ECLI:CZ:US:2022:3.US.1736.22.1
sp. zn. III. ÚS 1736/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Brablce, zastoupeného Mgr. Veronikou Urbánkovou, advokátkou, sídlem Bukovina 86, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2022 č. j. 25 Cdo 3337/2020-160, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. května 2020 č. j. 17 Co 274/2019-148 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. června 2019 č. j. 10 C 180/2018-114, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a Jiřího Paška, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Hodoníně (dále jen ,,okresní soud") sp. zn. 10 C 180/2018, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud rozsudkem ze dne 17. 6. 2019 č. j. 10 C 180/2018-114 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal po vedlejším účastníkovi náhrady škody ve výši 1 050 000 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Brně (dále jen ,,krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 5. 2020 č. j. 17 Co 274/2019-148 rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem v tom, že žalobou uplatněný nárok stěžovatele byl promlčen, byť na rozdíl od okresního soudu, který odvozoval počátek běhu promlčecí lhůty od okamžiku zaslání předžalobní upomínky stěžovatelem vedlejšímu účastníkovi (dne 30. 10. 2014), krajský soud spojoval počátek běhu promlčecí lhůty od doby zakoupení pozemku stěžovatelem v obci a k. ú. V. (dne 12. 9. 2013). Již v tomto okamžiku musel mít stěžovatel podle krajského soudu vědomost o tom, že mu vznikla majetková újma zakoupením pozemku vhodného pro stavbu bezbariérového domu nezbytného pro stěžovatele z důvodu poškození na zdraví v důsledku autonehody způsobené mu vedlejším účastníkem. V průběhu promlčecí doby došlo k jejímu stavení v období od 14. 11. 2014 do 2. 1. 2016, kdy nabylo právní moci usnesení o snížení soudního poplatku o 50 % (následně byl stěžovatel okresním soudem vyzván k zaplacení soudního poplatku, což neučinil). K uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty tedy došlo 31. 10. 2016, a uplatnil-li stěžovatel svůj nárok dne 21. 6. 2018, je promlčen. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl, neboť závěry rozsudku krajského soudu jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje své přesvědčení, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku délky stavení promlčecí doby, tedy doby, po které vedl u okresního soudu řádně řízení ve věci sp. zn. 5 C 371/2014. Stěžovatel uvádí, že podal žalobu dne 14. 11. 2014 a požádal o osvobození od soudního poplatku. Usnesením okresního soudu ze dne 16. 6. 2015 č. j. 5 C 371/2014-130 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 20. 11. 2015 č. j. 17 Co 188/2015-141 byl osvobozen od soudního poplatku pouze ve výši 50 %, kdy soudní poplatek představoval částku 30 000 Kč, což stále přesahovalo jeho finanční možnosti. Přestože stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání a posléze i ústavní stížnost, byl usnesením ze dne 17. 2. 2016 vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 30 000 Kč, který nezaplatil, proto bylo řízení usnesením okresního soudu ze dne 26. 9. 2016 č. j. 5 C 371/2014-164 ve spojení s usnesením krajského soudu sp. zn. 17 Co 224/2016 doručeným stěžovateli 15. 2. 2017 zastaveno. Stěžovatel zaplatil soudní poplatek převodem na účet soudu dne 30. 12. 2016, přičemž vzal současně odvolání zpět. Stěžovatel má za to, že pokud soudní poplatek zaplatil ještě před rozhodnutím krajského soudu, měl nalézací soud v řízení pokračovat. Okresní soud usnesením ze dne 21. 8. 2017 č. j. 5 C 371/2014-191 rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku, proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání. Krajský soud napadené rozhodnutí usnesením ze dne 29. 1. 2018 (doručeným právnímu zástupci stěžovatele dne 6. 4. 2018) potvrdil. Z uvedených důvodů podle stěžovatele v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 5 C 371/2014 obecné soudy zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces, neboť nepostupovaly podle §9 odst. 4 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Jde-li o řízení vedené pod sp. zn. 10 C 180/2018, stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, že ke stavení promlčecí doby došlo pouze v období od 14. 11. 2014 do 2. 1. 2016, kdy nabylo právní moci usnesení o snížení soudního poplatku o 50 %, a naopak se domnívá, že řízení zahájené dne 14. 11. 2014 vedl řádně až do dne 6. 4. 2018, stavení promlčecí doby bylo tedy po dobu 3 let a 143 dnů, a žalobou ze dne 21. 6. 2018 uplatnil v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 10 C 180/2018 nárok na náhradu škody řádně a včas.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem tvrzených porušení jeho základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek v případě stěžovatele nenastal.
7. Krajský soud stěžovateli s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu srozumitelně vysvětlil, že institut stavení běhu promlčecí doby zajišťuje nemožnost promlčení práva po dobu, v níž se účastník řízení svého práva domáhá u soudu, tj. po dobu soudního řízení, je-li v něm řádně pokračováno, promlčecí doba neběží. V nyní posuzované věci stěžovatel řádně pokračoval v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 371/1014 v době od podání žaloby (tedy od 14. 11. 2014) do 2. 1. 2016, kdy bylo pravomocně rozhodnuto, že se mu přiznává osvobození od soudního poplatku ve výši 50 %. Poté stěžovatel v řízení již řádně nepokračoval, neboť soudní poplatek ve výši 50 % nezaplatil, a proto muselo být řízení zastaveno.
8. Ústavní soud neshledal důvod, aby uvedené závěry z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť mají racionální základ a jsou logicky a srozumitelně vysvětleny, nenesou známky svévole ani je nelze považovat za výraz přepjatého formalismu nebo extrémní nespravedlnosti. Na uvedeném posouzení závěru krajského soudu nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatele, že nemohl bez své viny včas zaplatit vyměřený soudní poplatek, protože mu to jeho finanční situace způsobená protiprávním jednání vedlejšího účastníka nedovolovala. Pouze nad rámec věci k námitce stěžovatele týkající se jeho tvrzení, že zaplatil soudní poplatek dne 30. 12. 2016, tedy před rozhodnutím krajského soudu o dovolání podaném proti rozhodnutí okresního soudu o zastavení řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 371/2014, Ústavní soud podotýká, že z napadeného usnesení Nejvyššího soudu se podává, že krajský soud rozhodl o odvolání stěžovatele již dříve usnesením ze dne 22. 12. 2016 č. j. 17 Co 224/2016-170. V rozporu s tvrzením stěžovatele přitom okresní soud vyčkal s rozhodnutím o zastavení řízení do doby, než bylo rozhodnuto o dovolání proti rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků (Nejvyšší soud dovolání odmítl usnesením ze dne 22. 6. 2016 č. j. 25 Cdo 1564/2016-157) a o následně podané ústavní stížnosti (odmítnuté Ústavním soudem usnesením ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 3390/16).
9. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu). To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné, kdy Nejvyšší soud v souladu se svojí judikaturou vyložil, že krajský soud se při posouzení rozhodné právní otázky stavení promlčecí doby v závislosti na splnění poplatkové povinnosti neodchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu (podle které řádně nepokračuje účastník řízení v případě nezaplacení soudního poplatku) a není ani důvodu, aby tato otázka byla posouzena jinak.
10. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel nesouhlasí s tím, že byl osvobozen od soudního poplatku pouze ve výši 50 %, a že řízení vedené pod sp. zn. 5 C 371/2014 bylo zastaveno. Teprve v důsledku těchto rozhodnutí okresního soudu vydaných v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 371/2014 došlo k tomu, že dobu ode dne 2. 1. 2016, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o poplatkové povinnosti stěžovatele, již nelze považovat za dobu, kdy stěžovatel, který takto vyměřený soudní poplatek nezaplatil, řádně pokračoval v řízení. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 180/2018, nemůže se Ústavní soud zabývat námitkami směřujícími proti rozhodnutím vydaným v řízením vedeném pod sp. zn. 5 C 371/2014, to ostatně učinil již dříve v usnesení ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 3390/16, ve kterém nebyla shledána usnesení okresního ani krajského soudu, jimiž bylo rozhodnuto o osvobození stěžovatele od soudního poplatku ve výši 50 %, za vybočující z mezí ústavnosti.
11. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Obecné soudy se danou věcí podrobně zabývaly, při svém rozhodování aplikovaly platnou právní úpravu včetně judikatury Ústavního soudu a jejich skutková zjištění vycházela z provedeného dokazování. Napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu