříve neuplatnily restituční nárok postupem podle zákona č. 128/1946, a namítá, že obecné soudy řádně nezdůvodnily, proč nelze tyto judikaturní závěry na případ stěžovatelky vztáhnout. Uvádí, že Ústavní soud ve své restituční judikatuře připustil dvojí způsob, jímž se restituent mohl svého nároku domáhat - uplatněním nároku podle dekretu č. 5/1945 nebo žalobou podle zákona č. 128/1946; k obnovení vlastnického práva řádu proto plně postačovaly žádosti jeho velmistra adresované různým státním orgánům v roce 1945.
6. Stěžovatelka rovněž upozorňuje, že obecné soudy opomněly zohlednit závěry nálezu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 1948 sp. zn. 690/1946, z něhož údajně plyne, že vlastníkem majetku byla stěžovatelka a jakékoliv převzetí jejího majetku bylo bez završení konfiskačního procesu nepřípustné.
7. Konečně stěžovatelka obecným soudům vytýká, že místo aby v souladu s podstatou určovací žaloby podle §18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání zkoumaly podmínky převodu vlastnického práva k majetku na vedlejšího účastníka 2), nepřípustně se zaměřily na posouzení vlastního restitučního nároku stěžovatelky, jenž však nebyl předmětem řízení.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem na základě speciální plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a contrario].
V.
Vlastní posouzení
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
10. Nutno podotknout, že o ústavních stížnostech stěžovatelky týkajících se typově shodných či velmi podobných případů rozhodoval Ústavní soud již mnohokrát. Opakujícím se námitkám stěžovatelky však v žádném z těchto případů nepřisvědčil (viz např. usnesení ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. IV. ÚS 8/22, usnesení ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. I. ÚS 350/22, usnesení ze dne 23. 11. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2949/21, usnesení ze dne 14. 9. 2021 sp. zn. II. ÚS 2631/20, usnesení ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1718/21, usnesení ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. I. ÚS 990/21, usnesení ze dne 18. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2803/20, usnesení ze dne 21. 7. 2020 sp. zn. I. ÚS 1900/20, usnesení ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 1269/20 a usnesení ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 200/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Jelikož v projednávané věci Ústavní soud neshledal existenci okolností, jež by odůvodňovaly přijetí odchylného závěru, lze na tato dřívější rozhodnutí odkázat.
11. Obecné soudy dospěly v napadených rozhodnutích k závěru, že stěžovatelce, resp. řádu jakožto jejímu právnímu předchůdci, byl majetek odňat v době nacistické okupace a následně se právního panství nad nimi ujal československý stát. Její vlastnické právo již nikdy nebylo obnoveno a právní předchůdce stěžovatelky neuplatnil nárok na vrácení zabaveného majetku podle zákona č. 128/1946. K majetkové křivdě tudíž nedošlo v tzv. rozhodném období, a stěžovatelka proto není osobou oprávněnou ve smyslu zákona o majetkovém vyrovnání, a tudíž není ani aktivně legitimována v posuzované věci. Tento právní závěr, jenž obecné soudy dostatečně, logicky a srozumitelně odůvodnily, byl Ústavním soudem již opakovaně aprobován (kromě shora odkazovaných usnesení ve věcech stěžovatelky dále např. i v usnesení ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. IV ÚS 1197/20).
12. Stěžovatelka výše uvedený právní závěr opakovaně odmítá s odkazem na právní názory vyslovené v rozhodnutích Ústavního soudu, jež se však týkají zákona o mimosoudních rehabilitacích. Obecné soudy přitom srozumitelně vysvětlily, že závěry odkazované judikatury nejsou na případ stěžovatelky přenositelné z důvodu odlišného vymezení oprávněných osob podle zákona o mimosoudních rehabilitacích a zákona o majetkovém vyrovnání. Ústavní soud již v minulosti ve svých rozhodnutích o ústavních stížnostech stěžovatelky konstatoval, že v tomto ohledu obecné soudy nevybočily z ústavněprávních mezí (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 8/22).
13. Ústavněprávní deficity nespatřuje Ústavní soud ani ve způsobu, jímž se obecné soudy vypořádaly se stěžovatelkou odkazovaným nálezem ze dne 2. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 3943/14 (N 144/82 SbNU 287). Nejvyšší soud přesvědčivě vysvětlil, proč je případ stěžovatelky, jejímuž právnímu předchůdci nic nebránilo v uplatnění nároku na vrácení majetku postupem podle zákona č. 128/1946, neporovnatelný se zcela výjimečnou situací, v níž se nacházel stěžovatel v odkazovaném případě.
14. Co se týče námitky stěžovatelky, že obecné soudy opomněly vzít v úvahu nález Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 1948 sp. zn. 690/46, pak s touto námitkou se již přesvědčivým způsobem vypořádal Nejvyšší soud tak, že uvedená okolnost není v nyní projednávané věci rozhodná. V podrobnostech postačí odkázat na str. 6 až 7 napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
15. Za problematické nepovažuje Ústavní soud ani to, že se obecné soudy v posuzované věci zabývaly otázkou, zda je stěžovatelka oprávněnou osobou podle zákona o majetkovém vyrovnání. Na výsledek sporu o určovací žalobě mělo vyřešení této otázky zásadní vliv, je proto logické, že obecné soudy tuto otázku řešily - jako otázku předběžnou. Je nutno doplnit, že posuzování restitučního nároku podle zákona o majetkovém vyrovnání se neomezuje jen na posouzení, zda je žalobce oprávněnou osobou podle zákona o majetkovém vyrovnání (viz již usnesení sp. zn. I. ÚS 1269/20).
16. Ústavní soud proto zhodnotil, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky.
17. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2022
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu