ECLI:CZ:US:2022:3.US.1564.22.1
sp. zn. III. ÚS 1564/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. K., zastoupené Mgr. Radanou Vítovcovou, advokátkou se sídlem Pod Tržním náměstím 612/6, Tábor, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, č. j. 25 Cdo 350/2021-157, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2020, č. j. 15 Co 340/2020-121 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 5. 2020, č. j. 6 C 247/2019-91, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí, stěžovatelka v roce 2018 utrpěla při lyžování v Itálii úraz kolene. V nejbližším zdravotnickém zařízení se bezprostředně podrobila operaci, druhý den byla propuštěna do domácího ošetření. Za výdaje s operací uhradila na místě 223.999 Kč (po přepočtu). Po návratu do České republiky uplatnila stěžovatelka u Všeobecné zdravotní pojišťovny nárok na náhradu nákladů. Přiznány jí byly náklady ve výši 46.071 Kč jako ekvivalent ceny stanovené za shodnou operaci na území České republiky. Stěžovatelka proto zbytek nákladů nárokovala po společnosti Alpy, spol. s r. o. (dále jen jako "žalovaná"), která je v České republice kontaktním místem pro uplatnění nároku z pojistného plnění členů svazu Alpenverein. Členkou tohoto svazu byla stěžovatelka dlouhodobě a jedním z benefitů členství byla zvýhodněná nabídka úrazového pojištění u rakouské pojišťovny Generali Versicherung (dále jen jako "pojišťovna"). Pojišťovna však stěžovatelce proplatila pouze částku ve výši 19.114 Kč za převoz sanitkou do nemocnice, zbylý nárok odmítla, neboť stěžovatelka před operací nekontaktovala asistenční službu pojišťovny a bez konzultace s ní se nechala ošetřit. Tím porušila podmínky úrazového pojištění, v nichž byla tato povinnost od 1. 1. 2018 nově stanovena.
3. Stěžovatelka podala proti žalované u Obvodního soudu pro Prahu 5 žalobu, ve které po ní nárokovala částku 158.814 Kč s příslušenstvím (zbylá částka z uhrazené ceny operace). Tvrdila, že žalovaná porušila svou povinnost podle §2950 občanského zákoníku, neboť ji žádným způsobem neinformovala o změně podmínek pojištění po 1. 1. 2018. Žalovaná přitom inzeruje a zprostředkovává nabídku členství v Alpenvereinu. Stěžovatelka se též dovolávala eurokonformního výkladu směrnice č. 2016/97.
4. Nalézací soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl s tím, že žalovaná nebyla ve věci pasivně legitimována. V okamžiku úrazu stěžovatelky (13. 2. 2018) se podle §2 písm. b) zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí, v tehdy účinném znění, tento zákon na žalovanou nevztahoval. Žalovanou sice šlo považovat za zprostředkovatelku doplňkového pojištění podle citované směrnice č. 2016/97, u té však lhůta pro transpozici uplynula až dne 1. 10. 2018 a v rozhodné době ještě transponována do českého právního řádu nebyla. Uplatnit eurokonformní výklad za daných podmínek není možné, jednalo by se totiž o horizontální účinek dosud řádně netransponované směrnice (spor je veden mezi jednotlivci) a ten je ustálenou judikaturou Soudního dvora vyloučen. Žalovaná se nikdy nevydávala za pojistitelku, nýbrž výhradně zprostředkovatelku členství v Alpevereinu a nemusela stěžovatelce jakýmkoliv způsobem sdělovat změnu pojistných podmínek. Na stránkách Alpevereinu nicméně byly nové pojistné podmínky v češtině k dispozici od prosince 2017 a žalovaná by o změně byla informována též emailem, pokud by tuto volbu při registraci povolila.
5. Odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rovněž nyní napadeným rozsudkem nevyhověl. Ztotožnil se se závěry nalézacího soudu a nadto dodal, že neshledal žádnou příčinnou souvislosti mezi vznikem škody (nevyplacením pojistného plnění) a nezasláním písemného oznámení o změně pojistných podmínek stěžovatelce, pokud ta informaci mohla získat z jiných zdrojů. Kromě internetu byla totiž povinnost klientů kontaktovat před ošetřením asistenční linku jasně formulována i na kartičce Alpevereinu. Tou se přitom stěžovatelka dokonce prokazovala ošetřujícímu personálu.
6. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl.
7. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní okolnosti případu známy.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nevzaly v potaz mezinárodní prvek věci. Pojistná smlouva uzavřená žalovanou jako zprostředkovatelkou se totiž řídila rakouským právem a obecné soudy měly tudíž posuzovat odpovědnost žalované podle rakouského práva a ptát se, zda byla směrnice implementována do rakouského práva. Eurokonformní výklad a přímý účinek jsou podle stěžovatelky dva odlišné koncepty. Výsledek řízení též považuje za nespravedlivý z několika faktických důvodů: 1) nevybírala si místo operace (byla tam odvezena), noha ji bolela a nemyslela si, že by v daném zařízení nemohla být ošetřena, 2) úraz se jí stal velmi brzy po změně pojistných podmínek a neměla důvod se dívat na internetové stránky Alpenvereinu, byla v dobré víře, že jí bude ošetření proplaceno jako vždy, 3) ve vztahu byla jako spotřebitelka slabší stranou a i kdyby žalovaná za zprostředkování členství v Alpenvereinu nezískávala žádnou finanční odměnu, sjednává jí její role podnikatelskou výhodu.
9. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
10. Ústavní soud nicméně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
11. Je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V projednávaném případě však takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí totiž Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy neporušily tvrzené základní právo stěžovatelky.
12. K věci samé Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatelky není přesvědčivá. V ústavní stížnosti zdůrazňovanou tezi o nutnosti aplikovat v řízení rakouské právo použila až před dovolacím soudem. Není nicméně ani tak jasné, o co svůj požadavek opírá a proč potom žalovala český subjekt před českými soudy. Otázka, zda již byla směrnice v Rakousku transponována a jestli tedy rakouští klienti Alpenvereinu neměli více práv než ona, je s ohledem na procesní postup stěžovatelky očividně mimochodná s řešenou věcí. Co se týče použití unijního práva, nalézací soud se s celou problematikou (ne)použití směrnice velmi pečlivě vypořádal, a to včetně odkazů na řadu rozhodnutí Soudního dvora. Stěžovatelka má samozřejmě pravdu, že eurokonformní výklad a přímý účinek jsou dva odlišné koncepty, nicméně obecné soudy je nezaměňovaly. Konstatovaly pouze, že nelze nepřijatelnost horizontálního přímého účinku směrnice obcházet eurokonformním výkladem. Přitom ani z podání stěžovatelky není patrné, co se vlastně mělo eurokonformně vykládat, když příslušná směrnice do vnitrostátního práva ještě nebyla transponována.
13. I když by bylo odhlédnuto od toho, že stěžovatelka žalovala subjekt, který žádnou informační povinnost vůči ní neměl, a tudíž nebyl v řízení pasivně legitimován, Ústavní soud nepřisvědčuje ani jejímu přesvědčení o jakési obecné nespravedlnosti. Pojišťovna (respektive Alpenverein) totiž o změně podmínek (nezávisle na žalované) zjevně informovala různými způsoby (internet, email, kartička člena Alpenvereinu) a nelze ji proto činit odpovědnou za opomenutí stěžovatelky se s novými podmínkami seznámit. Zároveň z dokazování plyne, že stěžovatelka nebyla natolik vážně zraněná, aby hovor na asistenční linku před ošetřením reálně nemohla provést; mohl to za ni ostatně jistě učinit též její doprovod či personál zdravotnického zařízení. Ústavní soud nicméně podotýká, že i tato skutečnost v podstatě nesouvisí s příčinou škody, jak ji konstruovala stěžovatelka - (údajná) nemožnost zavolat na informační linku před operací a (údajné) neinformování o povinnosti zavolat na informační linku jsou dvě rozdílné věci.
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené shrnuje, že stěžovatelka nepředestřela žádné ústavněprávní relevantní důvody pro zrušení napadených rozhodnutí a protože je nenašel ani Ústavní soud sám, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu