ECLI:CZ:US:2022:3.US.1638.22.1
sp. zn. III. ÚS 1638/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti A. Ž., zastoupené Ing. Mgr. Vlastimilem Calabou, advokátem, sídlem Havlíčkova 2788/135, Kroměříž, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2022 č. j. 28 Cdo 349/2022-214, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 2. září 2021 č. j. 58 Co 48/2021-173 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 5. listopadu 2020 č. j. 18 C 174/2018-134, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, a L. D., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Okresní soud v Kroměříži (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 5. 11. 2020 č. j. 18 C 174/2018-134 uložil stěžovatelce (žalované) povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení (žalobci) částku ve výši 600 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.); výrokem II. zamítl žalobu, jíž se vedlejší účastník řízení domáhal zaplacení příslušenství za zde uvedenou dobu a výrokem III. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení na náhradě nákladů řízení částku ve výši 281 380,76 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 2. 9. 2021 č. j. 58 Co 48/2021-173 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.); změnil jej v zamítavém výroku na zaplacení příslušenství, a to pouze tak, že žalobu na zaplacení příslušenství zamítnul navíc o dny od 17. 6. 2018 do 18. 6. 2018 (výrok II.). Stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 243 432,50 Kč (výrok III.). Krajský soud ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť vedlejšímu účastníkovi řízení vznikl nárok požadovat po stěžovatelce vrácení bezdůvodného obohacení, když odpadl právní důvod, na jehož základě bylo vedlejším účastníkem řízení stěžovatelce plněno. Odpadnutí právního důvodu k plnění spočívalo v tom, že původně odsuzující rozhodnutí v trestní věci obviněného vedlejšího účastníka řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 188/2016 byla včetně výroků o náhradě škody, podle nichž vedlejší účastník řízení vyplatil stěžovatelce částku 600 000 Kč, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2018 č. j. 7 Tdo 428/2018-29 zrušena, přičemž následně byl vedlejší účastník řízení zproštěn obžaloby a stěžovatelka byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních (viz rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2018 č. j. 91 T 188/2016-393).
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 3. 2022 č. j. 28 Cdo 349/2022-214 odmítl jako nepřípustné, neboť v rozporu s §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neobsahovalo uvedení toho, v čem stěžovatelka spatřuje přípustnost dovolání, přičemž absence této (obligatorní) náležitosti dovolání představovala vadu dovolání, pro kterou nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat. Pakliže stěžovatelka ve vztahu k přípustnosti dovolání uvedla toliko, že jí napadené rozhodnutí krajského soudu "spočívá na nesprávném právním posouzení, neboť by tato právní otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak", nešlo o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Stěžovatelka nedostála ani své povinnosti co do vymezení dovolacího důvodu. Uvedla-li v dovolání (ve vztahu k hmotněprávnímu posouzení), že "spatřuje nesprávnost právního posouzení soudy v tom, že ... zásady a principy, na nichž soukromé právo stojí, nebyly soudy dostatečně zohledněny", šlo o vymezení zcela vágní.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve shrnuje podstatu a průběh dosavadního řízení. Obecným soudům vytýká, že postupovaly svévolně a v rozporu se zásadou předvídatelnosti, když stejnou skutkovou otázku posuzovaly odlišně. Poukazuje na to, že v trestní věci v důsledku kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu neposoudily soudy právní jednání (poskytnutí finančních prostředků stěžovatelkou vedlejšímu účastníkovi řízení, jichž se domáhala v adhezním řízení) jako půjčku a z toho důvodu jí nebyla přiznána náhrada škody. V následném občanskoprávním řízení, které stěžovatelka nezahájila, naopak soudy dospěly k závěru, že o půjčku šlo; tato je však z důvodu promlčení pro ni nevymahatelná. Soudy se nevypořádaly dostatečně ani s námitkou rozporu promlčení s dobrými mravy. Soudy rovněž podle názoru stěžovatelky nesprávně posoudily počátek běhu promlčecí lhůty.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu rovněž přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Proti napadeným rozsudkům krajského soudu a okresního soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh nepřípustný (viz níže).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto pro existenci vad, neboť neobsahovalo předepsané náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. (vedle neuvedení předpokladu přípustnosti dovolání absentovalo i vymezení způsobilého dovolacího důvodu). Ústavní soud v uvedené souvislosti podotýká, že mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jakož i vymezení důvodu dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému primárně náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je povinen zřetelně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (případně Ústavního soudu) a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní praxe, v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou; přípustnost dovolání lze podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodnutí Ústavního soudu. Stěžovatelka však tuto povinnost, jak se podává z usnesení Nejvyššího soudu, zjevně nesplnila.
10. Ústavní soud především připomíná, že v zásadě nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, nevykazuje-li toto rozhodnutí rysy protiústavnosti, typicky pro nedostatek odůvodnění či svévoli [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) nebo usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12, ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4053/18 a ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1346/20]. Stěžovatelka nadto ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu nepředkládá Ústavnímu soudu žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, když pouze polemizuje, resp. nesouhlasí, se závěrem obecných soudů, podle něhož je povinna vydat vedlejšímu účastníkovi řízení bezdůvodné obohacení, které jí bylo vedlejším účastníkem řízení vyplaceno na základě později zrušených rozhodnutí v trestní věci.
11. K námitce stěžovatelky, že soudy rozhodující v trestní věci nepovažovaly poskytnutí finančních prostředků stěžovatelkou vedlejšímu účastníkovi řízení za půjčku, avšak civilní soudy toto právní jednání již jako půjčku (se všemi právními důsledky včetně promlčení) hodnotily, lze pro doplnění a úplnost dodat, že soud rozhodující v civilním řízení je podle §135 odst. 1 o. s. ř. vázán toliko rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Soud však není vázán ani zprošťujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení, ani odůvodněním rozsudků, které byly navíc posléze zrušeny s tím, že stěžovatelka byla následně odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Skutečnost, že svůj nárok neuplatnila, nýbrž naopak se o vydání bezdůvodného obohacení přihlásil vedlejší účastník řízení, nemůže představovat samo o sobě porušení ústavně zaručených práv.
12. Neuvedla-li stěžovatelka, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ani způsobilý dovolací důvod, popř. namítala-li by vady řízení, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak a musel její dovolání odmítnout pro nepřípustnost. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu považuje přitom Ústavní soud za jasné, srozumitelné a dostatečně podrobné a nespatřuje v něm žádný ze stěžovatelkou namítaných ústavněprávních deficitů.
13. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem z výše uvedených důvodů má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení podmínek ústavní stížnosti v části směřující proti těm napadeným rozhodnutím, která rozhodnutí Nejvyššího soudu předcházejí. Bylo-li dovolání odmítnuto pro jeho nepřípustnost, a to nikoliv z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil", jak to předpokládá §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, nelze v takovém případě dovolání považovat za účinný prostředek ochrany stěžovatelčiných práv. Nesplnila-li stěžovatelka podmínku řádného vyčerpání (mimořádného) opravného prostředku, je třeba na její ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nahlížet jako na nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Takový závěr se podává i z výše zmiňovaného stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků tak, že ji zčásti (směřovala-li proti usnesení Nejvyššího soudu) odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti (směřovala-li proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu) podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu