ECLI:CZ:US:2022:3.US.1497.22.1
sp. zn. III. ÚS 1497/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Zuzany Gogolínové, zastoupené Mgr. Davidem Markem, advokátem sídlem Lešetín IV/777, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2022, č. j. 33 Cdo 1891/2021-287, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) Dalibora Tesaře a 2) Ing. Rudolfa Gogolína, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností ze dne 7. 6. 2022 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu z důvodu, že jím bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Vedlejší účastník 1) se žalobou u Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově (dále jen "okresní soud") domáhal nahrazení prohlášení vůle vedlejšího účastníka 2) uzavřít kupní smlouvu k nemovitostem specifikovaným v žalobě a navrhl určit její obsah. Okresní soud rozhodnutím ze dne 5. 10. 2020, č. j. 7 C 116/2019-233, nepřipustil vstup stěžovatelky do řízení jako druhé žalované, jak navrhoval vedlejší účastník 1). O odvolání vedlejšího účastníka 1) rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 28. 1. 2021, č. j. 71 Co 3/2021-259, tak, že usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil. K dovolání vedlejšího účastníka 1) Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím usnesení krajského soudu změnil tak, že se jím usnesení okresního soudu mění tak, že se připouští přistoupení stěžovatelky do řízení jako druhé žalované.
II.
3. Stěžovatelka porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že přišla o právo bránit se opravnými prostředky proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu o jejím přistoupení do řízení, které by stěžovatelce náleželo v případě, pokud by Nejvyšší soud rozhodnutí krajského soudu nezměnil, ale rozhodl by o zrušení usnesení okresního i krajského soudu. Uvedeným postupem došlo rovněž k porušení práva stěžovatelky na rovnost účastníků řízení, neboť vedlejší účastník 1) měl na rozdíl od ní možnost proti rozhodnutí o přistoupení účastníka podat jak odvolání, tak dovolání.
4. Stěžovatelka také namítá, že je zcela zjevné a nepochybné, že nemohla a nemůže být v posuzovaném případě věcně legitimována, neboť vedlejší účastník 1) se domáhá nahrazení projevu vůle a určení obsahu smlouvy ze smluvního vztahu, ve kterém nikdy stěžovatelka nefigurovala a nebyla jeho účastníkem. Podle stěžovatelky může soud řešit a určovat obsah smlouvy, nikoliv však smluvní strany, neboť takový postup by byl zjevně nad rámec zákona.
5. Stěžovatelka dále namítá, že se Nejvyšší soud napadeným usnesením, kterým připustil její vstup do řízení, odklonil od dosud přijímaného závěru, že splnění závazku náležejícího do společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů, nemůže věřitel v nalézacím řízení vymoci po druhém z těchto manželů. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, a ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2579/18.
III.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. K námitce stěžovatelky, směřující proti tomu, že Nejvyšší správní soud změnil rozhodnutí krajského soudu, Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšší soud postupoval podle ustanovení §243d písm. b) občanského soudního řádu, podle kterého dovolací soud "může rozhodnutí odvolacího soudu změnit, jestliže odvolací soud rozhodl nesprávně a jestliže dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout". Citované ustanovení bylo do občanského soudního řádu vloženo zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s účinností od 1. 1. 2013. Podle důvodové zprávy k vládnímu návrhu novely občanského soudního řádu (Poslanecká sněmovna, VI. volební období, tisk 686/0), v části nadepsané "Koncepční změna institutu dovolání za účelem vyřešení neúnosného zatížení Nejvyššího soudu..." se na str. 20 uvádí, že "V zájmu urychlení řízení není třeba vždy trvat na uplatnění čistě kasačního systému. Má-li věc uzavřít Nejvyšší soud jako dovolací soud svým (měnícím) rozhodnutím, není tu místo k pouze formálnímu zrušování rozhodnutí odvolacího soudu, při němž je stejně nepochybné, jak má být věc v dalším řízení rozhodnuta."
9. Ústavní soud se ústavností ustanovení §243d písm. b) zabýval ve svém nálezu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16, ve kterém dospěl k závěru, že ustanovení §243d občanského soudního řádu samo o sobě nelze označit za ustanovení protiústavní. Jak z právě uvedeného nálezu vyplývá, k porušení požadavků spravedlivého procesu plynoucích z čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, by mohlo v této souvislosti dojít, až pokud by bylo v rozporu s právem na kontradiktorní řízení přijato konečné rozhodnutí ve věci samé.
10. O takový případ v nyní posuzované věci nejde. Jak Ústavní soud ve své judikatuře konstatuje, rozhodnutí soudu vydané podle §92 odst. 1 občanského soudního řádu je procesním rozhodnutím, které vymezuje okruh účastníků řízení, aniž by však jakkoliv řešilo či předjímalo otázku věcné legitimace účastníků, tedy zda a kterému účastníku svědčí hmotné právo či který účastník je nositelem hmotněprávní povinnosti, o něž v řízení jde. Věcnou legitimaci posuzuje soud až v rozhodnutí o věci samé na základě provedeného dokazování a právního posouzení (např. usnesení ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. IV. ÚS 216/16). Současně Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že vzhledem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu je zásah Ústavního soudu zásadně vyhrazen pro ta rozhodnutí obecných soudů, jimiž se řízení před nimi končí a kdy již jiný prostředek nápravy k dispozici není. V nyní posuzované věci však zjevně nejde o konečné meritorní rozhodnutí. Z podstaty věci jde o rozhodnutí procesní povahy, které ovšem nijak nepředjímá rozhodnutí meritorní.
11. Ve světle výše uvedeného proto ani další námitky stěžovatelky, které směřují k otázce její věcné legitimace, jíž se soud při rozhodování o připuštění dalšího účastníka do řízení nezabývá, nedosahují ústavně právní roviny.
12. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla porušena ústavní práva stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu