ECLI:CZ:US:2022:3.US.1722.22.1
sp. zn. III. ÚS 1722/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. B., zastoupeného Mgr. Bohumilem Petrů, advokátem se sídlem Pavla Švandy ze Semčic 850/7, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 28. 3. 2022, č. j. 15 Co 39/2022-305, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, jako účastníka řízení, a H. K., zastoupené Mgr. Martinem Doležalem, advokátem se sídlem Zájezd 70, Česká Skalice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatel brojí proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva, jakož i práva jeho nezletilých dětí, zaručená čl. 32 odst. odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a čl. 3 písm. b) Evropské úmluvy o výkonu práv dětí.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovy a výživy nezletilé dcery E. a nezletilého syna A., jejichž matkou je vedlejší účastnice řízení.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 25. 11. 2021, č. j. 0 P 201/2019-261, rozhodl o změně předešlého rozsudku z 10. 12. 2019, č. j. 0 P 201/2019-117, jímž byla schválena dohoda rodičů o svěření nezletilých do střídavé péče, a to tak, že obě nezletilé děti svěřil od právní moci rozsudku do péče stěžovatele (výrok I.), přičemž stanovil vedlejší účastnici řízení povinnost přispívat na jejich výživu částkami 8 000 Kč měsíčně pro dceru a 6 000 Kč měsíčně pro syna (výrok II.). Okresní soud dále upravil harmonogram styku nezletilých s vedlejší účastnicí (výrok III.).
4. K odvolání vedlejší účastnice ve věci rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že nezletilí se od právní moci tohoto rozsudku svěřují do péče vedlejší účastnice. Současně stanovil, že stěžovatel je povinen od právní moci tohoto rozsudku přispívat na výživu dcery částkou 5 500 Kč měsíčně a na výživu syna částkou 4 500 Kč měsíčně, vždy do 15. dne v měsíci předem k rukám matky. Krajský soud dále stanovil harmonogram styku stěžovatele s nezletilými (body 1-3 výroku I.).
5. Stěžovatel s uvedeným závěrem krajského soudu nesouhlasí a napadá jej ústavní stížností, v níž krajskému soudu vytýká, že dospěl k podstatně jiným skutkovým závěrům než okresní soud (aniž by doplňoval dokazování), které však dle jeho názoru nemají oporu v provedeném dokazování. Zdůrazňuje, že nezletilí nebyli krajským soudem vůbec vyslechnuti. Stěžovatel dále namítá, že se krajský soud nevypořádal se změnou postoje nezletilého syna, který doposud preferoval výchovné prostředí u matky, což už však dle stěžovatele neplatí, a nevzal v potaz ani odlišný názor kolizního opatrovníka, který navrhoval svěření nezletilých do péče stěžovatele. Stěžovatel považuje rozhodnutí krajského soudu za překvapivé a nečekané. V závěru ústavní stížnosti pak popisuje okolnosti, které nastaly v období po vydání stěžovaného rozhodnutí, přičemž předkládá důkazy, které svědčí o preferenci nezletilých setrvat v jeho péči. Stěžovatel se dovolává rovněž přednostního projednání ústavní stížnosti a odkladu vykonatelnosti výroku I. napadeného rozsudku krajského soudu.
6. Ústavní soud vyžádal spis a vyjádření krajského soudu a vedlejší účastnice řízení.
7. Krajský soud zdůraznil, že "od počátku daného řízení, zahájeného návrhem matky, bylo pro nově nastalé okolnosti objektivně jasné, že je téměř vyloučena možnost další realizace střídavé péče. A pro neschopnost rodičů najít jiný kompromis rozumný pro obě děti se pak také celým řízením už před soudem I. stupně nabízely jenom tři varianty řešení situace meritorním rozhodnutím soudu - svěření obou dětí otci či matce nebo případně jejich rozdělení." Krajský soud potvrdil, že sice neprováděl nové důkazy, vyjma doplňujících zpráv o výdělcích rodičů, nicméně odkázal na bod 7 stěžovaného rozhodnutí, kde tento svůj postup vysvětlil. Dále se vyjádřil k hodnocení preferencí nezletilého syna, jakož i k námitce, že se nevypořádal s odlišným názorem kolizního opatrovníka. Krajský soud zopakoval, že střídavá péče byla pro nezletilé ideálním řešením, které však bylo "dlouhodobě neudržitelné, což ukázal i reálný život." Závěrem pak uvedl, že předmětné rozhodnutí považuje za jedno z nejtěžších v jeho rozhodovací činnosti za poslední roky, a to právě z toho důvodu, že žádná z variant řešení, která se reálně nabízela, nenaplňovala všechny dílčí zájmy obou nezletilých dětí.
8. Stěžovatel v replice k tomuto vyjádření uvedl, že krajský soud v napadeném rozsudku a ani ve svém vyjádření smysluplně nevysvětlil, proč před tak radikální změnou rozsudku okresního soudu nezjistil aktuální názor nezletilých. Stěžovatel opětovně označil stěžované rozhodnutí za překvapivé.
9. Vedlejší účastnice navrhla v dodatečně zaslaném vyjádření ústavní stížnost zamítnout, přičemž však obsah tohoto vyjádření nešel nad rámec údajů, obsažených v soudním spisu, a jejích vyjádření, učiněných v průběhu předchozího soudního řízení. Proto Ústavní soud toto vyjádření stěžovateli nezaslal, neboť by to bylo nadbytečné.
10. Ústavní soud posuzoval splnění procesních podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
11. Po prostudování ústavní stížnosti a vyžádaného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně, a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp.
13. Ústavní soud rovněž připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
14. Ústavní soud ve své judikatuře za tímto účelem vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].
15. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu současně vyplývá, že svěření dítěte do střídavé péče za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatickým řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče. Jedná se například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž (např. pokud je dotčené dítě emočně labilní, je vysoce fixováno pouze na jednoho z rodičů, vyžaduje speciální a intenzivnější péči a pozornost, trpí poruchou autistického spektra atp.). Stejně tak lze uvažovat ve výjimečných případech o nesvěření dítěte do střídavé péče, jestliže rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289)].
16. Důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče může být dle judikatury Ústavního soudu i nevhodná či zcela absentující komunikace mezi rodiči, nicméně pouze ve výjimečných případech, neboť je nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči negativně ovlivňuje osobnostní rozvoj samotného dítěte i charakter a kvalitu jeho výchovného prostředí, obzvláště za situace, kdy rodiče mají tendenci řešit své neshody právě "bojem o dítě" či jeho prostřednictvím a rezignují tak na svou primární povinnost chránit jeho zájem být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14).
17. Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí krajského soudu prizmatem shora zmíněných obecných kritérií a dospěl k závěru, že krajský soud při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzal do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, shledal předpoklady pro svěření nezletilých do péče vedlejší účastnice řízení, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují.
18. Ústavní soud tedy posuzoval, zda krajský soud, jenž nezletilé svěřil do výlučné péče matky, respektoval závěry plynoucí z aktuální judikatury Ústavního soudu a vycházel z premisy, že "svěření dětí do střídavé péče je pravidlem, nikoliv výjimkou" (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014), resp. zda dostatečně odůvodnil, že v nyní posuzovaném případě nastala okolnost, která zmíněnou presumpci ve prospěch střídavé péče vylučuje. Jak se podává z navazující judikatury zdejšího soudu (např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14), tato premisa je platná pouze za předpokladu splnění všech výše předestřených ústavněprávních kritérií a zákonných podmínek, jež jsou odrazem ústavního požadavku na zohlednění zájmů nezletilých dětí. Taktéž v usnesení sp. zn. I. ÚS 2831/14 ze dne 11. 8. 2015 Ústavní soud uvedl, že "teze obsažené v judikatuře k věcem svěření dítěte do střídavé výchovy nijak nevyvazují obecné soudy z povinnosti posuzovat případy individuálně. Ke střídavé výchově se nelze automaticky uchylovat v každém řízení o svěření dítěte do péče, naopak je nezbytné vždy hledat nejlepší zájem dítěte podle okolností daného případu". Závěry vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 tak nelze paušalizovat a zobecňovat, nýbrž je nutno respektovat jedinečnost každého individuálního případu a v nich zkoumaného zájmu a potřeb nezletilého dítěte, o jehož péči je rozhodováno. Ústavní soud je toho názoru, že krajský soud těmto požadavkům dostál.
19. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, krajský soud při rozhodování kladl důraz především a právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
20. Pro Ústavní soud je současně určující, že krajský soud pečlivě a přesvědčivě rozvedl, jakými úvahami se řídil při posuzování návrhů stěžovatele a matky nezletilých, přičemž dostatečně objasnil, proč je ve vztahu k nim žádoucí svěření do výlučné péče matky. Přihlédl přitom mj. ke konfliktní povaze vztahu mezi rodiči, vzdáleností jejich bydlišť a znalosti prostředí (nejen v P., ale rovněž v P.). Krajskému soudu nelze vytýkat ani kritické zhodnocení vyslovených přání nezletilých. Stěžované rozhodnutí je v tomto ohledu velmi podrobné a je z něj dostatečně patrno, na základě jakých úvah dospěl krajský soud k závěru, že přání nezletilých koresponduje s rozhodnutím o jejich svěření do výlučné péče vedlejší účastnice řízení (srov. rozsudek krajského soudu, body 11-12). Ústavní soud má navzdory odlišnému názoru stěžovatele současně za to, že krajský soud dostačujícím způsobem zajistil rovněž uplatnění participačních práv nezletilých, a to navzdory tomu, že v odvolacím řízení neprovedl jejich výslech. Krajský soud totiž vycházel z celkem tří výslechů nezletilých učiněných v rámci nalézacího řízení (srov. rozsudek krajského soudu, bod 11), resp. ke zjištění stanovisek dětí směřoval též výslech stěžovatele i vedlejší účastnice řízení (srov. spis č. l. 297-299). K příslušné námitce stěžovatele lze nadto uvést, že "nikdo v odvolacím řízení netvrdil, že je potřeba - pro nové skutečnosti - provést takový důkaz [tj. výslech nezletilých]" (srov. vyjádření krajského soudu, bod 3).
21. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce poukazující na údajnou překvapivost stěžovaného rozhodnutí, a to již proto, že varianta svěření nezletilých do výlučné péče matky byla prezentována v průběhu předchozího řízení (srov. rozsudek krajského soudu, bod 3 a zde rekapitulované odvolání vedlejší účastnice), přičemž stěžovateli byl dán dostatečný procesní prostor k tomu, aby se k této variantě řešení vyjádřil (srov. tamtéž, bod 4; spis č. l. 280-282).
22. Ústavní soud současně dodává, že předmět ústavní stížnosti je vymezen jejím petitem. K okolnostem, které nastaly po vydání napadeného rozsudku (srov. závěr vyjádření krajského soudu), jakož i k dalšímu postupu obecných soudů v dané věci, se tudíž nemůže vyjadřovat, jelikož jeho úkolem je přezkoumat ústavnost napadeného rozhodnutí, kdy je tento přezkum založen na kasačním principu, a nedává proto žádný rozumný smysl, aby zohledňoval okolnosti, které obecný soud v době svého rozhodování neměl k dispozici.
23. Ze všech shora uvedených důvodů proto Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
24. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
25. Stejně tak Ústavní soud nerozhodoval o žádosti o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 zákona o Ústavním soudu, neboť za situace, kdy o ústavní stížnosti rozhodl v zásadě neprodleně, by se to jevilo zjevně neúčelným.
26. Ústavní soud závěrem uvádí, že se zcela ztotožňuje s hodnocením krajského soudu, který uvedl, že jím zvolené řešení jistě není nejlepší z možných, ale spíše nejméně špatné ze špatných. Uvedené řešení, které nyní zdejší soud aprobuje, by proto nemělo být vnímáno jako "vítězství" matky či "prohra" otce. I v nyní posuzovaném případě totiž lze vyslovit apel adresovaný oběma rodičům, aby mysleli především a právě na blaho svých dětí, které jejich konfliktem prokazatelně a dlouhodobě trpí [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3573/18 ze dne 19. 3. 2019 (N 40/93 SbNU 67), bod 28].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu