ECLI:CZ:US:2022:3.US.1410.22.1
sp. zn. III. ÚS 1410/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti lv & vf s. r. o., sídlem Primátorská 296/38, Praha 8 - Libeň, zastoupené JUDr. Valerií Vodičkovou, advokátkou, sídlem Vodičkova 792/40, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2022 č. j. 23 Cdo 307/2022-80, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2021 č. j. 2 Cmo 162/2021-53 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2021 č. j. 41 Cm 25/2020-30, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a městysu Hořice na Šumavě, sídlem Hořice na Šumavě 40, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen "rozhodčí soud") usnesením dne 20. 5. 2020 sp. zn. Rsp 224/19 z důvodu nedostatku své pravomoci zastavil řízení, v němž stěžovatelka (v rozhodčím řízení žalující strana, resp. žalobkyně v řízení před obecnými soudy) po vedlejším účastníkovi řízení (v rozhodčím řízení žalovaná strana, resp. žalovaný v řízení před obecnými soudy) požadovala zaplacení částky ve výši 5 949,70 Kč s příslušenstvím. Rozhodčí soud současně nálezem ze dne 20. 5. 2019 sp. zn. Rsp 224/19 uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady rozhodčího řízení ve výši 13 068 Kč.
3. Stěžovatelka se následně žalobou podanou na základě §31 písm. b) a f) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), domáhala zrušení výše uvedeného rozhodčího nálezu. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 26. 3. 2021 č. j. 41 Cm 25/2020-30 žalobu na zrušení rozhodčího nálezu zamítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Městský soud konstatoval, že vedlejšímu účastníkovi řízení vznikly v rozhodčím řízení náklady, které mu je stěžovatelka povinna nahradit podle §38 odst. 1 ve spojení s §55 odst. 5 Řádu rozhodčího soudu, neboť zavinila zastavení rozhodčího řízení. Ve vztahu k formě rozhodnutí o nákladech rozhodčího řízení soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. 23 Cdo 2950/2010, z něhož vyplývá, že o náhradě nákladů rozhodčího řízení lze rozhodnout pouze nálezem, přestože by jinak byly dány důvody pro ukončení řízení usnesením. Podle městského soudu přiznáním nákladů rozhodčího řízení vedlejšímu účastníkovi řízení nebyl naplněn důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. b) ani písm. f) zákona o rozhodčím řízení. Městský soud se již nezabýval jinými rozhodnutími rozhodčího soudu s jiným odlišným názorem, neboť je nepovažoval za závazná.
4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 23. 9. 2021 č. j. 2 Cmo 162/2021-53 rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). K rozsudku městského soudu doplnil s odkazem na §151 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), že náklady rozhodčího řízení je třeba vypořádat i v případě jeho zastavení pro nedostatek pravomoci rozhodčího soudu o věci jednat.
5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 3. 2022 č. j. 23 Cdo 307/2022-80 odmítl, jelikož nebylo přípustné. U části námitek Nejvyšší soud shledal, že nesplňovaly podmínku vylíčení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti. Otázka, zda může rozhodčí soud vydat rozhodčí nález poté, co rozhodčí řízení skončilo doručením usnesení o vyslovení nedostatku pravomoci ve věci rozhodnout, pak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohla založit, neboť jí stěžovatelka toliko zpochybňovala skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů. Otázka, zda může rozhodčí soud rozhodnout o uložení povinnosti hradit náklady jedné ze stran v případě, kdy není dána pravomoc rozhodčího soudu pro neexistenci platné rozhodčí doložky, přípustnost dovolání rovněž nemohla založit, neboť závěr vrchního soudu, že nedostatek pravomoci rozhodčího soudu z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy nebrání vydat rozhodčí nález o náhradě nákladů řízení, byl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozsudek ze dne 12. 2. 2018 sp. zn. 23 Cdo 4461/2017 a usnesení ze dne 28. 1. 2022 sp. zn. 23 Cdo 3508/2022), z níž vyplývá, že stěžovatelka se samotným podáním návrhu na vydání rozhodčího nálezu dobrovolně podřídila pravidlům, podle nichž rozhodčí soud rozhoduje, což lze vztáhnout i na rozhodování o nákladech rozhodčího řízení, aniž by na tento závěr měla vliv skutečnost, že rozhodčí řízení skončilo usnesením o zastavení řízení, v němž rozhodčí soud konstatoval, že nemá pravomoc k meritornímu rozhodnutí věci z důvodu neplatné rozhodčí doložky.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí s povinností uhradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady rozhodčího řízení stanovené rozhodčím nálezem ze dne 20. 5. 2020 sp. zn. Rsp 224/19. Nejvyššímu soudu vytýká, že věc posoudil právně a skutkově nesprávně a jeho odkaz na předchozí rozhodnutí (sp. zn. 23 Cdo 4461/2017) je nesprávný, neboť v něm šlo o jiný skutkový stav a byla v něm řešena jiná otázka (šlo o povinnost rozhodčího soudu vrátit v případě zastavení řízení pro nedostatek pravomoci rozhodčí poplatek). Namítá, že soudy rozhodující v nyní projednávané věci neseznaly rozdíl mezi rozhodčím poplatkem a náklady řízení. Nejvyšší soud podle stěžovatelky dokonce rozhodl v rozporu s jeho výše citovaným rozsudkem. V něm byl totiž vysloven názor, že rozhodčí řízení při neexistenci rozhodčí doložky končí usnesením o zastavení rozhodčího řízení podle §15 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení. Žádný nález, jímž by byly stanoveny náklady řízení, se podle stěžovatelky nevydává a tvrdí-li Nejvyšší soud opak, porušuje tím stěžovatelčino právo na spravedlivý proces. Usnesení Nejvyššího soudu považuje rovněž za nedostatečně odůvodněné. Odkaz Nejvyššího soudu na ustálenou judikaturu se týkal pouze případů, kdy rozhodčí soud zaplacený rozhodčí poplatek nevrátil. Stěžovatelka opakovaně poukazuje na znění Řádu rozhodčího soudu, z něhož se podává, že je-li řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci rozhodčího soudu, nelze rozhodovat ani o věci samé, ani o náhradě nákladů, které stranám v souvislosti s řízením týkajícím se pravomoci rozhodčího soudu vznikly. Stěžovatelka poukazuje na rozhodovací praxi rozhodčího soudu v jiných věcech, která je v souladu s jejím názorem, že nelze rozhodovat v případě zastavení rozhodčího řízení pro nedostatek pravomoci o náhradě nákladů. Vyslovuje přesvědčení, že rozhodčí soud vydáním nálezu o náhradě nákladů překročil svoji pravomoc, a proto měl být jeho nález zrušen. Není-li dána pravomoc rozhodčího soudu, nemůže být účastníkům řízení uložena jakákoliv povinnost na základě Řádu rozhodčího soudu. Obecným soudům v této souvislosti vytýká i nesprávnou aplikaci §55 odst. 5 a 6 Řádu rozhodčího soudu, kdy o nákladech řízení lze rozhodnout až v případě, kdy je postaveno na jisto, že rozhodčí soud může věc meritorně projednat a rozhodnout. Stěžovatelka dále namítá, že soudy (zejména městský soud) neprovedly bez řádného odůvodnění jí navržené důkazy (jiná rozhodnutí rozhodčího soudu či stanoviska předsednictva rozhodčího soudu), jimiž by bylo prokázáno, jakým způsobem rozhoduje rozhodčí soud ve skutkově obdobných věcech.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud předesílá, že stěžovatelka sice brojí proti rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla zamítnuta její žaloba na zrušení rozhodčího nálezu, fakticky jí jde ale o náklady řízení, k jejichž úhradě byla zavázána v rozhodčím řízení. Tyto náklady rozhodčího řízení jsou navíc ve výši, která je na samé hranici bagatelnosti (13 068 Kč). Již jen tato skutečnost by stěžovatelku značně diskvalifikovala k podání úspěšné ústavní stížnosti. Jak totiž Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01 nebo ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07 aj. (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] konstatoval, v bagatelních věcech - s výjimkou extrémních rozhodnutí - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena. V případě bagatelních věcí je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky. Bagatelní věci totiž nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (k tomu viz např. usnesení ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3878/13).
10. Nicméně vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci nejde o klasický spor o náklady řízení, nýbrž celá věc má širší aspekty, Ústavní soud se jí zabýval. Žaloba stěžovatelky na zrušení rozhodčího nálezu, jímž bylo v situaci, kdy došlo k zastavení řízení pro nedostatek pravomoci rozhodčího soudu, rozhodnuto o nákladech rozhodčího řízení, byla zamítnuta, neboť obecné soudy na čele s Nejvyšším soudem výkladem relevantních předpisů (zákona o rozhodčím řízení a Řádu rozhodčího soudu) a s odkazem na svoji judikaturu dovodily, že vydání nálezu o nákladech řízení není za dané situace vyloučeno. Ústavní soud předně nemá žádné výhrady proti závěrům vyplývajícím z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4461/2017, že účastník sporu se již samotným podáním návrhu na vydání rozhodčího nálezu dobrovolně podřizuje pravidlům, podle nichž rozhodčí soud rozhoduje. Jakkoliv se tento rozsudek týkal rozhodčího poplatku, tedy nikoliv vysloveně nákladů rozhodčího řízení, je zcela ve výkladové pravomoci Nejvyššího soudu (příp. i soudů nižších stupňů), aby výkladem podústavního práva nalezl řešení a případně výkladovou mezeru doplnil. To se stalo v tomto případě, kdy Nejvyšší soud vztáhl závěry z rozsudku sp. zn. 23 Cdo 4461/2017 i na skutkový stav v nyní posuzované věci, tedy na řešení otázky nákladů rozhodčího řízení.
11. Ústavní soud při své přezkumné pravomoci pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebo práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy [srov. např. nález ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 1852/19 (N 182/96 SbNU 300); či nález ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 3733/15 (N 186/87 SbNU 556); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V nyní posuzované věci Ústavní soud žádné pochybení Nejvyššího soudu, ani soudů nižších stupňů, v tomto směru neshledal.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze polemizuje se závěry a hodnocením věci ze strany obecných soudů, přičemž svoje námitky v průběhu řízení stále opakuje. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
13. Vedle výše uvedeného je třeba poukázat i na další aspekt vyplývající z napadených rozhodnutí. Byla to stěžovatelka, která iniciovala rozhodčí řízení. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, jakož i ze samotných rozhodnutí rozhodčího soudu se přitom podává, že rozhodčí soud k otázce své pravomoci prováděl dokazování a nařídil ústní jednání. Vedlejší účastník řízení se k žalobnímu návrhu vyjadřoval a zúčastnil se i ústního jednání. Je tedy evidentní, že mu náklady spojené s hájením svého práva vznikly. Vzhledem k tomu, že řízení o návrhu stěžovatelky na vydání rozhodčího nálezu bylo zastaveno, a to výlučně z důvodu zavinění, které bylo na její straně (podání návrhu, k jehož projednání neměl rozhodčí soud pravomoc), je zcela namístě přiznat vedlejšímu účastníkovi řízení náhradu nákladů řízení. Bylo by naopak porušením ústavně zaručených práv vedlejšího účastníka řízení, kdyby mu za daného stavu náhrada nákladů přiznána nebyla.
14. Nedůvodná je konečně námitka, že soudy neprovedly bez řádného odůvodnění jí navržené důkazy (důkazy jinými rozhodnutími rozhodčího soudu). K této námitce se v rámci odvolacího přezkumu vyslovil vrchní soud, když konstatoval, že z protokolu o jednání konaného před městským soudem dne 26. 3. 2021 vyplynulo, že stěžovatelkou zmiňovaná usnesení rozhodčího soudu byla k důkazu provedena, a to včetně všech dalších listin k důkazu navržených.
15. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, stejně jako jemu předcházející rozsudky vrchního soudu a městského soudu, považuje za ústavně konformní výraz jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy), jež není poznamenáno žádným pochybením, které by nasvědčovalo porušení práv stěžovatelky zaručených v čl. 36 odst. 1 nebo čl. 37 odst. 3 Listiny a odůvodnilo zásah Ústavního soudu ve formě kasačního nálezu.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu