ECLI:CZ:US:2022:3.US.1425.21.1
sp. zn. III. ÚS 1425/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Píchy, advokáta, sídlem Sladkovského 51, Jičín, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. února 2021 č. j. 25 Co 46/2021-219 a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 11. ledna 2021 č. j. 9 C 49/2017-208, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 28 ve spojení s čl. 26 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 1. 2021 č. j. 9 C 49/2017-208 (dále jen "usnesení okresního soudu") bylo státu uloženo zaplatit stěžovateli, jako ustanovenému právnímu zástupci žalobce L. Š., odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů v úhrnné výši 12 318 Kč.
3. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2021 č. j. 25 Co 46/2021-219 bylo o stěžovatelově odvolání rozhodnuto tak, že usnesení okresního soudu se potvrzuje.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel uvádí, že požadoval mimořádné zvýšení odměny dle §12a odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), avšak soudy k tomu neshledaly důvod s tím, že projednávanou věc nepovažují za náročnější oproti běžným situacím. S takovým závěrem se však stěžovatel neztotožňuje. Rozhodnutím okresního soudu byl žalobci na jeho žádost ustanoven pro sepis a podání dovolání, kdy rozhodnutí o ustanovení bylo stěžovateli doručeno jen 6 dní před uplynutím dvouměsíční lhůty, do které musí být dovolání podáno. Stěžovatel měl tedy na zpracování věci a činění úkonů jen velmi krátkou dobu, kdy do šestidenní lhůty musel natěsnat převzetí zastoupení, nahlížení do spisu a studium jeho obsahu, dvě porady s klientem ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice a vlastní sepis dovolání s doplněním dle pokynu klienta. Spis k věci byl přitom obsáhlý. Stěžovatel tak musel pracovat nad rámec běžné osmihodinové pracovní doby až do noci. Nemohl si ani dopřát řádného odpočinku a spal jen několik hodin denně. Tyto skutečnosti soudy měly reflektovat. Není spravedlivé, aby odměna byla stanovena pouze ve výši odpovídající právnímu zastoupení za zcela běžných okolností s dostatkem času, možností si práci a jednotlivé úkony rozvrhnout a naplánovat. Napadená rozhodnutí uzavírají, že časová náročnost se promítla do počtu vykonaných úkonů, které jsou stěžovateli hrazeny, nicméně stěžovatel připomíná, že první porada s klientem o délce dvě a půl hodiny byla zahrnuta v rámci převzetí a přípravy zastoupení a porady o délce dvě a půl hodiny činěné ve Věznici Valdice byly hodnoceny částkou odpovídající toliko jednomu úkonu právní služby. S argumentací stěžovatele v tomto směru se soudy dostatečně nevypořádaly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost se týká situace, kdy stěžovateli byla přiznána odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši celkem 12 318 Kč namísto jím požadované odměny ve výši 39 680 Kč a náhrady výdajů ve výši 2 798 Kč.
7. S ohledem na to Ústavní soud připomíná, že již opakovaně judikoval, že v případě žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu jde o případy tzv. bagatelní, kdy ústavní stížnost je, byť s výhradou nutnosti individuálního posouzení v některých extrémních případech flagrantních pochybení s intenzivními reálnými následky do sféry určité osoby, v podstatě vyloučena (a důvod k jiným závěrům Ústavní soud neshledává ani v případech, kdy jde o obdobné částky v jiných typech řízení). Ústavní soud tak např. ve svém usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 918/16 (všechna jeho rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) uvedl, že částky do 50 000 Kč "již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv".
8. Obdobně v usnesení ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 2599/09 Ústavní soud uvedl, že "v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod". Podobně lze odkázat např. na odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 3119/09, ze dne 4. 10. 2011 sp zn. I. ÚS 2763/11, ze dne 1. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 508/12, ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 4071/12, ze dne 7. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2294/13, ze dne 25. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3687/13, ze dne 6. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3079/14, ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 886/15 nebo ze dne 30. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 512/17.
9. Ústavní soud má za to, že posuzovaná věc je bagatelní povahy a zároveň nejsou dány ani žádné výjimečné důvody, které by navzdory tomu odůvodňovaly nutnost jeho zásahu. Stěžovatel ani nezmiňuje, že by se snad nacházel v nějaké obtížné sociální situaci, vzhledem ke které by i částka nedosahující výše 50 000 Kč pro něj představovala nějakou vysokou zátěž. Nemohlo tedy jít o zásah do jeho práv s intenzitou dosahující ústavněprávní roviny.
10. Jen pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že ústavní stížností napadená rozhodnutí nevykazují znaky libovůle, když obsahují řádné odůvodnění úvah, na kterých jsou v nich vyslovené závěry založeny.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu