ECLI:CZ:US:2022:3.US.1399.22.1
sp. zn. III. ÚS 1399/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného Mgr. Michalem Šrubařem, advokátem se sídlem Josefská 504/8, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2019, č. j. 11 T 177/2016-2950, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2021, č. j. 4 To 214/2019-3281, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, č. j. 6 Tdo 1357/2021-3392, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 5. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel Ústavnímu soudu navrhuje zrušení v záhlaví určených rozhodnutí Městského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud"), Krajského soudu v Brně (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu, neboť je názoru, že těmito rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 odst. 3 Listiny, čl. 8 odst. 2 věty první Listiny, čl. 39 Listiny, čl. 7 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále jeho právo na spravedlivý proces a princip presumpce neviny.
2. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatel původně k ústavní stížnosti nepřiložil kopie napadených rozhodnutí a označil ji zřejmě nedopatřením za směřující namísto proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, č. j. 6 Tdo 1357/2021-3392, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1289/2016, ovšem k výzvě Ústavního soudu dle §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu k zaslání kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva a z důvodu urychlení řízení i k zaslání kopií ostatních napadených rozhodnutí veřejné moci Ústavnímu soudu poslal právě kopii usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, č. j. 6 Tdo 1357/2021-3392. Jelikož tímto usnesením bylo rozhodnuto o dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, neměl Ústavní soud pochyby o tom, že právě toto usnesení Nejvyššího soudu chtěl stěžovatel učinit předmětem řízení před Ústavním soudem.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu dle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve formě spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku, za nějž byl dle §209 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v délce čtyřiceti měsíců, pro jehož výkon byl dle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli a jeho spoluobviněnému byla rovněž uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit společnosti Sillet Group, a.s. (dále jen "poškozená") na náhradě škody částku 1 206 660 Kč. V dané věci se jednalo již o několikátý rozsudek nalézacího soudu, neboť předchozí meritorní rozhodnutí rušily na podkladě opravných prostředků ve prospěch stěžovatele a jeho spoluobviněných jak odvolací soud, tak Nejvyšší soud.
4. Skutek kladený stěžovateli za vinu, měl spočívat, stručně řečeno, v tom, že jako osoby fakticky jednající jménem společnosti X (dále jen "spoluobviněná"), která měla uzavřenou mandátní smlouvu s poškozenou, spolu s dalším spoluobviněným, jednatelem spoluobviněné, měli v úmyslu se neoprávněně obohatit provizemi za zprostředkování pojistných smluv poškozené dílem sami a dílem prostřednictvím tří osob samostatně výdělečně činných, které měly s poškozenou uzavřeny smlouvy o zprostředkování, v období druhé poloviny roku 2013 poškozené doručit 83 fiktivně uzavřených smluv o životním pojištění či návrhů na jejich uzavření, přičemž zákazníci tyto smlouvy nikdy neuzavřeli či návrhy nepodepsali, případně je uzavřeli pouze formálně s tím, že pojistné nebudou hradit, ale bude je za ně po dobu nutnou k vyplacení provize od poškozené hradit spoluobviněná, a k hrazení pojistného skutečně nedocházelo buď vůbec, nebo pouze po dobu nutnou pro vyplacení provize poškozenou, čímž měli způsobit poškozené škodu v souhrnné výši 1 206 660 Kč a ve stejné výši se obohatit, tedy pro pojišťovny takové pojistné smlouvy neměly žádný ekonomický smysl a cílem spoluobviněných bylo toliko vylákat z poškozené provize za jejich uzavření (dále jen "předmětný skutek").
5. Stěžovatel, jeho spoluobviněný i spoluobviněná napadli rozsudek nalézacího soudu odvoláním v celém rozsahu, na jehož podkladě odvolací soud dle §258 odst. 1 písm. b), d) a e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil rozsudek v některých bodech výroku o vině, ve výroku o trestech a ve výroku o náhradě škody. Dle §259 odst. 3 písm. b) trestního řádu rozhodl odvolací soud nově tak, že stěžovatele uznal vinným jen z 56 bodů (uzavřených smluv) předmětného skutku za současného zpřesnění formulace jednotlivých bodů, s doplněním, že stěžovatel i jeho spoluobvinění věděli, že pojistníci předmětné smlouvy či jejich návrhy nepodepsali a že buď smlouvy uzavřít nechtěli, tedy neměli pojistný zájem, nebo pojistný zájem měli pouze proto, že jim bylo přislíbeno, že za ně pojistné bude hradit spoluobviněná, čímž získali souhrnnou částku 1 047 954 Kč, přičemž jejich jednání směřovalo k získání částky až 1 166 449,50 Kč, čímž poškozené vznikla škoda na provizích, které musela vrátit jednotlivým pojišťovnám, škoda v celkové výši 937 945,50 Kč. Tento skutek pak odvolací soud právně kvalifikoval jako zločin podvodu dle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu dle §21 odst. 1 trestního zákoníku a stěžovatele odsoudil dle §209 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce třiceti měsíců, jehož výkon dle §81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu dle §82 odst. 1 trestního zákoníku v délce trvání čtyř let za současného uložení povinnosti dle svých sil splácet škodu dle §82 odst. 2 trestního zákoníku. Pro zbývajících 16 bodů předmětného skutku odvolací soud stěžovatele zprostil obžaloby dle §226 písm. b) trestního řádu. Dle §228 odst. 1 trestního řádu odvolací soud uložil stěžovateli a jeho spoluobviněnému, aby společně a nerozdílně zaplatili poškozené na náhradě škody částku 811 595,50 Kč, přičemž dle §229 odst. 2, odst. 3 trestního řádu odkázal poškozenou se zbytkem jejího nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl svým napadeným usnesením dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
III. Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel po stručné rekapitulaci vývoje řízení před obecnými soudy předkládá Ústavnímu soudu námitky proti vadám napadených rozhodnutí, které je dle jeho názoru zatěžují vadami neústavnosti. Jsou jimi: 1) tendenčně provedené dokazování; 2) nedodržení vlastního právního názoru odvolacím soudem; 3) nesprávný právní názor v otázce tzv. pojistného zájmu. Podstata jednotlivých námitek tkví v následujícím:
8. Ad 1) stěžovatel napadá fakt, že nalézací soud ani ostatní obecné soudy nevyslechly všechny údajné poškozené, a přesto i u těch, které nevyslechli, učinily závěr, že pojistná smlouva uzavřena nebyla či že byla fingovaná. Dle stěžovatele takový přístup není možný, neboť mezi jednotlivými případy bylo třeba důsledně rozlišovat na jedné straně, zda klient smlouvu neuzavřel vůbec či zda ji uzavřel bez úmyslu pojistné dle smlouvy platit, a na druhé straně, zda ji uzavřel s úmyslem pojistnou smlouvu řádně plnit. Stejně tak je třeba rozlišovat, zda u každého jednotlivého případu byl přímo stěžovatel, nebo naopak jiný zprostředkovatel, neboť o okolnostech uzavírání smluv třetími osobami nemohl mít stěžovatel povědomost. Stěžovatel rovněž poukazuje konkrétně na výpovědi některých jednotlivých svědků a vyvozuje z nich, že tyto nesvědčí pro závěr o tom, že by skutečně klienti neměli o uzavření pojistných smluv zájem. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že již samotným zproštěním v některých bodech obžaloby bylo nade vší pochybnost prokázáno, že část činnosti spoluobviněné byla legální, proto je třeba u jednotlivých případů důsledně zjišťovat, zda šlo o řádně uzavřenou smlouvu, či nikoliv. Stěžovatel dále poukazuje na to, že svědkyně P., dříve R., prokazatelně lhala, uváděla-li, že pouze podepisovala prázdné formuláře smluv, ale sama je neuzavírala, neboť dvě svědkyně vypověděly opak. Jestliže pak obecné soudy dovodily, že jedna z klientek vůbec neexistuje, šlo pravděpodobně jen o důsledek administrativního pochybení při sepisu jejích údajů, neboť jde o jediný případ ze všech, z čehož rovněž nelze dovozovat, že tato klientka neexistovala a že by uzavřít pojistnou smlouvu nechtěla.
9. Ad 2) stěžovatel poukazuje na to, že odvolací soud ve svém vlastním předešlém usnesení ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 4 To 262/2017, jímž zrušil předchozí odsuzující rozsudek, vyčetl nalézacímu soudu, že vyslechl jen několik klientů a dovodil i ve vztahu k těm, které nevyslechl, že i vůči nim stěžovatel a jeho spoluobviněný jednali stejně. Stěžovatel má tedy za to, že nyní odvolací soud zcela obrátil, a ačkoliv dříve nebyl ochoten připustit, že by mohla být vina stěžovatele prokázána ve vztahu k určitému klientovi bez jeho výslechu, nyní otočil, a přestože v několika nejkřiklavějších případech, v nichž nebylo prokázáno, že by smlouvy byly uzavřeny bez vážné vůle klientů, stěžovatele obžaloby zprostil, v několika dalších případech, v nichž výslech klientů nebyl proveden, a tedy ani nebyly objasněny okolnosti uzavření smlouvy nade vší pochybnost, stěžovatele vinným uznal.
10. Ad 3) stěžovatel předkládá tezi, že situace, v níž by oslovení klienti, kteří smlouvy uzavřeli, neměli pojistný zájem, nemohla nastat. Pojistný zájem na životě a zdraví je dán vždy, což bylo vtěleno i do ustanovení §2762 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Argument Nejvyššího soudu, že k předmětnému skutku došlo před nabytím účinnosti občanského zákoníku, považuje stěžovatel za lichý, neboť občanský zákoník výslovně upravil řadu skutečností a právních principů, které platily i dříve, ale neměly legislativní oporu. S pojmem "pojistný zájem" přitom pracovala již předchozí právní úprava, a to v §3 písm. n) zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů v tehdy platném a účinném znění (dále jen "zákon o pojistné smlouvě").
IV. Posouzení Ústavním soudem
11. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel svou ústavní stížností toliko opakuje argumenty, s nimiž se již důkladně vypořádaly obecné soudy, a to aniž by na výslovnou reakci na ně v odůvodnění napadených rozhodnutí jakkoliv odpověděl a přesvědčivě je vyvrátil. Místo toho stěžovatel usiluje o to, aby jeho námitky znovu bez přihlédnutí k dosavadnímu vývoji v řízení izolovaně posoudil sám Ústavní soud, a to s výsledkem příznivým pro stěžovatele. To se však míjí s postavením Ústavního soudu v systému moci soudní i s účelem ústavní stížnosti.
13. Obecné soudy se stěžovatelovou věcí zabývaly velmi podrobně, opakovaně v řízení před nimi docházelo k rušení meritorních rozsudků na podkladě opravných prostředků ve prospěch stěžovatele, a to včetně zásahu Nejvyššího soudu na podkladu podaného dovolání, ostatně i v nyní napadeném rozsudku odvolací soud stěžovatele oproti soudu nalézacímu zprostil z 16 bodů obžaloby. Takový přístup obecných soudů rozhodně nesvědčí o tom, že by vůči stěžovateli postupovaly jednostranně, tendenčně či předpojatě. V napadených rozhodnutích naopak obecné soudy vyložily, které body obžaloby vzaly za prokázané a na základě jakých důkazů, přičemž potřebnou pozornost věnovaly i rozdílům ve způsobech dokazování okolností uzavírání jednotlivých smluv, jakož i rozdílům ve skutkových zjištěních ohledně nich učiněných. Obecné soudy tedy odlišovaly případy, v nichž bylo prokázáno, že klienti smlouvy neuzavřeli vůbec či že je uzavřeli bez vážné vůle plnit dlouhodobě obsah pojistných smluv, od případů, kdy takový závěr učiněn být nemohl. K jednotlivým námitkám uvádí Ústavní soud následující:
14. Námitce 1) nelze přisvědčit. Stěžovatel jejím prostřednictvím brojí proti procesu dokazování a jeho výsledkům, přičemž předkládá vlastní úvahy o míře důkazu prokázání jednotlivých případů a vlastní interpretace těch důkazů, které byly provedeny. Jak Ústavní soud ovšem ustáleně ve své rozhodovací praxi uvádí, procesy dokazování a ustalování skutkového stavu činěného na jeho podkladě jsou v trestním řízení ovládány zásadou volného hodnocení důkazů. Ta je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].
15. Proces dokazování však nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
16. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
17. Prokázání stěžovatelovy viny v nynější věci žádným z těchto deficitů netrpí. Stěžovatelův argument lze v zásadě formulovat tak, že bez výslechu konkrétního klienta nemohl nikdy žádný obecný soud dovodit, že i v jeho případě šlo o smlouvu uzavřenou podvodně toliko za účelem vylákání provize od poškozené. Tato dedukce však není pravdivá. Jak uvedeno výše, jednou z podstatných komponent zásady volného hodnocení důkazů je i to, že neexistuje pevně daná směrnice, která by v trestním řízení určovala, který okruh skutečností musí být prokazován kterým konkrétním důkazním prostředkem. Obecné soudy vynaložily úsilí kontaktovat všechny údajné klienty a tam, kde neuspěly (zpravidla v důsledku nesprávně uvedených údajů ve smlouvách či jejich návrzích), si byly dobře vědomy skutečnosti, že v některých případech zjištění skutkového stavu komplikovala nemožnost je vyslechnout. V těchto případech však obecné soudy nevycházely paušálně z presumpce, že i v těchto případech šlo o podvodně uzavřené smlouvy, ale skutkové závěry k této okolnosti vyvodily individuálně na základě jiných důkazů.
18. Těmi byly zejména nesprávné a zastaralé údaje o klientech v předmětných pojistných smlouvách a jejich návrzích, svědčící o tom, že s klienty nikdo ve skutečnosti nejednal či že bylo využito údajů o klientech z jiných historických podnikatelských aktivit, ze sdělení poškozené, která získala pojistné kmeny předmětných údajných klientů, přičemž nesprávnost a neúplnost údajů byla ověřena i policejním orgánem, o čemž byl sepsán úřední záznam, z dokumentů potvrzujících i v těchto případech zánik pojistného vztahu pro neplacení pojistného ze strany klientů, z výpovědi předsedy představenstva poškozené, který vylíčil, jakým způsobem poškozená údajné klienty kontaktovala a jak ověřovala nesprávné údaje ve smlouvách či jejich návrzích, příp. i nepravé podpisy na nich, jakož i to, že oslovení popřeli, že by prováděli jakékoliv platby pojistného, dále i z výslechu svědkyně P., dříve R., která potvrdila, že uvedení údajní klienti, které obecné soudy nevyslechly, neboť se je nepodařilo zkontaktovat, smlouvy nepodepsali.
19. Tyto nepřímé důkazy se týkaly všech údajných klientů, které jmenovitě stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí. V odůvodnění napadených rozhodnutí se této otázce věnovaly podrobně všechny tři ve věci činné obecné soudy (viz s. 51 až 58 napadeného rozsudku krajského soudu, bod 18. napadeného rozsudku odvolacího soudu, či bod 18. napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Za této situace Ústavní soud nemůže konstatovat, že by se závěr obecných soudů o tom, že i v případě osobně nevyslechnutých svědků se jednalo o zcela fiktivní smlouvy, vybočoval z mezí, které procesu dokazování vytyčuje ústavní pořádek a zásada volného hodnocení důkazů.
20. Lze doplnit, že klade-li stěžovatel obecným soudům za vinu, že nevyslechly osobu, již se při vynaložení potřebného úsilí nepodařilo ztotožnit s reálnou žijící osobou, klade na obecné soudy břemeno, které je nemožno unést. Stěžovatelova námitka, že uvedená osoba nebyla fiktivní, ale že pravděpodobně došlo při uzavírání smlouvy k přepsání se v osobních údajích, je ryzí spekulace, kterou stěžovatel ničím nedokládá. Pokud přitom tvrdí, že šlo o reálnou osobu, která navíc chtěla smlouvu o životním pojištění uzavřít, nemohlo by pro orgány činné v trestním řízení, natož pak pro něj, být těžké tuto osobu ztotožnit, neboť údajné přepsání by muselo být velmi rychle odhaleno v průběhu následných procesů ze strany příslušné pojišťovny, navazujících na zprostředkování pojištění.
21. Co se týče dílčí stěžovatelovy námitky, že je třeba důsledně rozlišovat mezi smlouvami, které zprostředkovával osobně, a smlouvami, které zprostředkovávaly jiné osoby, tato ignoruje skutkové zjištění obecných soudů, že stěžovatel a jeho spoluobviněný oslovovali své známé, s nimiž již dříve spolupracovali v oboru finančního poradenství, aby získali co nejvíce kontaktů na klienty, které následně uváděli ve fiktivních smlouvách (srov. s. 51 napadeného rozsudku nalézacího soudu), přičemž tyto osoby samy žádné smlouvy neuzavíraly, pouze podepisovaly to, co jim předložil stěžovatel či jeho spoluobviněný (srov. bod 14. na s. 62 napadeného rozsudku nalézacího soudu), a těmto osobám v zásadě stěžovatel a jeho spoluobviněný ani nevypláceli provize (srov. s. 58 napadeného rozsudku nalézacího soudu).
22. Jakoukoliv vadu neústavnosti napadených rozhodnutí nelze dovodit ani ze stěžovatelem účelově z kontextu vytržených údajných částí výpovědí některých svědků-údajných klientů. Stěžovatel v rámci této dílčí námitky předkládá vlastní tvrzení skutkových zjištění a jejich hodnocení, jiné než jaké provedly obecné soudy, vůči nimž se nijak argumentačně nevymezuje, ale toliko se snaží bez bližšího zdůvodnění před Ústavním soudem prosadit vlastní skutkovou verzi. Ani u jednoho svědka či svědkyně, o nichž stěžovatel tvrdí, že v řízení vypověděli, že smlouvy vážně uzavřít chtěli, nic takového obecné soudy nezjistily.
23. Tak svědek I. P. vypověděl dle skutkových zjištění obecných soudů pravý opak (srov. s. 42 napadeného rozsudku nalézacího soudu), neboť potvrdil, že nikdy neměl zájem cokoliv platit a pojistné po dobu jednoho roku za něj měla platit třetí osoba, že smlouvu s ním neuzavírala zprostředkovatelka, která je uvedena na smlouvě, ale nějaký muž, a že podpis na smlouvě není jeho. Svědkyně J. (srov. s. 45 napadeného rozsudku nalézacího soudu) taktéž nepotvrdila, že by smlouvu uzavřela, uznala svůj podpis na ní, ale uvedla, že na ni nic neplatila a ani neměla v úmyslu platit, ani částku 1 200 Kč v roce 2013 neplatila na pojistném ona. Svědkyně Č. (srov. s. 46 napadeného rozsudku nalézacího soudu) popřela, že by nějakou pojistnou smlouvu uzavírala, podepisovala nějaký přivýdělek, nikdo po ní nechtěl žádnou platbu, a kdyby jí někdo sliboval, že za ni rok bude platit pojistné, nevěřila by mu. Osoba K. Š., kterou stěžovatel označuje jako další z těch, které měly vypovědět, že smlouvu vážně uzavřít chtěly, zcela absentuje v popisu skutku mezi poškozenými, patrně stěžovatel mínil svědkyni K. Š., u níž však současně namítal, že ji obecné soudy vůbec nevyslechly. V tomto bodě je tedy ústavní stížnost vnitřně nekoherentní a námitka stěžovatele nelogická. Svědek S. sice (srov. s. 45 napadeného rozsudku nalézacího soudu) vypověděl, že smlouvu podepsal a následně se změnila jeho finanční situace, také ovšem vypověděl, že žádné pojistné nikdy neplatil, o osud smlouvy se nijak dále nezajímal, a jestli za něj někdo nějaké splátky zaplatil, neví kdo a proč. Pokud i tuto výpověď obecné soudy hodnotily jako svědčící o toliko fingovaném uzavření smlouvy, těžko to Ústavní soud může považovat za extrémní nesoulad s provedeným důkazem. Kdyby svědek skutečně měl vážný zájem na uzavření smlouvy a následně se podmínky změnily, vypověděl by ji či by se alespoň zajímal u pojišťovny či přinejmenším zprostředkovatele o možnostech jejího zrušení a nepochybně by nebyl lhostejný k tomu, že se zavázal platit měsíčně nějakou částku, ale žádnou částku neplatí. Svědkyně S. výslovně vypověděla, že nabídku stěžovatele odmítla, nelíbila se jí, i když jí nabídl, že jí udělá pojistku zadarmo, odmítla to, protože na věci, které jsou zadarmo, nevěří, přesto jí pak chodily od pojišťovny výzvy k úhradě částek 4 500 Kč. Obecné soudy se tedy nemohly dopustit žádného pochybení, pokud z explicitní výpovědi svědkyně, že žádnou smlouvu neuzavřela, vyvodily, že žádnou smlouvu neuzavřela. Poslední stěžovatelem uvedenou výpovědí byla výpověď svědkyně K., o níž uvádí, že si nic nepamatuje, z čehož dle jeho názoru měly obecné soudy dovodit, že šlo o fiktivní smlouvu. Ani to se však nezakládá na pravdě, neboť tato svědkyně jednak patří do okruhu těch, které se nepodařilo zkontaktovat, jednak obecné soudy k tomuto závěru dospěly na základě nepřímých důkazů (viz výše) a výpovědi svědkyně P., dříve R., která měla dle textu smlouvy tuto zprostředkovávat, avšak obecné soudy uvěřily její výpovědi, že pouze podepsala nevyplněný formulář, s nímž pak následně operoval stěžovatel (srov. bod 18. napadeného rozsudku odvolacího soudu).
24. Stejný názor si Ústavní soud učinil i ohledně údajného prokázání nepravdivosti výpovědi svědkyně P., dříve R. Jednak, jak Ústavní soud vyložil výše, spadá hodnocení jednotlivých důkazů do sféry zásady volného hodnocení důkazů, a tedy je doménou tohoto soudu, který jednotlivý důkaz provedl, jednak stěžovatel tuto dílčí námitku opírá o skutková zjištění, která obecné soudy neučinily, a stěžovatel neprokazuje opak. Uvádí-li, že nepravdivost výpovědi svědkyně P., dříve R., vyplývá z výpovědí svědkyň H. a B., pak ani jedna z nich dle rekapitulace jejich výpovědi dle příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu nic takového nevypověděla (srov. jeho s. 48 a 46).
25. Ústavní soud tedy uzavírá, že pokud stěžovatel vychází ze skutkových zjištění odlišných od těch, která učinily obecné soudy, a nenabízí žádné přesvědčivé zdůvodnění, jak je možné, že v rekapitulaci skutkových zjištění obecných soudů se nachází zcela odlišné informace než ty, o nichž tvrdí, že by se v nich nacházet měly, Ústavní soud to považuje toliko za nedůvodné a od počátku k neúspěchu odsouzené prosazování vlastních skutkových zjištění bez opory v průběhu řízení před obecnými soudy. Postavení Ústavního soudu v systému moci soudní se totiž neslučuje s tím, aby Ústavní soud aktivně sám bez argumentačního přispění stěžovatele vyhledával, zda v předložené věci není nic, co by svědčilo jeho neodůvodněné či nevysvětlené námitce, v tomto případě, zda náhodou nedošlo k nějaké deformaci důkazu, když stěžovatel sám nic takového nenamítá a pouze předkládá vlastní izolovaná skutková zjištění a jejich interpretaci odlišnou od těch, které provedly obecné soudy.
26. K námitce 2) Ústavní soud podotýká, že odvolací soud se při zrušení předchozího rozsudku nalézacího soudu vymezil toliko proti paušálnímu závěru, že fiktivní či neplatně uzavřené byly všechny smlouvy dle obžaloby, tedy proti zobecňování skutkových zjištění učiněných na základě výslechu jen některých poškozených ve vztahu k ostatním případům, k nimž nic dalšího zjišťováno nebylo. Uložil-li nalézacímu soudu, aby se jednotlivými údajnými klienty a jejich obchodními případy zabýval individuálně, pak tento pokyn nalézací soud splnil, pokud učinil všechny kroky k tomu, aby vyslechl všechny poškozené, a to přesto, že u některých z nich se mu to nepodařilo. Sama skutečnost, že pro nesprávnost či neaktuálnost údajů nelze vůbec identifikovat či kontaktovat klienta, který by měl dle obhajoby řádně plnit své povinnosti z pojistné smlouvy, nepochybně má vypovídací hodnotu ohledně podmínek jejího uzavření. Posuzována izolovaně by jistě taková skutečnost nepostačovala pro závěr o stěžovatelově vině, nicméně, jak již bylo rozvedeno výše, v případě těch údajných klientů, které se vůbec nepodařilo kontaktovat, vycházely obecné soudy ústavně konformním způsobem i z dalších nepřímých důkazů, které vytvářely ve svém souhrnu uzavřený řetězec.
27. Ani námitku 3) nehodnotil Ústavní soud jako byť hypoteticky důvodnou. Stěžovatel do jejího centra staví výklad pojmu "pojistný zájem" dle §2762 odst. 1 občanského zákoníku, který, jak sám stěžovatel připouští, vytváří právní domněnku zájmu pojistníka na vlastním životě a zdraví. V trestním řízení však žádné hmotněprávní domněnky s výjimkou presumpce neviny neplatí (srov. např. FENYK, J.; GŘIVNA, T.; CÍSAŘOVÁ, D. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 345), a proto výklad tohoto pojmu ani úvahy nad tím, zda bylo možno dovodit takovouto domněnku již v době předmětného skutku (tj. před nabytím účinnosti občanského zákoníku), vůbec nebyly relevantní pro rozhodnutí o stěžovatelově vině.
28. Občanskoprávní domněnka mající za cíl upravit břemeno tvrzení a břemeno důkazní totiž nevypovídá nic o tom, zda v daném konkrétním případě skutečně zájemce či pojistník subjektivně pojistný zájem pociťovali, což je základním předpokladem zájmu na uzavření pojistné smlouvy. Tyto dva zájmy přitom nelze směšovat. Jak správně poukázal Nejvyšší soud v bodě 19. napadeného usnesení, obecné soudy vzaly za prokázané, že předmětný okruh údajných klientů, kteří smlouvy či jejich návrhy formálně podepsali, neměl na uzavření smluv zájem a údajní klienti je uzavřít odmítli či ani nevěděli, že něco podepsali. Právně relevantní zájem na uzavření pojistné smlouvy totiž zdaleka nemusí mít každý, u koho by po uzavření pojistné smlouvy byl ve smyslu občanského zákoníku dán pojistný zájem, což plyne už z prostého faktu, že životní pojištění není ze zákona obligatorní. Je na každém zájemci o ně, aby si provedl úvahu, zda chce právně řešit riziko nastoupení pojistné události, pokud ano, zda je pro něj nejvhodnějším řešením právě uzavření pojistné smlouvy, a jestliže je i na tuto otázku odpověď kladná, zda je schopen plnit smluvní povinnosti vyplývající z ní, zejména platit pojistné. Pokud tak obecné soudy vzaly za prokázané, že u tohoto okruhu klientů absentovala vážně míněná vůle se takto zavázat, ničeho na závěru o vině stěžovatele nemůže změnit to, že občanský zákoník presumuje po uzavření pojistné smlouvy pojistný zájem, ani to, že tento pojem uvedl odvolací soud v popisu skutku, neboť z kontextu i ostatního obsahu popisu skutku je zřejmé, že chtěl vyjádřit zájem na uzavření pojistné smlouvy.
V. Závěr
29. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí v těchto ani v postupu předcházejícím jejich vydání neshledal nic, co by v mezích stěžovatelových námitek svědčilo o porušení některého jeho ústavně zaručeného základního práva či svobody. Žádné flagrantní porušení některého stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu