ECLI:CZ:US:2022:3.US.1338.22.1
sp. zn. III. ÚS 1338/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. H., právně zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Kalabisem, advokátem se sídlem Arbesovo nám. 2804/2, Prostějov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2020 č. j. 5 To 145/2020-1305 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021 č. j. 5 Tdo 1184/2021-1358, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho práv zaručených Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, blíže specifikovaných v ústavní stížnosti.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. 12. 2019 sp. zn. 3 T 188/2015 byli stěžovatel a právnická osoba - obchodní společnost X, uznáni vinnými přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl stěžovateli uložen podle §254 odst. 1 a §67 odst. 1, 3 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 20 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy celkem ve výši 20 000 Kč. Pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud stanovil podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Spoluobviněná právnická osoba byla podle §254 odst. 1 a §68 odst. 1 tr. zákoníku za použití §18 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, odsouzena rovněž k peněžitému trestu, a to ve výměře 20 denních sazeb po 1 500 Kč, tedy v celkové výši 30 000 Kč.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání. Krajský soud v Ostravě z jejich podnětu podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že ohledně obou obviněných korigoval znění tzv. skutkové věty, aby byla v souladu s právní větou. Po úpravě skutkových zjištění, resp. jejich popisu ve výroku o vině, krajský soud uznal oba obviněné vinnými zcela shodně, jak to učinil soud prvního stupně a oběma uložil stejné peněžité tresty včetně náhradního trestu stěžovateli. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel i právnická osoba dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. Stěžovatel v podrobně koncipované ústavní stížnosti namítá, že v řízení bylo konstantně porušováno jeho právo na spravedlivý proces, když všechny soudy selektivně hodnotily důkazy, které byly v trestním řízení použity, ignorovaly závěry plynoucí z jednotlivých důkazů (zejména ze svědeckých výpovědí, znaleckých posudků), nehodnotily účetnictví, které je v tomto řízení alfa omegou, jako celek, ale zaměřily se pouze na přezkum jeho jednotlivé části (příjmové doklady k hromadnému vstupnému), nezabývaly se porušováním trestního řádu (v souvislosti se znaleckými posudky) a v neposlední řadě si soudy sami dotvořily hypotézu o ohrožení majetkových práv, aniž by toto ohrožení bylo nějakými důkazy řádně podloženo. Podle stěžovatele byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)]. Nic takového však Ústavní soud při přezkoumání napadených rozhodnutí neshledal.
7. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval v podstatě svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
8. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry v napadených rozhodnutích jsou dostatečným způsobem odůvodněné. Všechny obecné soudy se v průběhu řízení zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzovaných trestných činů argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a presumpce neviny.
9. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu