ECLI:CZ:US:2022:3.US.1482.22.1
sp. zn. III. ÚS 1482/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. K., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného advokátem Mgr. Filipem Wágnerem, sídlem Olšanská 2643/1a, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2022 č. j. 13 To 66/2022-835 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 20. ledna 2022 č. j. 5 T 84/2015-823, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně č. j. 5 T 84/2015-526 ze dne 26. 4. 2015 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 13 To 313/2016-557 ze dne 30. 8. 2016 uznán vinným pokračujícím zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Zkušební doba začala běžet 30. 8. 2016.
Usnesením Okresního soudu v Kladně č. j. 5 T 84/2015-629 ze dne 23. 1. 2018 byla zkušební doba prodloužena o jeden rok, neboť stěžovatel se v jejím průběhu dopustil přečinu výtržnictví. Konec zkušební doby tak připadl na 30. 8. 2020.
Stěžovatel se dne 21. 5. 2019 dopustil dvou dopravních přestupků, a navíc v době od konce roku 2013 do svého zadržení dne 13. 10. 2019 páchal trestnou činnost kvalifikovanou jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a přečin výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle §288 odst. 1 trestního zákoníku, za níž byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 6 měsíců. Rozhodnuto bylo rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 98 T 7/2020-2991 ze dne 17. 5. 2021 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 15 To 62/2021-3167 ze dne 5. 11. 2021.
Ústavní stížností napadeným usnesením č. j. 5 T 84/2015-823 ze dne 20. 1. 2022 posléze Okresní soud v Kladně rozhodl, že se stěžovatel neosvědčil a trest odnětí svobody uložený rozsudkem téhož soudu č. j. 5 T 84/2015-526 ze dne 26. 4. 2015 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 13 To 313/2016-557 ze dne 30. 8. 2016 vykoná. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal stížnost, kterou Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením č. j. 13 To 66/2022-835 ze dne 28. 2. 2022 zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že okresní soud rozhodoval více než rok po skončení zkušební doby, a tedy ve chvíli, kdy již nastala fikce osvědčení ve smyslu §83 odst. 3 trestního zákoníku. Podle stěžovatele soud tím, že nenařídil včas veřejné zasedání, sám zavinil, že jednoroční lhůta k vydání rozhodnutí marně uplynula. Jak stěžovatel uvádí, okresní soud si již ve zkušební době zjistil, že se stěžovatel měl dopustit přestupkového jednání, a je tak údajně zjevné, že již tímto chováním nesplnil podmínku vedení řádného života. Nebyl tak dle stěžovatele důvod vyčkávat na právní moc rozhodnutí v probíhajícím trestním řízení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy není zásadně povolán k přezkumu aplikace podústavního práva, přičemž tak může činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody. Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatele směřují výhradně proti nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, musí k tomu Ústavní soud předně poznamenat, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (čl. 90 Ústavy, čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i k rozhodování o dalším výkonu trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí.
Ústavními stížnostmi, v nichž stěžovatelé namítali nesprávný výklad či aplikaci §83 odst. 3 trestního zákoníku, resp. §60 odst. 2 trestního zákona, se Ústavní soud zabýval již několikrát. Platí přitom, že v těchto věcech zachovává maximální zdrženlivost. Již v usnesení sp. zn. II. ÚS 2976/07 ze dne 24. 4. 2008 Ústavní soud uvedl, že smysl zákonné fikce je nutno spatřovat především v ochraně odsouzeného, jenž se ve zkušební době osvědčil, před nečinností soudu. Tato ochrana však dle Ústavního soudu "nemůže negovat samu podstatu podmíněného trestu odnětí svobody spočívající v odkladu výkonu trestu odnětí svobody na vymezenou dobu, ve které odsouzený - nemá-li vykonat uložený trest odnětí svobody - musí vést řádný život". Ústavní soud tak v citovaném usnesení z ústavního hlediska zaujal takový výklad, podle něhož pokud se "odsouzený dopustí ve zkušební době spáchání (úmyslného) trestného činu, nemůže se před nečinností soudu bránit odkazem na fikci uvedenou v §60 odst. 2 trestního zákona, neboť této se mohou dovolávat pouze odsouzení, kteří ve zkušební době vedli řádný život".
V navazujících rozhodnutích Ústavní soud sice tento závěr již výslovně nezopakoval, nicméně absence ústavního rozměru aplikace §83 odst. 3 trestního zákoníku v případech odsouzených, kteří nevedli ve zkušební době řádný život, se v jeho rozhodovací činnosti promítá i nadále, přičemž související ústavní stížnosti Ústavní soud odmítá pro zjevnou neopodstatněnost.
V usnesení sp. zn. III. ÚS 3888/18 ze dne 28. 5. 2019 Ústavní soud akceptoval, že odsouzený má vinu na tom, že soudy nerozhodly do jednoho roku od skončení zkušební doby, pokud tomu bylo proto, že vyčkávaly na pravomocné skončení jeho trestního stíhání. K tomu Ústavní soud dodal, že "z vydání pravomocného odsuzujícího rozsudku pro trestnou činnost, kterou stěžovatel spáchal ve zkušební době podmíněného odsouzení, je tedy zřejmé, že v této době nevedl řádný život, a že tedy výchovná funkce uloženého podmíněného trestu nesplnila svůj účel".
Tento závěr Ústavní soud zopakoval i v usnesení sp. zn. II. ÚS 3009/19 ze dne 30. 9. 2019, kde navíc dodal, že "soud již projevil značnou shovívavost, pokud původně stanovenou zkušební dobu dokonce dvakrát prodloužil". V tehdejší věci nastala situace, kdy soud nařídil veřejné zasedání na poslední den lhůty dle §83 odst. 3 trestního zákoníku, předvolání odsouzenému (stěžovateli) však zaslal na nesprávnou adresu, a proto se veřejné zasedání konalo až více než jeden rok po uplynutí zkušení doby. Ústavní soud také tehdy akceptoval, že na "pozdním" rozhodnutí měl odsouzený stěžovatel vinu, neboť nejevil "zájem o dění v této věci, když se sám nepokusil kontaktovat soud a soudu nesdělil doručovací adresu tak, aby bylo možné věc rozhodnout, čímž by současně prokázal, že je připraven k vedení řádného života". Jak Ústavní soud uzavřel, "pokud by tak stěžovatel učinil, bylo by mu předvolání k veřejnému zasedání doručeno hned napoprvé a ve věci by mohlo být rozhodnuto ještě před uplynutím jednoho roku od uplynutí zkušební doby".
Podobný postoj zaujal Ústavní soud i v usnesení sp. zn. I. ÚS 2716/21 ze dne 2. 11. 2021. V něm nejdříve potvrdil, že fikce osvědčení nenastane, pokud soud musí vyčkávat na pravomocné odsouzení v jiném probíhajícím řízení. K zavinění na straně odsouzeného pak dle Ústavního soudu dojde i tehdy, pokud odsouzený soudu neoznámí změnu doručovací adresy, s tím, že "neinformování soudu o aktuální doručovací adrese ze strany stěžovatele poté způsobilo další objektivní průtahy a komplikace při nařizování veřejného zasedání". Tento závěr Ústavní soud vyslovil, ačkoli zároveň shledal, že určité pochybení či liknavost by bylo možné shledat také na straně soudu (k tomu, že není vyžadováno, aby odsouzený nesl na tom, že soud nerozhodl do jednoho roku od uplynutí zkušební doby, výlučnou vinu, srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 4/2013 ze dne 24. 4. 2013).
V posuzované věci se krajský soud otázkou možné fikce osvědčení podrobně zabýval, přičemž přesvědčivě vysvětlil, že tato fikce nemohla nastat, neboť okresní soud vyčkával na výsledek probíhajícího trestního řízení. Tento závěr plně odpovídá výše citované judikatuře Ústavního soudu, na čemž nic nemění, že se stěžovatel již dříve dopustil přestupku, který by ostatně sám o sobě k nařízení výkonu trestu ani nutně vést nemusel.
Lze tak už jen poznamenat, že je zřejmé, že ve zkušební době stěžovatel nevedl řádný život a že výchovná funkce uloženého podmíněného trestu nesplnila svůj účel (což stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě sám konstatuje), a to navzdory předchozí shovívavosti soudu, který původně stanovenou zkušební dobu již jednou prodloužil.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu