ECLI:CZ:US:2022:3.US.1673.22.1
sp. zn. III. ÚS 1673/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. Č., zastoupeného JUDr. Romanem Krmenčíkem, advokátem se sídlem třída Míru 92, Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 26. 4. 2022, č. j. 13 To 121/2022-4620, a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 4. 2022, č. j. 2 T 121/2021-4532, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") podle §33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř." nebo "tr. řád") rozhodl, že stěžovatel jako obžalovaný nemá nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Takový nárok může být totiž podle okresního soudu důvodný jen v případě, kdy obžalovaný nemá prostředky na zaplacení obhajoby z objektivních důvodů. Ve věci stěžovatele však není výše nákladů obhajoby prozatím známa, neboť trestní řízení, jehož se to týká, doposud nebylo skončeno, a proto není možné zohlednit ani přibližnou výši nákladů obhajoby ve vztahu k osobním a majetkovým poměrům stěžovatele; ten je navíc v produktivním věku, bez zdravotního omezení, nemá žádnou vyživovací povinnost a ve výkonu trestu pracuje, byť je zatížen dluhy a exekucemi v nemalém rozsahu.
3. Následná stížnost podaná podle §141 a násl. tr. řádu proti rozhodnutí okresního soudu byla usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") zamítnuta. Ani podle krajského soudu nebyly podmínky bezplatné obhajoby nebo obhajoby za sníženou odměnu ve smyslu §33 odst. 2 tr. řádu ve věci stěžovatele splněny, neboť ani přechodný nedostatek finančních prostředků (nutnost splácet dluhy) a souběžný výkon trestu odnětí svobody nemohou být automaticky důvodem pro přiznání nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Krajský soud rovněž poznamenal, že stěžovatel je stíhán pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy a pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání ve formě pomoci. V jeho případě jsou tak dány podmínky pro obhajobu nutnou a náklady ustanoveného obhájce za stěžovatele nese stát. Už proto napadeným rozhodnutím okresního soudu nemohlo být - z povahy věci - zatím porušeno právo stěžovatele na obhajobu.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit přijatelnost návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
6. Právo na bezplatnou právní pomoc představuje jeden z požadavků spravedlivého trestního procesu a je zaručeno jak čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, tak i čl. 40 odst. 3 Listiny. V systému Úmluvy je podřízeno dvěma podmínkám: dotčené osoby postrádají dostatek prostředků k úhradě právní pomoci a současně zájem na spravedlnosti vyžaduje, aby taková pomoc byla poskytnuta. Podle čl. 40 odst. 3 Listiny pak zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce; příslušným zákonným ustanovením je ustanovení §33 odst. 2 tr. ř., podle něhož musí pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu obviněný osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby sám, případně tato skutečnost může vyplynout ze shromážděných důkazů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 1900/12, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Ustanovení §33 odst. 2 tr. ř. je podle ustálené soudní judikatury interpretováno tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není. Je přitom na obviněném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby uhradil náklady obhajoby; ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost, pokud jde o majetkové poměry žadatele, a prokázání nemajetnosti je výlučně na něm a soudům přísluší hodnocení předložených dokladů. Pokud soudy spíše než na stav současný položí důraz na celkovou majetkovou potencialitu, kterou dovodí z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze jim z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu ničeho vytknout, resp. nejde o exces ani libovůli (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3278/16, ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2982/16, ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3453/16 nebo ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3435/16).
8. Z pohledu ústavněprávní akceptovatelnosti závěrů vyjádřených obecnými soudy v nyní ústavní stížností napadených rozhodnutích je pak pro Ústavní soud podstatné, že byť stěžovateli (zatím) nebyla přiznána obhajoba bezplatná nebo za sníženou odměnu, pro povahu trestné činnosti kladené stěžovateli za vinu je u něj dána obhajoba nutná a náklady na ni za stěžovatele bez dalšího nese stát. Proto právo stěžovatele na obhajobu a s tím související podmínky spravedlivého procesu v rámci proti stěžovateli vedeného trestního řízení nemohou být z povahy věci v této fázi řízení porušeny.
9. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je proto nutno v daném kontextu interpretovat tak, že není vyloučeno, aby stěžovateli byla obhajoba bezplatná nebo obhajoba za sníženou odměnu na konci daného trestního řízení skutečně přiznána. To ovšem zejména s ohledem na porovnání k určitému okamžiku v budoucnu existující majetkové situace stěžovatele, kterou bude nutno hodnotit komplexně, a v kontextu skutečných - celkových - nákladů, které stát ke stejnému okamžiku na obhajobu stěžovatele vynaložil. Ani na této úvaze obecných soudů přitom nelze podle Ústavního soudu shledávat nic protiústavního, neboť tato sama o sobě stěžovatele na jeho právu na obhajobu a ani na jiném jeho právu nijak aktuálně a bezprostředně nepoškozuje; to je přitom z ústavněprávního hlediska v dané chvíli podstatné.
10. V návaznosti na právě uvedené proto také neobstojí ani stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1411/20 ze dne 1. 9. 2020, neboť zde se Ústavní soud kriticky vyjádřil právě k posuzování hypotetických (eventuálních) příjmů tehdejšího stěžovatele ze strany obecných soudů, když ovšem stěžovatel potřeboval dostupnou obhajobu právě v okamžiku, kdy o bezplatnou obhajobu (nebo o obhajobu za sníženou odměnu) žádal, přesto o ni soudy rozhodly až se značným odstupem; nadto v případě tehdejšího stěžovatele šlo o osobu, která od dětství vyrůstala ve značné chudobě. O takovou situaci však v nyní hodnoceném případě nejde.
11. Ve stěžovatelově případě se obecné soudy nedopustily ani ústavně vybočující úvahy, která by byla srovnatelná se skutkovými okolnostmi stěžovatelem odkazovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 2590/19 ze dne 8. 10. 2019 (N 173/96 SbNU 206) nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2011 sp. zn. 11 Tz 49/2011 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná https://www.nsoud.cz). V případě prvně odkazovaného nálezu totiž obecné soudy založily svoji úvahu o nesplnění podmínek na získání bezplatné obhajoby či obhajoby za sníženou odměnu ze strany tehdejšího stěžovatele (zjednodušeně vyjádřeno) na úvaze, že se nemá věnovat školní docházce a má jít raději pracovat. V rámci odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu je pak popisována situace, kterou lze - stručně řečeno - shrnout tak, že soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že tehdejším stěžovatelem páchaná trestná činnost je pro její specifika nemravná a bylo by tedy nepřiměřené, aby stěžovateli byla přiznána bezplatná obhajoba (obhajoba za sníženou odměnu).
12. Výše pak bylo rovněž vysvětleno, že podpůrná úvaha ze strany obecných soudů založená na pouhém dočasném nedostatku finančních prostředků pro hrazení obhajoby, respektive úvaha vypořádávající se s možností obviněného v budoucnu pracovat, nemusí být v každém jednotlivém případě a priori neústavní, a proto ani závěry vyjádřené ve stěžovatelem odkazovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3966/17 ze dne 23. 4. 2019 (N 69/93 SbNU 341) a nálezu sp. zn. III. ÚS 3582/20 ze dne 16. 2. 2021 nelze na každou žádost o bezplatnou obhajobu (o obhajobu za sníženou odměnu) automaticky aplikovat. Tak je tomu i v nyní posuzované věci, a to pro důvody, které byly shora Ústavním soudem vysvětleny.
13. Napadenými rozhodnutími proto nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu